Zpověď vyvrhele

Zpověď vyvrhele

Tichou ulicí,za svitu měsíce, šla jsem sama.A chtěla dosáhnout na hvězdy.Proč to nešlo?Proč jsou tak vysoko?A kde jsi TY,jenž měl bys mi pomoci?

Temnou ulicí, v letním večeru, šla jsem smutně.A chtěla vzít svět do dlaně.Proč to nešlo?Proč je tak veliký!? A ty tu nejsi,světýlko mé v černu...A svět,velikánský nemilosrdný svět, vzal do dlaně mě a zmáčkl.Krutě rdousil moji duši, pevně svíral moje srdce.Slzy mi stékaly po tvářích, jak malé horské potůčky.Byly rudé, tak rudé, jako krev. Tak sakra,kde jsi TY??!Ten, jenž slzy horkými rty setře?A rány v srdci zacelí,než dočista mi praskne.

Zvrhlou ulicí, kde smíchu není, šla jsem pomalu.A dívala se do očí chudobě, násilí, ponížení a co já vím čeho.A chtěla jsem pomoci.Ale vy jste nechtěli.Proč zůstat v nevědomosti? Já vím, je to snazší a nebolí to.Zavřené oči nevidí, zalepené rty nemluví, otupělá mysl.....necítí, jen slepě jde s davem.A k uším dolétne jen zlomek,jenž je propuštěn přes pevnou bariéru lží a pomluv.Sama nedokáži nic, ale já chci...a musím.

Němou ulicí, v dešti, šla jsem zklamaně.Zapadlá v blátě,na pokraji smrti, na dně světa, ležela jsem sama.Nikdo nenatáhl dlaň a neprohlédl pavučinu tkanou zlem. Ani TY. Možná jsi tam ani nebyl.Teď už jen prudká rána pěstí.Tak mi ji dejte,já čekám.!!!!!!!!!!!!!!!!!!!