Petr a CENTROPEN

Jeviště rozpůlené jednou stěnou. Uprostřed je postel, na ní leží člověk oblečený v bílém - Petr. Místnost je seshora nasvícena bílým světlem chladné barvy. Levá stěna místnosti se ztrácí ve tmě. Na pravé straně jeviště za zdí je stůl s počítačem. Klasické doplňky pracovního stolu - lampička, hrneček, tužky atd. U počítače sedí člověk oblečený v šedém plášti - Robert.

Robert: (píše na počítači a předříkává si to nahlas) Tákže: Zpráva číslo 235. Subjekt Pézet je delší dobu ve stádiu stagnace. Pokožka bledá, pohled netečný. Tělesné funkce v normálu. Jeho denní režim je stabilizovaný, před chvíli se byl vysrat.(zarazí se) Ehm, teda, před chvílí vykonal potřebu. Brr, to je nuda. Furt stejný. No, jo, pošlem to Nahoru, ať tam ti blbci nemaj kecy.(zmáčkne něco na klávesnici) By mě zajímalo, proč ho tady drží. Toho Závojníka. Taky blbý méno. Voni ho sbalí, vyšplouchaj mu bednu a nechaj ho tady zavřenýho. No a já abych vo něm psal ty debilní zprávy. Vždyť je to furt na jedno brdo. No co, „noumajproblem“. Hele, Robíku, zamakáš a sedíš si taky Nahoře.

Petr: (sedí na posteli) Kdybych aspoň věděl, jak dlouho už tu tvrdnu. Asi dost. Proč si sakra na nic nevzpomínám? Jak jsem se sem dostal? Debilní hlava. Prostě nevím. Nevímnevímnevím. Ne, tohle fakt nemá cenu řešit, asi půjdu chrnět. Zase. Kdybych tak moh pořád spát… (lehá si a neklidně usíná)

Robert:Furt stejný. Dyť je jasný, že z tohohle člověka, jestli se to dá ještě tak nazvat, nikdo nic většího nevyždíme. Jen spí a žere. By mě zajímalo, jak hodně už je cvok. Třeba de právě vo tohle. Pozorovat, jak blbne. Pěkně děkuju. Ale proč? No, hele, to je fuk, ještě pár zpráv a už se něj nebudu muset dívat. Chudák zrůdička. Hele, von zase chrní…

Petr: (Zdvihá hlavu, rozhlíží se, stín nevidí.podrbe se na hlavě) Já už jsem asi konečně zešílel. Jasně, že chci kamkoliv! (hystericky zařve)

stín: (je schovaný - šeptá) Tak to zmizet můžeš.

Petr: (hystericky) Hm, to je fajn. Tak už mám tady i kámoše. Na pokec. Tady. V hlavě! (zabuší si na hlavu)

stín: Jo, jo začínáš blbnout chlapče.

Petr: (chechtá se jako šílenec) Tak…to…bylo…dobrý… Ha, ha, tak já jsem schizouš! Nemocnej schizouš. No… Možná dobře. Aspoň už tady nejsem sám. (smích)

Robert: (Sedí u stolu a drží v ruce bílý tenký fix) Co s tímhle? Tohle mu mám jako předhodit? Proč? No co, Robe, tohle neřeš, prostě mu to tam nějak doprav a jestli se ti to povede, třeba si tě Nahoře všimnou a pomašírujem pryč z týhle pakárny. Nahoru. To by byla nádhera. (zaměří pozornost na Petra) Jé, von tam s někým mluví. Dyť tam nikdo není! Nebo je? (prohlíží důkladně místnost) Fakt nikdo. Teda to JE kretén. Blbeček jeden. Kvůli tomuhle stoupovi retardovanýmu tady furt dřepím. Hele, já se s tebou mazlit nebudu, hochu. Dostaneš fixík hezky do srací jámy. Jen si ho vylov, pako. (chechtá se a hází fix někam pod nohy a mačká tlačítko na kompjůtru. Pozoruje Petra přes zeď. )

Petr: (Kráčí k druhé díře) Tak a vysrat a spát. Zase? Co jiného. Moh by se tady třeba objevit zase ten druhej. Nebo já…nebo kdo…To je je…(uvidí v díře fix) …dno. Něco tam je. Co by mohlo bejt takhle bílý?

Petr: Hele, nech toho Pavle. Pavle? Von už má i jméno? Jé, to je hezký…

Pavel: Peťo, Peťo, je to s tebou blbý. (pomalu se k Petrovi blíží, divák může rozeznat celou postavu)

Petr: Aspoň, že je upřímnej… (shýbá se a loví fix) Fuj, to je hnus, aspoň že se to tady splachuje. Ale stejně… Fuj! (znechuceně hrabe v díře a vytahuje fix. čistí ho do oblečení a v ruce mu zůstane víčko) Hele, vono to má hrot!

Pavel: Kovový hrot (blíží se k Petrovi)

Petr: Jasně, ale, k čemu to slouží?

Pavel: A záleží na tom?

Petr: To je fakt, může se to použít různě. Třeba…

Pavel: Chtěl jsi pryč. (Přistoupí k Petrovi a chytne ho kolem ramen. Petr ho nevidí ani necítí)

Petr: (Roztřese se) Kamkoliv (zašeptá)

Pavel: Myslím, že o jednom „kamkoliv“ víš

Petr: ( třese se) Zmizet. Ztratit se.

Pavel: …rozložit se…

Pavel: …ale dokážeš. Už tady nebudeš muset být. Dokážeš si vůbec ještě představit být jinde, ty tupče?!

Petr: (mlčí)

Robert: On už si tam fakt něco pindá pro sebe. (zvědavě si prohlíží Petra)

Pavel: Stačí málo. Bude to rychlé. Bude to jako sen. A ty jsi se přece nechtěl probudit, že Petře?

Petr: Spát…(zamyšleně) (Prohlíží si hrot fixu)

Pavel: Přesně tak. Spát. Oba budeme spát…

Petr: Ale jak to mám udělat?

Pavel: Petře, vždyť ty to víš… Ten hrot je ostrý… Dost ostrý…abys…

Pavel: Aby sis ho vrazil do krku nebo do předloktí. Podej mi ruku.

Petr: (podává mu fascinovaně ruku s fixem)

Pavel: (drží Petra za ruku s fixem)

(Oba společně bodnou do Petrovy ruky. Trhnou na stranu a vytéká krev. Padají k zemi.

Robert: Co to tam ten zatracenej zmetek vyvádí? Sakra, rychle, Nahoru, volat. (bere sluchátko a vříská do něj:) Chce se zabít, ne, kecám, už se zabil. Ten debilní fix použil jako…on….všude je krev…Tak sem kurva někdo běžte! (chvíli ticho, Robert poslouchá) Ale... Tak fajn. Dobrá. Mně je to jedno! Klidně si tam chcípni! Prej, Faudraisi, nic víc se po vás nechce. Tak fajn. Budu psát ty podělaný zprávy. Tak, jak to je…(píše nervózně do PC a mluví si nahlas) Zpráva číslo blabla...Subjekt PéZet je v bezvědomí nebo mrtev. Předtím, než došlo k záměrnému poranění jeho…sakra jaké to je ruka…jo…levé ruky vedl schizofrenický dialog. V tom jeho podělaným ksichtě je celej bílej. Ne, ovládej se, Robi. V obličeji… Chce to klid.

Petr: (Leží na zemi. Změna světel, více temné, trochu rudá.) Krouží, všechno tady krouží. Všichni tady kroužíme. Je to tak příjemné. (hlas Petra ze záznamu + echo) Já nechci, nechte mě spát, já tam nechci...(pauza)(otvírá oči)

Robert: Vstává, ty vole, von se probral. No jo, a co...ať si. Prdnem to do kompjutru, ať maj nahoře radost. Tákže: Zpráva číslo blablabla...stabilizovaný stav...bezvědomí...1 a půl hodiny. Začíná se hejbat..teda...projevovat aktivitu, blbe.(odentruje)(pauza)Žádnej blbe. Jseš pašák, Robouši, pašák. PéZtko se dostal k fixu a začal konečně dělat to, co chceme. Co vlastně chceme?(přemýšlí) Já tedy chci hodně rychle Nahoru. Kdo ví, třeba...

Petr: (sedí unaveně na zemi a prohlíží si ránu) Fuj, to vypadá hnusně. Pavle! (ticho) Pavle, ozvi se! (ticho) Vypadá to, že pláchnul. Já mu tak závidím. (prohlíží si fix ležící v kaluži krve) Hm, tímhle jsem se moh zabít. Málem jsem byl mrtvej. Pořád by mi sem jezdilo jídlo a já bych tady ležel, potom by to tady začalo dost...fuj. (bere fix do ruky, prohlíží si ho-pauza)

Robert: (hledí přes zeď na Petra) Von si tam zase něco žbrblá. Jo, jo, dožbrblá a zase si to tam vrazí. Dožbrblá? Blá, to debilní JE slovo...(pozoruje Petra)

Petr: Bílá, nesnáším bílou barvu. No jo, tak ty zdi počmářu. Jo, já mám fix a budu čmárat. Copak jsem zapomněl psát? Když umím číst... Jasně, ty jo, vždyť... já můžu nádherně zmizet! Já na ty zdi napíšu něco, v čem bych mohl...

Pavel: Třeba dveře, ha, ha. (není vidět)

Pavel: (mlčí)

Petr: Nic? Tak si polib. Tebe poslouchat nebudu. Budu psát, víš, abys věděl!

Petr: ...no jo...asi by to neměla být zase až tak kravina. Dopíše fix...a já...to se tady ukoušu.

Pavel: Pamatuješ, jak jsi se tady tak rád mrskal v koutě a snažil se prokousnout si rameno? Jak se ti stáhly všechny svaly a kolem pusy jsi měl...

Petr: (přeruší ho) Sklapni! Nejsi tady, já tě neslyším. (naslouchá) Tak, ticho... Tak je to správně. (pauza) Žádný žrát a spát - psát! Tak a rovnou teď (vstává a jde ke zdi)

Robert: Hele, von de čmárat...

Petr: Tak, prostě něco začnu a něco mě napadne. (chystá se psát, přibližuje fix ke zdi) Žrát a psát...(zpomaluje pohyb) Ty vole! To nesmí bejt jen tak ňáký psát.(pauza) Tohle je první šance něco skutečně UDĚLAT! Tohle nesmí bejt jen tak ňáká volovina. Musím popřemejšlet. Třeba mě něco napadne ve spánku. Nejdřív se ale najím... Vysrat, vyspat...(potichu)

Robert: No, to si děláš prdel ,chlape, ne? No jo, tak tak prsknem zprávu:(píše na PC) Zpráva číslo 259. Subjekt PéZet vstal...na zeď..... na svou postel...(cvakne k odeslání) Ach jo...chlape jeden...

Petr: (vstává, protírá si oči) Nic, vůbec nic. Ach, jo. (začíná chodit po pokoji) No co, aspoň je o čem přemýšlet. Takže, zatím vím, že musím napsat něco, čeho mi nebude líto, že jsem to napsal. Musí to mít smysl.

Pavel: Není to tak trochu blbost, ty ptáku? (Přiblížil se náhle zezadu k P. a mluví mu do zad)

Robert: Aha, už vstává, bude psát?.... Ne. Von už zase něco žvatlá.

Petr: Ty sklapni, stejně mi nepomůžeš. Musím na to přijít sám...

Pavel: Jsi si jistý, že je vůbec možné vymyslet něco, co dává smysl?

Petr: Určitě! Jen na to přijít...

Pavel: A opravdu si myslíš, že existuje něco, co dává OPRAVDU smysl?

Pavel: Tak například?

Petr: ...No, třeba...to se nedá...tahle...to má každej přece jiný.

Petr: Vždyť nic nechápeš...

Pavel: Nechám se poučit. (pohrdavý úsměv)

Petr: Neexistuje univerzální pravda. Já mám svou, někdo jiný má svou.

Pavel: A k čemu ti je ta tvoje pravda, chudáčku?

Petr: (zaraženě) Tady k ničemu, ale kdybych se dostal ven tak...

Pavel: ...tak co? Žil by sis úplně stejný život jako tady. Vžďyť to znáš, spát, žrát atd...

Petr: Ale tam lidé dělají i něco jiného,.protože můžou.

Pavel: Tomu se, chlapče, říká mánie. Něco, o čem si myslí, že je důležité, aby to dělali. Tvoje mánie, hochu, je ten CENTROPEN fix a tyhle blbý zdi. Každý venku je na tom stejně, chápeš?

Petr: Lžeš a já....Padej! (řve) Nejsi tady! Neslyším tě!

Pavel: (mlčí)

Petr: No proto.(pauza) Ty jo, já seřval sám sebe! Tak to je věc.... Stejně mám pocit, že už trochu tuším co... (jde ke zdi bere fix a začíná psár, usmívá se)

Robert: Ty vole, von...(začíná psát na PC) Začal psát na zeď... (s vytřeštěnýma očima zírá na Petra a odesílá poštu) Do háje, já nenapsal číslo zprávy, no co...

(Petrova místnost je zhasnutá, Robertova je pozměněna. Lampička je pryč, jinak věci

Vít: (s úsměvem) Vítejte mezi námi, kolego. Mé jméno je profesor Vít, vedoucí projektu P.Z.

Robert: (stojí a začíná se usmívat, nervózně se chvěje)

Robert: K čemu vám byly ty zprávy, když to tady máte na po...(naštvaně)

ing. Petrák: Pššt, kolego a raději se podívejte, co nám PéZet provádí...

(u Petra se rozsvítí. Na zadní stěně je napsáno: A NENÍ TO JEDNO? Na posteli sedí

dr. Řehák: Tak tomu, pánové, nerozumím, někdo ano? (všichni se podívají na Víta)

Robert: (opatrně) Co teď?

prof. Vít: (tváří se zamyšleně, potom se usměje) Co teď? (všichni se rozesmáli) Pánové, kdo jde se mnou na panáka?

prof. Vít: (vesele) A není to jedno? Ruší se. Pojďme...(odcházejí)

(stmívačka)