MOCNĚ NEMOCNÝ

Už nesvítím, ničím.

Zhasnutý karcinogenní.

Možná, tak dlouho klepeš

na dveře, až se ti náhle otevřou.

Zní balast, nebo hlas z shůry.

Myslím z pater mrakodrapů,

nejvyšších. Říkají chcípni, opakují

stále. Zrod krotkých konců, neveselých.

 

Zkáza procházka po kamenech, ostrých

jako břitva. Krev jako stopa že tu ještě jsi.

Bolavý zadaný úzkosti, krok směrem ku konci.

Závěrečné defilé, prostor pro zlost už pošetilou.

Zlobím se škrtím tebe, v mém polorozpadlém těle.

Unikám z pater mrakodrapů, kde zuří zlostný oheň.

Kdo bude rychlejší, pátrám zračím se v zrcadlech.

 

Zurčící temnota v teplotách, pálí mně uspávají.

Zraji každým dnem cítím tu prohru stmívajíce se.

Nepodložené důkazy, rozkazy už dané rozpárané.

Sny už nejsou ne v mé hlavě, jen noční můry tam najdeš.

Potkávám bytosti převlečené do mé kůže, nuže slýchám suše.

Jsem ten jediný a možná i poslední mohykán, strhaný bloky ledu.

Co svedu na zem si sednu, projdu si ten život ručník házím do ringu.

 

Polorozpadlý dům vybydlený nebyl takový vždy, žili tam lidské bytosti.

Prali prádlo vařili si odpovědi v noci byli slyšet steny touhy, ve dne dětský

smích a pláč. Vše už je pryč klíč můžeš zahodit, zabrzdit nastartovat nové bytí.

Nosím sebou neustále nálepku toho že jsem jiný, jsem na to pyšný bohatý umanutý.

Nejsem jen takový zvláštní z vášní upachtěně odlišný, jsem i jiný ale to nikdo nevidí, neslyší.

Jsi takový jak vypadáš, svraštělé obočí dívají se ti do očí co si myslí, vše to smaž.

Lidi jsou jen takový brak, jsou většinově zlý ustrnulý ve svých postojích, kopnu tě do huby.

Jo jde mi to docela dobře, urvu ti hlavu zavřu ti přívod kyslíku, strčím tě do huby sopek lačných. 

 

Pošlu tvé srdce ještě tlukoucí, do prašivého světa lidských emocí, lidí bohatých hnijících.

Hnilobou v požadované teplotě, jsou to jen špinavé nádoby co zbyli po zločincích masových.

Zvrácení myslící si že jsou lepší, všechny si prý koupí, to je možný síla  peněz pekelná.

Navíc každý má svojí cenovku, kolik tam máš nul ty, někdo jenom dvě tři, zhasni ten svět.

Je prudce krutý nelidský horoucně nespravedlivý, jsi v něm už jsi poznal přeci jaký smradlavý je.

Cesty poseté lidmi co svou duši už prodali, nic nemohou jen jsou jako nádoby prázdné znějící.

Ještě zdánlivě a potěšitelně je ve mně nebe i noc, zlo i dobro co převáží něco vyhodím co překáží.

Padám ze srázu otáčím se ve vzduchu, takže i létám, nevím jak dopadnu o kamení se rozpadnu.

Trčím tu strčím svou bolavou osamělou úzkost tobě do kapes, nevydržel ten tlak náhle temně vybuchnul.

 

---