Prosincová

Nakreslil stíny mé na zeď již den

černé jak večera smuteční šaty

a slunce razí již mince svých měn

já jsem však čímsi ve snu zajatý.

A venku padá z křídel zas chmýří  

a čas ten uvnitř sněží teď v nás

odkudsi všechno za něčím míří

a ticho má právě tikotu hlas.

To jedny z hodin co nikdy nespí

po proudu točí se jak vodní mlýn

a já tě líbám tam, kde jiný nesmí

a jestli přesto pak pro krásu vin.

A možná brzy dnes za chvíli vstanem

postavím pro nás dva z karet zas dům

včerejšek přiložím s uhlím do kamen

zavoní z cukroví žena a rum.