Jsi můj západ slunce

Jsi můj západ slunce

Dívám se na západ slunce a obdivuji tu nádheru, kolem které jsem tolikrát jen tak bez povšimnutí prošel a ani jí nezaznamenal.

Mraky jsou potrhané a dírami v nich proráží paprsky, které se ještě nestačily skrýt za obzor. Vítr si pohrává s trávou, krvavě rudou a vlnící se, jako nějaký zvláštní oceán. Slyším zpěv ptáků a jen si tak zkouším představit z těch trylků a tónů, co vlastně všichni ti opeřenci říkají o té kráse, která mi bere dech. Teď už, skoro neznatelný kotouč slunce pomalu mizí za obzorem a ve chvíli, kdy zmizí úplně, mi přeběhne mrazivé zachvění po zádech. A v tu chvíli mi to dojde. Jsi můj západ slunce.

Dívám se na Tebe a jako u vytržení sleduji každé, i to sebenepatrnější z Tvých gest a zas a znova si říkám, jak jen může být něco tak nádherné jako pohled na Tebe. Pozoruji Tě, jak se líčíš a přece vím, že ta krása je víc, než co mohou vykouzlit všechna líčidla světa. Je to světlo ve Tvých očích, které mě oslní při každém Tvém i letmém pohledu a zamrazí, když se zlobíš.

Tvé vlasy jsou jak večerní tráva, vlnící se ve větru a snad i proto Ti s takovou oblibou svévolně beru gumičku a dívám se na tu nádheru, která lemuje Tvou tvář. Rád Tě hladím a sleduji odlesky, které pramínky Tvých vlasů hází ať už ve dne, nebo v noci ve světle lampy.

Tvá slova jsou jako šumění vánku a Tvůj smích, jako ptačí trylky, které se linou večerním šerem.

Když se s Tebou loučím a Ty mi zmizíš z dohledu, cítím to zamrazení, jako když zapadne slunce a všude je najednou chladná tma.

Ty jsi ale víc, než jen to. Jsi pro mě i můj východ slunce, můj den i noc. Jsi můj život, lásko. Jsi mé štěstí a radost. Jsi mé vše…