Science fiction dílo I. část

Nemůžu ani otevřít oči. Nemůžu, i kdybych chtěla, ale vlastně ani nechci. Přeji si všechno jiné, jenom ne vstávat, a cokoliv dělat. Mám pocit, že jsem mrtvá, ale kdybych byla mrtvá, nesužovala by mě všude taková bolest a tlak. Cítím snad horečku. Bolí mě klouby i kosti, na očích mám balvany a v hlavě mi třeští. Ani si pořádně nevzpomínám na to proč. Nevzpomínám si, co přesně se stalo. Vlastně ani nemůžu. Jak bych v tomto stavu si mohla na cokoliv vzpomenout. Mohu se jen snažit dát se nějak dohromady. Ano, skutečně mám pocit, že jsem se rozpadla na desítky kousků, které se nedaří složit dohromady, a netuším, co se mnou je.

Cit se mi pozvolna vrací, a já rozpoznávám, že to není jen tlak z bolesti. Něco na mě leží. Když se pohnu, padá to. Sesype se to ze mě a s rámusem dopadne na podlahu. Jako kdyby to byly sutiny a kusy omítky, ale nevím. Akorát se rozkašlu a s každým kýchnutím mám pocit, že mi plíce vystřelí z hrudi. Snažím se přestat kašlat, ale je to ještě horší, protože napínám své svaly, které se taky probouzí k postupnému procitnutí a bolesti.

Přestávám se o cokoliv snažit. Přestávám se snažit nekašlat, přestávám se snažit otevřít oči, či vstát, nebo se ještě dál hýbat. Snažím se už jen ležet v klidu a odpočívat. Spát nemohu. Z toho mě budí nejen tupá bolest, ale i vzdálené zvuky pípání, praskání a poplachu. Jindy bych je asi tak neslyšela, ale teď jsem na vše přecitlivělý. Všechno slyším desetkrát. Mám pocit, že mi rámusí přímo vedle hlavy, ale vím, že je to daleko, že v téhle místnosti žádný alarm není.

Zůstávám ve tmě, ale tentokrát i ve tmě snů, či spíše bezvědomí. Opět se propadám do nicoty, ze které jsem si myslela, že jsem se probrala, ale asi ne. Tentokrát mám sny, které jsem předtím neměla. Vidím rodinu. Živé vzpomínky z Arkturu, z dovolené s mým manželem a manželkou, s našimi dětmi. Byli jsme na pláži u Midasova kaňonu. Všech pět. Já, Alexander, Juliana, i naše děti. Byl to drahý, ale příjemný a krásně prožitý víkend, který bych ráda zopakovala. Opalovala jsem se, Alexander s dětmi plaval v zátoce a Juliana připravovala koktejly. Potom se můj sen rozplynul, ale mé vzpomínky zůstávají.

Ani netuším, jak dlouho jsem byla opět mimo, co se zatím stalo, ale když se opět probouzím, poznávám, že jsem na tom stejném místě, jen bolest už není tak silná. Cítím se o něco málo lépe, ale určitě budu mít pořád ještě problémy třeba jen vstát. Nejspíše ta příjemná vzpomínka, ten příjemný sen, mi tak prospěl, dal mě trochu dohromady, snad i povzbudil. Povzbudil, že musím vstát, musím zjistit, co se stalo, abych je zase viděla.

Ze všech sil, které v sobě ještě mám, se přetočím na levý bok a spadnou ze mě další sutiny, prach a kusy betonu. S pronikavým rámusem dopadnou na podlahu, ale tentokrát už to není tak hrozně bolestivé a nepříjemné, jako předtím. Ani alarm už mi neřve v uších. Je opět daleko, tam kde má být.

Musela jsem vstát, abych se dostala, co nejdříve pryč. Mohla bych tu dál jen tak ležet, snažit se zmátořit, ale mám nepříjemný a velice nutkavý pocit, že kdybych nyní opět usnula, asi bych se už nikdy víc neprobudila.

Ale ani strach o život mě zprvu nedonutí vstát ze země. Tak moc jsem slabá. Uleví se mi, opět, až když začnu zvracet, a mám pocit, že mi z břicha vypadl obrovský kámen, který mě tížil. Sotva jsem se mohla pohnout. Ruce se mi klepou, ale je to opět lepší.

Posadím se na nohou a rozhlížím po místnosti. Dostala zabrat víc, než já samotná. Na můj pracovní stůl i holodesku dopadl dřevěný trám, který je rozdrtil. Velké kus betonu zničil mou skříňku i nohy postele a část stěny se úplně probořila. Vůbec netuším, co se stalo. Netuším, co tohle mohlo způsobit. Jen na to hledím s neskrývaným údivem.

Promnu si obličej a cítím na ruce něco lepkavého. Podívám se na ruku špinavou od krve. Čelo mám špinavé od zaschlé krve. Možná mám i otřes mozku. Proto jsem zvracela. A proto ani nemůžu vstát. Při každém pokusu se mi motá hlava. Můžu se jen rozhlížet, můžu sedět, ležet, a snad se můžu i plazit, ale nic víc.

Setřu si zvratky z úst a po všech čtyřech se plazím ke dveřím. Mou jedinou nadějí je narazit na někoho, kdo se evakuuje, a kdo mi pomůže, ale bohocísař ví, zda vůbec ještě tady někdo zůstal. Zda jsem nebyla zapomenuta a ponechána svému osudu.

Zastavím se ještě před dveřmi a opět se otočím. Mířím k holodesce, protože někde u ní by měla být identifikační karta. Z pokoje se dostanu, ale bez té karty nemůžu ani na záchod, natož uniknout z komplexu. Plazím se k holodesce a svezu se na podlahu, hned vedle rozlomené desky, kterou prorazil trám. Dívám se po zemi, šmátrám tam, protože téměř nic není vidět. Pár světýlek tu bliká, a nějaké světlo jde snad i z chodby, ale není to dost, abych našla béžovou kartu.

Pár věcí našmátrám. Najdu svou klíčenku a peněženku, nacházím i datadisk interlinku. Překvapivě nepoškozený. Okamžitě zasouvám datadisk do předloktí. Zmáčknu si předloktí a naběhne mi interface, který mi hlásí, že vnitřní software je narušen, a musí projít kontrolou, včetně kontroly zálohovaných dat. Nemohu tedy interlink teď používat. Je mimo a k ničemu. Nejméně půlhodiny. Takže vlastně poškozený je, pomyslím si, a konečně uchopím hranatou kartu.

Je v pořádku, celá, není poškozená, a když sepnu podsvícení, všechno je v pořádku. Kontroluji i datum platnosti karty. 20. 7. 2020. Dostala jsem takovou ránu, že jsem si nebyla jista dnem, ani měsícem, a vlastně ani nevím, co je za den.

Vracím se ke dveřím, pevně svírám identifikační kartu a pootočenou hlavou sleduji svítící panel na stěně vedle dveří. Doplazím se ke stěně, chvíli to trvá, ale zvládnu to, a zastavím se. Můj původní záměr, zvednout ruku a odemknout dveře, vzal na chvíli za své. Opět si musím odpočinout, a držím se při tom za břicho, protože se mi chce zase zvracet. Nemůžu se opět pohnout, a nemám tušení, kolik času mi zbývá. Možná bude lepší, když si odpočinu. Naposledy. Zavřu oči, usnu a už se nikdy neprobudím. Budu v klidu a v míru.

A vůbec nechápu, proč mě tohle napadá. Asi blbne má hlava. Chce žít i zemřít. Nyní zase chci žít, a tak se natáhnu ke čtečce karet a přiložím tam tu svou. Červené světlo, které je v této tmě tak pronikavé, se přepne na zelené a dveře se otevřou. Skřípají při tom a vržou. Nejspíše je i jejich vnitřní mechanismus poškozen. Naštěstí se, ale otevřou, i když to neznamená, že jimi projdu. Spíše jimi chci prolézt, ale než tak učiním, podívám se do chodby, kam chci jít. Tajně doufám, že tam někoho uvidím, někoho kdo by mi mohl pomoci. Kohokoliv. Místo toho se mi naskýtá pohled, o kterém jsem doufala, že se mi nenaskytne.

Dlouhá chodba je přesně taková, jaká jsem doufala, že nebude. Zpola probořená, železobeton rozházen po podlaze, světla téměř nefungují, nebo poblikávají, a tak tam není o moc více světla, než v mé ubikaci. Dveře na protější straně přehrazené sutinami a volné jsou jen dveře po levé ruce. Ale ani ty nejsou úplně volné. Před nimi leží mrtvé tělo. Je tam sice skoro tma, ale šedivou uniformu ochranky lze poznat.

Zaměřím tam svůj pohled a doufám, že dotyčného poznám, ale nemá to smysl. Je příliš tma. Všimnu si jen, že to není člověk. Na to má, až moc končetin, takže tu bude Stevron. Ale je moc daleko. Příliš daleko, ale přesto se k němu snažím doplazit, jak jen to jde, a doufám, že se přitom opět nezhroutím, neztratím vědomí. Ale mohu jen doufat.

Okolo sebe už skoro nic neslyším. Ani zvonění alarmu, ani žádný rachot, žádné hlasy, všude je vcelku ticho, ale v hlavě mi burácí, a jak procitám, jak přicházím víc a víc k sobě, tak ve mně procítá i nepříjemná palčivá bolest, která prostupuje do všech končetin. Vstát nemůžu, ale ke stěně se doplazím a opřu se o ni.

Stevron tam leží mrtvý. Všech šest očí dokořán otevřených, až mě to děsí. Vypadá to, že má zlomený krk, a některé z končetin. Není možné mu nijak pomoci. Ale můžu pomoci sama sobě, a začínám prohledávat jeho tělo. Většinou jen po hmatu, protože tam není moc vidět. Prošmátrám kapsy šedivé uniformy a z náprsní kapsy beru identifikační kartu. Není poškozená, a podle svítícího čipu to vypadá, že by i mohla fungovat. Pak snad existuje šance dostat se na ošetřovnu, protože mám pocit, že jsem na tom hůř, než jsem si dosud myslela. Promnu si tvář a snažím se rozpomenout si, kudy je nejkratší cesta na ošetřovnu.

Chodba je rozbořená, ale oboje dveře jsou přístupné. Jedny vedou k technickým skladům a výtahům, druhé ke schodištím a ubikacím našeho patra. Ani jedna není blízko ošetřovně. Výtahem se tam dostanu rychleji a snáz, ale čertví, jestli vůbec jezdí. Po schodech to bude delší a obtížnější, ale pravděpodobně tam pořád jsou. Jen se budu muset vyškrábat o tři patra výš. Tam by měla být ošetřovna.

Nedá se říct, že by se mi podařilo postavit se na nohy. To by bylo trochu moc odvážné tvrzení. Vstanu. Vstanu, ale musím se všeho, co jde přidržovat, a musím se opírat o stěnu. Přesto se mi, až děsivě třesou kolena. Málokdy jsem něco takového cítila, a nyní chápu, jak se cítí můj bratr po každém záchvatu. Jak to popisuje. Sotva se drží na nohou.

Jdu podél stěny, či spíše se belhám podél stěny. Hledím si pod nohy, protože se snažím nezakopnout. Nesmím zakopnout. Kdybych zakopla, kdovíjak dlouho by zase trvalo, než bych se dostala na nohy. Asi nesnesitelně dlouho. Naštěstí, i když je velká část chodby pobořená a strop propadlý, je to na opačné straně. Tudy se projít dá a dostávám se, až k zavřeným dveřím. Ty vedou na chodbu. Právě na tu chodby, kam se chci dostat, abych mohla najít cestu na schodiště.

V ruce svírám Stevronovu kartu a přikládám jí ke čtečce, která naštěstí stále svítí a funguje. Jinak bych byla v pasti. Ve zničené kobce, kde bych během pár dní zemřela žízní a hlady. Opět na mě jdou ty nejchmurnější a nejnepříjemnější představy. Mám chuť se za to pořádně profackovat, ale to by asi za současné situace, v tom stavu v jakém se nacházím, nebyl nejlepší nápad. Raději otevírám dveře.

Další chodba, do které vstupuji. Opírám se o futra, a skoro se mi podlamují nohy i třesou ruce. Chodba je delší, než ta, ze které přichází, ale mnohem užší, osazená dveřmi kanceláří a plně osvětlená. Poškození téměř žádné, snad jen některé stěny trochu popraskané a omítka opadaná. Tady konečně vidím, byť mě světlo skoro oslepuje. Teď už se nemusím tolik bát, že o něco zakopnu. Tady už mohu jít klidněji, i když ta chodba je mnohem delší. A mohu se opírat o obě stěny. Tak úzká je. Teď jsem za to ráda, ale v jiných dnech by mi tam nebylo moc příjemně. Nemám ráda úzké prostory, a proto pracuji v podzemních laboratořích na jedné z nejzapadlejších kolonií Galaktického římského impéria. Umím si vybrat místo.

Míjím jednotlivé místnosti. Všímám si jejich názvů, či jmen těch, kdo tam pracují. „S. E. Liyan“, „Místnost technické podpory 7“, „N. F. C. Alar“, „S. Constantinus“, „Inspekční sekce“, a jiné. Musíme se opírat i o tyto dveře, a mám jediné štěstí, že se žádné z nich neotevřou. Nefungují čidla, nebo jsou zatarasená, či vzpříčená, prostě nefunkční, ale aspoň mi slouží jako opěry.

Na chvíli se zastavím, abych si odpočinula a opatrným prohmatáním potvrdila, že mám zlomená žebra. Ale dál se netrýzním bolestí a raději pokračuji k protějším dveřím. Pořád jsou daleko, ale mě už není tak strašně špatně. Stačí jít pomalu a opatrně, klidně, držet si rovnováhu a nezakopnout. Bojím se, že v tomhle stavu jsem schopná zakopnout i na rovině. Nadechnu se a zastavím.

Dveře proti mně se otevřou. Vyděsím se a zavrávorám, ale ze všech sil se udržím na nohou. Neotevřeli se sami od sebe. Stojí tam ozbrojenec v šedivé výstroji, v ruce drží poloautomatiku, kterou na mě chvíli míří. Netuším, kdo to je. Nikdy jsem ho neviděla, ani výstroj, kterou má na sobě. Určitě není z našeho zařízení, určitě není z imperiální armády. Má helmu i respirátor, modul na opasku prozrazuje, že má i energoštít, takže já nemám nejmenší šanci na nic. Ustupuji, snažím se zrychlit a zmizet pryč, ale je pozdě.

 

Konec I. části.

 

 

---