Dědeček

Kdyby se Božetěch Puncle narodil před dvěma sty lety, mohl být nejen zajištěným monarchistickým úředníkem, ale i obdivovaným vlastencem. A spisovatelem. Píše totiž beletrii. Nejvíce mě zaujala jeho novela "Dědeček".

Volně se inspiroval osudem vlastního dědečka, snažil se ale příběhu dát bukolický nádech, jako by děj byl jen součástí procesů v mocné přírodě. 

Ústřední postava novely (dále jen "dědeček") měl pohnutý život. Babička pracovala jako vojenská instruktorka. Harcoval s ní po světě, případně se staral o děti, které v mezičase svého kariérního růstu babička porodila. Na vlastní pracovní kariéru nebo dokonce koníčky dědečkovi už nezbyl čas. 

Z babiččina nezaslouženě vysokého státního platu si pořídili velký dům v Kostelci. No, pořídili: Peníze vydělala babička, a proto byl v katastru příbytek napsaný na ni. Velký objekt potřebovali, aby u nich mohly čas trávit děti s později početnými vnoučaty. Bylo to pro celou familii výhodné, protože veškeré domácí práce i údržbu domu zastal dědeček a ještě u toho byl šťastný!

Navzdory veškeré obětavosti a péči byl dědeček pro vnoučata terčem posměchu. Napodobovala v tom babičku, nezpochybnitelnou nejvyšší autoritu. Zatímco dědeček žehlil, pral, pekl, vytíral podlahu nebo opravoval střešní krytinu, babička v křesle zahalená do vlněného plédu vnoučatům vyprávěla, kolik zastřelila muslimských teroristů nebo jaká dobroduružství zažila při lovu divoké zvěře na misi v Mali.

Na dědu se babička obracela jen s příkazy. Třeba když po obědě dojedli jeho skvělý citrusový dezert a poházeli špinavé tlířky po celém obýváku:       

"Kdo to bude dávat do myčky, co?" poznamenala k dědečkovi, aniž by mu věnovala jediný pohled.

Dědeček musel také na babiččin bankovní účet odevzdávat celý důchod:

"Nemohla byste mně nechat alespoň stovku na týden?" prosíval babičku, když se jednou za dva tři roky vzmužil.

"Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít. Sbal si svoje dvoje trenky, se kterými jsi přišel, a běž si spát pod most!"

Pokud se babičce zdálo, že byl během dne dědeček drzý, smíchala mu zvečera hrách a popel a on to musel do rána přebírat.

Kapesné tak nedostával žádné. Aby si mohl pořídit alespoň obnošené oblečení, ponožky nebo si koupit kousek salámu ke starému ztvrdlému chlebu, který mu uvolnila babička ze zamčené spíže, přivydělával si jako manipulační dělník za stovku na hodinu v masokombinátě. Rozumí se že až tehdy, když splnil všechny babiččiny úkoly.

Ve skladu se seznámil s majitelem, dobrotivým kapitalistou, který dával práci a obživu všem pilným lidem v okolí a zasloužil si ve volbách jejich důvěru i jako primátor. Majitel si vážil dědečkovy životní moudrosti a občas ho požádal o radu, i když to někdy vypadalo, že spíše dědečka zneužívá jako donašeče na svoje zaměstnance. 

Jednoho rána si děti vzaly všechen starý chléb. Jely totiž  na výlet do zoologické zahrady a chtěly jím krmit tamní zvířata. Děda neměl co snídat, jeho ušmudlaná plastová miska pod radiátorem, kam se pro něj okoralý chléb odhazoval, byla prázdná. Spíž byla zamčená. Děda sice měl hlad, ale vzbudit babičku před desátou si netroufal. Vzal si bez dovolení svazek klíčů a pronikl do spíže. Našel prošlou konzervu vepřového ve vlastní šťávě a, i když se celý třásl strachem, otevřel ji.

Babička to zjistila okamžitě, jakmile se vzbudila. Vždyť byla školeným rozvědčíkem.

"Ty hajzle! Ta konzerva byla pro sousedčina psa. Ani tomu ubohému zvířeti nedopřeješ kousek žvance! Tos to musel sežrat všechno?" práskala vzteky důtkami, zatím jen do vzduchu.

Dědeček už tuto šikanu nedokázal překousnout. Rozběhl se tak, jak by to v jeho věku nikdo nečekal, a skočil z okna v prvním patře. Když šla babička večer zkontrolovat, jestli je zamčená zahradní branka, už nedýchal.

Majitel masokombinátu se to dověděl z instagramu. Vnoučata se totiž s mrtvým dědečkem v pařeništi vyfotila. Majitel masokombinátu vstal, podíval se směrem k dědečkově usedlosti a povzdychl:

"Nešťastný to muž!" 

...

Božetěch poslal rukopis "Dědeček" do několika nakladatelství. Žádné se mu neozvalo. Nakonec se odhodlal a jedno navštívil:

"Co se vám na rukopisu nelíbí?" zajímalo ho.

"Ani jsem ho neotevřel, pane Puncle," upřímně doznal redaktor, "nejste hezká mladá spisovatelka. V dnešní době nemáte šanci." 

Božetěch to zdrceně vyprávěl manželce v přestávce mezi jejími dvěma telefonáty s kamarádkami. 

"Tak už snad konečně přestaneš s tím blbým psaním a budeš se věnovat něčemu užitečnému!" poradila mu.