Písmák Poslední večeře
Nechápala, co se stalo. Nechápala, co se dělo. Ležela ve své postýlce, i se svým bratříčkem, zachumlaná a chladnoucí i chřadnoucí. Třese se, kašle, bolí jí ruce i nohy, jako když se vrátí zpole, kde pomáhá sbírat zeleninu, nebo ze sadů, kde se musí natahovat pro ovoce a olivy.
Neobyčejné pole
Není to obyčejné pole, nejen tím, že je terasovité, což nebývá obvyklé. Přes den se takové zdá být. Obyčejné, klidné a zlaté kukuřičné pole, které se táhne po obzoru od jednoho lesa kdruhému a jeho středem vede vyšlapaná cesta, kterou používají místní sedláci a vesničani se svými koňskými povozy putujícími mezi Barwinkem a Vyšným Komárníkem. Obě osady, pomalu se měnící vmaloměsta, spolu čile obchodují a bohatnou, místní se setkávají a směňují zboží, a obě osady žijí zneobvykle bohatých úrod zdejších kukuřičných polí.
Agniežka z hospody...
Ruce se mi nadále třesou, a zdá se, že je to co hodinu horší. Není divu. Rozpadám se zaživa. Jsem zaživa rozežírán tím nejhorším, co může být, ale přesto píši.
Poslední marnost
Poslední marnost
Třesu se zimou, mrazem a vichr, jež se snáší ztemných mraků na zákopy, mě bičuje do obličeje. Mám dojem, ale asi to není jen dojem, že paní Smrt se ke mně blíží, že už si pro mě jde, a já stím nemohu nic dělat. Že jediné, co mohu dělat, je postavit se jí vstříc, a pokud zemřít, tak zemřít kužitku. Ano, asi tak bych to řekl, když křečovitě svírám pušku vruce, ležící vzákopu, spytli písků nad hlavou.
Palpost 4915 - 5. část
A střelba se skutečně vzápětí ozve, ale je to střelba úplně jiných ráží, než které mají domobranci, a je to střelba, která se přibližuje zopačné strany. Desítky, či stovky kulek létají rovnou zlesa směrem na vesnici. Poloautomatické i automatické pušky, ostřelovací pušky, lehké kulomety, střelbu všech těchto zbraní dokáže Alex velice dobře rozpoznat. I jejich záblesky.
Palpost 4915 - 4. část
Už za hodinu a půl dochází kurčenému střídání stráží. Přijíždí druhá skupina vojáků, kteří jsou nyní rozděleni do družstev a dostávají desítky úkolů ke splnění, zatímco Vladimír sAnežkou a jejich počítači mizí vdáli, směrem kJihlavě. Alex ještě chvíli sledoval, jak odjíždí, než se vrátil ke svým mužům a převzal hlášení o situaci vlese, o stezkách, o vhodných místech pro ostřelovače. Průzkumníci splnili jeho rozkazy a i Jaromír se předvedl více, než čekal.
Palpost 4915 - 3. část
„Můžu zapnout rádio. “ zeptá se Vladimír.
„Hmm,“ odpoví Alex a sleduje starou silnici, po které vede vojenský konvoj. Ví, že teď bude cesta horší, protože se sice vymotal změsta a vesnic, ale nyní bude muset projíždět po okraji lesů a porostů, po nezpevněných cestách a nedejbůh jen pěšinách křižujících zdejší lesy a polnosti.
Proč jsem už nešel k volbám... a proč k nim nejít...
Volební šílenství je za námi. Díky bohu. Opět.
Tato úvaha je v podstatě reakcí na toto šílenství, reakcí na mé vlastní zkušenosti, na věci, které se okolo nás dějí, a jak zbytečné to všechno je.
Palpost 4915 - 2. část
O dva dny dříve.
Alex dál stojí nad stolem a prohlíží si podrobnou mapu, kterou obdržel. Mapu, která je nyní středobodem veškerého jeho soustředění a studia, kdy úplně ignoruje své okolí, včetně Jaromíra, který si potichu nalévá něco kpití. Tu mapu bude mít později u sebe, ale stejně si ji chce dobře memorovat, aby si dokázal všechno představit, jasně zhmotnit před očima, než se tam vydá.
Palpost 4915 - 1. část
Chlad vězeňské cely obklopuje Alexe. Jen tak sedí, ruce složené na kolenou, kterými divoce klepe a snaží se uvědomit si, co se to stalo. Přehrává si všechno před očima, všechno co se stalo před pár dny a přehrává si to od rána do večera. Počítá ty stovky chyb, které udělal, a které ho dál budou pronásledovat a má pocit, jako kdyby uběhlo několik let, ale jsou to jen dva dny.
Science fiction dílo VII. část - poslední část.
Její tělo se rozpadá, jeho kusy odpadají na zem, kde se mění vpopel. Celá se mění vpopel. Torzo, „nohy“ i „ruce“, pahýly a krk, hlava se pálí a ta bytost ječí, řve a vzpírá se nevyhnutelnému. Popadá kzemi, to co zní zbylo, ale i to se mění vprach, na který zděšeně hledím.
Science fiction dílo VI. část
Ani tady není moc světla, ale to málo světla, které máme, nám naskytne pohled, který bychom nechtěli. Hned litujeme, ve zlomku vteřiny, že jsme raději nešli do ubikací. Nevím, jak se cítí Koskov, ale mě mrazí vzádech, když vidím jídelnu plnou těl. Mrtvá těla, ještě ktomu sedící u stolů, vřadách, shlavami ležícími na těch stolech, nebo zakloněni nazad.
Science fiction dílo V. část
„Víme jen to, co bylo ve zprávách. Syndikát napadl planetu TRAPPIST-1g. Otrokáři a nájezdníci zaútočili na planetu. Řekli si, že to bude snadná kořist.
Science fiction dílo IV. část
Jdu chodbou, překračuji mrtvá těla a přikrčím se u zpola zvednutých dveří. Nadechnu se, a chci něco říct, ale ani netuším co. Jen tak hledím na toho muže, který tam vzlyká. Je taky polonahý, odkapávají zněho kapky mastné chladivé tekutiny, právě opustil stázi.
Science fiction dílo III. část
Než se rozhodnu někoho znich zabít… musím nad tím přemýšlet. Jdu stranou, ke stolu, který je u okna sželeznými roletami. Nevím, zda chci rolety zvednout. Nevím, zda se chci podívat, co je tam venku za oknem, nebo zda raději zemřu vblažené nevědomosti a vklidu.
Science fiction dílo II. část
Cítím něco úplně jiného, než dosud, když procitám. Třesu se, klepu, cítím chlad a drkotám zuby. Mám cit vcelém těle, to ano, ale tentokrát ho mám víc, než dost. Cítím se… ani nevím, jak to popsat.
Science fiction dílo I. část
Cit se mi pozvolna vrací, a já rozpoznávám, že to není jen tlak zbolesti. Něco na mě leží. Když se pohnu, padá to. Sesype se to ze mě a srámusem dopadne na podlahu.