Krb

                                 Krb...vyprávění ze života

Toulky po Krkonoších mě v komplikované situaci donutily požádat švagra a

mou sestru o střechu nad hlavou. Ochotně mi v jejich domě nabídli jednu z

místností, které v sezoně pronajímali turistům.

Se svolením jsem ale raději k přespání upravil suchý sklípek pod širokým

schodištěm domu, kam malé okénko k mé spokojenosti propouštělo trochu

vzduchu i světla.

Stěny jsem obložil palubkami ze stavby nové lanovky, kde jsme se švagrem byli

zaměstnáni, a vymaloval - tmavou modří a žlutou barvou pak na stropě zářila

všechna známá souhvězdí. Jaroslav, jak se můj švagr jmenoval, pochválil můj

umělecký talent. Pod šikmým stropem jsem ode zdi ke zdi vybudoval širokou

postel a předvedl majiteli domu, jak snadno si případně budou moci děvčata

opřít nožky o strop.

Jaroslav měl pochopení pro mou slabost pro ženy, ale občas mi žertem

připomínal, že vzhledem k věku bych si měl začít hledat životní partnerku. Já na

oplátku opakoval: „Poznej sto žen a potom se ožeň, mě jich ale do počtu stále

dost chybí."

Probudila mě pálivá bolest na noze. Po paměti jsem našel vypínač a rozsvítil.

Malinká místnost byla plná hustého kouře a stropní světlo prosvítalo jako slunce

v oparu mlhy. Od keramického topení chytla vatová deka!.

Nehořela, jen dýmala. Ponořil jsem kouřící cíp deky do umyvadla se studenou

vodou, jež mě před odchodem do práce vždy úspěšně probudila k životu. Popadl

jsem oblečení a s kašlem rychle vyšel ven.

V mrazivé noci jsem se na schodech oblékl. Popálenina na noze byla malá, ale

vděčil jsem jí za mnoho. Radoval jsem se - další osudný úklad o život jsem opět

přežil.

Po incidentu s dekou jsem dospěl k rozhodnutí, že si postavím krb. Představa

praskajícího dřeva, vůně pryskyřice a plamenů, jak kreslí po stěnách barevné

ornamenty, rozhodla.

„Zde nebudou dělat drahoty ani ty nejcudnější ženy," líčil jsem svůj plán sestře,

ta vrtíc hlavou nechávala mé nadšení bez odpovědi. Komín jsem měl. Povolení

ke stavbě také, chyběl jen materiál.

 

Již druhý týden se na městečko snášel sníh. Se švagrem jsme chodili za tmy na

lyžařský stadion, abychom pět dní v týdnu téměř nic nedělali. A tak denně

 

čekáme na zahájení lyžařské sezony a radujeme se, jaký je socialismus vynález.

Ve služební místnosti přetopeno a s Jaroslavem hrajeme šachy.

Poklidnou atmosféru nám kazí Honza, náš třetí do party. Má silný smysl pro

povinnost. Každé ráno odhazuje sníh, potom chodí po místnosti sem a tam jako

Lenin, když vynalézal revoluci.

Když jeho touha po pracovní činnosti překročí snesitelnou hranici, odchází přes

naše protesty do kanceláře správce stadionu prodiskutovat naši celodenní

pracovní náplň.

Tak to bylo i dnes, krásného prosincového rána. Byli jsme s Jaroslavem

zaneprázdněni plánováním sv. Mikuláše. Jaroslav díky vysoké postavě bude

opět Mikuláš a já půjdu za čerta. Ze sousedky se mimořádně stane na chvilku

andílek. Opět půjdeme od domu k domu, ale tentokrát budeme nejméně

polovinu trasy odmítat pohoštění. Po loňském Mikuláši měl švagr týden tichou

domácnost.

Vrací se Honza. Pracovní nadšení v jeho tváři nevěstí nic dobrého. Nezklamal.

Dostali jsme náročný úkol, který potrvá nejméně týden. Vyměnit telefonní

vedení ze stadionu až na horní stanici lanovky.

Jarda se vyčítavě díval na Honzu, dlouho kroutil hlavou a prohlásil. „To jste si s

tím starým prďolou mohli vzpomenout dřív a ne čekat, až bude sněhu po zadek.“

Práci jsme začali od horní stanice lanovky. Do deseti dopoledne jsme seděli v

kiosku a vyzunkli se švagrem každý nejméně tři grogy. Honza z přemíry energie

a výčitek svědomí odhazoval zbytečně u horní stanice vleku sníh a zadarmo i

okolo kiosku. Dostatečně zahřáti jsme potom od sloupu ke sloupu natahovali

nové dráty. Táhli jsme na kanadských saních klubko drátů, stupačky, kladky a

jiné nutné drobnosti, včetně žebříku.

Aby řeč nestála, líčil jsem Honzovi nadšeně plán s krbem a podrobnosti, jak

plápolající oheň zkrátí čas rozhodování a slovo NE zmizí z ženského slovníku.

Když jsem zmínil problému s materiálem, Honza mě přerušil.

„O šamotových cihlách bych věděl, jsou v kůlně kousek odtud,“ a ukázal k

chalupě lyžařského klubu. Okamžitě jsem se vydal kyprým sněhem k chatě.

Skutečně, v kůlně bylo materiálu až srdce jásalo. Výčitky svědomí mě netížily,

cihly pocházely ze zbořené pece a zjevně majiteli překáželi.

Druhý den jsem vyvezl lanovkou kanadské saně, několik pytlů od brambor a

provazy. Vzal jsem si také tajfunky. Tak jsem říkal krátkým lyžím, které jsem si

vyrobil ze starých. Daly se připnout na válenky.

 

Dojel jsem ke kůlně a s nadšením vkládal cihličky do pytlů. Bude to stačit,

nebude to stačit, vrtal mi v hlavě počet cihel nutných ke stavbě. Konečně jsem

uznal, že mám cihel dost.

Od chaty k sjezdovce byl mírně stoupající průsek. Po nesmírné dřině, metr po

metru, jsem konečně dotáhl v hlubokém prachovém sněhu saně na sjezdovku.

Vyčerpán jsem usedl na náklad a s obavami odhadoval nastávající obtížnost

jízdy. Sklon svahu byl velice příkrý.

Označení sjezdovky černá, což znamená, že je určena pro pokročilé lyžaře. V

tomto sportu jsem se za pokročilého považoval, ale s takovým nákladem jsem si

jist nebyl. Chlad mě probral k činnosti. Připnul jsem si tajfunky a v záklonu

mezi dvěma tyčemi saní jsem opatrně sjížděl ve velkých obloucích.

Sníh se mi místy hrnul až po prsa a tlačila mně neuvěřitelná váha naložených

saní. Spustil jsem pod saně řetěz, ale mnoho nepomohl. Poslední oblouk před

nejstrmějším svahem jsem zvládl jen silou vůle a zastavil kousek od chlapů.

Ti několikrát saně obešli a když si náklad dostatečně prohlédli, oba kroutili

hlavou. Švagr Jarda mě varoval.

„Doufám, že s tím nechceš jet dolu”. 

Měl pravdu, byla by to sebevražda. Prudký svah byl postrachem lyžařů.

Kolečka v mé hlavě počala podávat maximální výkon. Nerad se vzdávám a

snášet cihly na krosně, to věru nebyla lákavá představa.

„Chlapi, už to mám”, křikl jsem v nadšení. Dolu pojedeme jako s pohřebákem,

žebřík bude pracovat jako dokonalá brzda.“

Po pár otázkách můj plán Jarda i Honza uznali jako reálný. S nadšením malých

kluků jsme se vrhli s chutí do realizace. K saním jsme uvázali provazy, na

jejichž konce se oba připoutali. Dřevěný žebřík položili po vrstevnici a sedli si

každý na jeden konec a pevně jej uchopili.

„Jedeme,“ zvolal jsem nadšeně a škubl se saněmi. Saně se zvolna rozjely a já

měl radost z dokonalosti nápadu. Náhle, bez jakéhokoliv varování saně prudce

vyrazily. Napadla mě hrůzná představa, zdali se ti dva, jen tak pro zábavu,

neodvázali. Podezření jsem bleskově zamítl, byl by to pokus o vraždu.

 S těžkým nákladem cihel, bez možnosti saně ovládat, jsem se řítil na „věřím v

pána Boha“ strmým svahem. Prudké gejzíry sněhu mě oslepily a já frčel bílou

tmou do neznáma. Konečně rychlost zpomalila a na mírnějším svahu saně samy

zastavily. Divoká jízda netrvala déle než několik vteřin, ale zdála se být celou

věčností.

Pustil jsem vojky a začal stírat sníh z obličeje. Pocit úlevy a radosti se rychle

rozléval celým tělem. Opět jsem přežil! Plíce naplněny na maximální kapacitu a

pokřik Tarzana se nese do dáli. Rozčarování, že se chlapi nepřidali, mně

přinutilo se otočit.

Nikde jsem je neviděl. Jen hlubokou brázdu po saních kolmo dolů a na začátku

svahu jsem zahlédl kousek žebříku. Obešel jsem saně a uchopil jeden s provazů.

Byl napnutý. Rychle, jak mně jen krátké lyže dovolily, jsem šel podél provazu.

Když má obava dostoupila vrcholu, metr přede mnou se ze sněhu vynořil švagr a

po chvilce i Honza. Vypadali příšerně. Obaleni sněhem, bez čepic a rukavic,

lapali po dechu, zděšeně se rozhlíželi. Švagrovi chyběla i jedna válenka. Oba

byli přesvědčeni, že se s námi na svahu utrhla lavina.

Bylo to jinak. Po pár metrech jízdy žebřík před sebe nahrnul obrovskou masu

sněhu. Tak velký odpor nemohli chlapi udržet. Pustili se. Saním již nic

nebránilo, nabraly s radostí plnou rychlost. Švagr i Honza se stali živými

kotvami na koncích provazu. 

Bundy s košilemi měli vyhrnuty do podpaží. Všude sníh. Trvalo dlouhý čas, než

byli schopni mi začít nadávat. Uvědomil jsem si radikální chybu v mém plánu.

Provazy měly být přivázány k žebříku a chlapi na něm jen volně sedět. Pozdě

ale „bycha“ honit. Švagr Jaroslav dovrávoral k nákladu, stoupl si na balík cihel

svlékl se do trenýrek. Hanlivě mi nadával a zbavoval jednotlivé části oděvu od

sněhu. Honza se přidal a já byl překvapen, co zná sprostých slov.

Od silnice jsme zaslechli potlesk a pískání. Velká výprava turistů jdoucí na

výlet, celou naši šílenou jízdu se zájmem sledovala. Všichni tři jsme se jim

uklonili, odměněni bouřlivým potleskem.

---