OLOUPEN

Zírám obhlížím,

ten svět. Včera 

tu ještě, nebyl. Září,

svítí barvami. Zorné

pole, poseté zbytky

lidí. Jejich poslední

cesta, v náručí smrti.

Kdo tuto, okolnost tuší. 

V uších neklid, spoutaný.

Marnost sází, bomby hází.

Něco ji schází, bouře sazí.

Lidé nazí, tak byli stvořeni.

Nebojte se svých vlastních těl.

Každý jiný, ani krásný či odporný.

Prostě taký, onaký, naprosto jedinečný.

Bolest prostupuje mnou, jako dynamický proces.

Učím se plavat v té řece, pošetilých znameních.

Nic už není jak bývalo, ukradený svět v plamenech.

Vítr sviští duní, klepe dveřmi okny chce být s tebou.

Nebo se mnou, chce být tam kde se něco děje, hle je.

Zmaten zklamán datem, šířím se tu jako povinnost zlosti.

Proč se dějí odpornosti, protože člověk, bytost dosti zrůdná.

Neslyším lék na tu ohavnost rozjitřelou, skládám ruce k prosbě.