Sebestřednost

Centro di ascolto


Signor Carlo mi to zařídil.
Právě dotelefonoval.
Blahosklonně na mě shlíží, hladí si břicho.
Nelíbí se mi
tohle převtělení do psa nebo ovečky.
Vzduch se utahuje na ostrý svist:
Jsem sám
s kouzelným dědečkem,
jako bych byl v autobusu
mezi lidmi, kteří mě nenechají vystoupit.

V dětství mě navštěvoval sen o domě
na rohu ulice nebo v hlubině lesa,
nešlo to poznat, všude napůl světlo.
U zrezlé zelené branky stál muž,
chvíli tlustý, chvíli hubený,
se zapadlýma nebo naběhlýma růžovýma očima,
něco říkal,
něco mi říkal, vzal mě za hlavu

nebo se mě ani nedotkl, nevím, najednou jsem byl uvnitř,

byly tam mrtvé ženy, mrtvé děti,
nebo tam nebyly, každopádně nebyly vidět,
muž se šklebil, nekonečná šála
nebo se tomu říká tunel, úsměv,
těsnění, sifon, níž
nevím.

Vidím dům na klíčích
signora Carla
a napadá mě, v tomto naleštěném sále,
že je to maketa
skutečnosti, odkud se nedostanu do smrti.
 





















Zrcadlo


Nepoznám, kolik vážím,
kolik je mi let,
vidím – od pohledu nic nepoznám.
Hádal bych si jiný hlas.

Na co myslím. Dokážu být upřímný, dokud se nepoznám?

Místo několika já původně bylo ty.
Změnil jsem to, abych se zeptal
své myšlenky, jestli se ke mně nechce vrátit.

Ne, nechci spát se svou myšlenkou.

Jaké to s ní asi je?

Ne, jsem v pořádku, už jsem
úplně jinde, svatá Alžběto,
rozdýchávám to na tvém vnitřním parkovišti s parkem a sanitkou.
Myslím, že vyčistím boty
uklízeči, který se šourá ke zdi jako k výstřelu,
aby věděl, že stojím za ním.

– Co po mně chceš?
– Nic po vás nechci.
– Tak vysmahni.

– Nemůžete chvíli… Nemůžete se na chvíli...
– Si děláš prdel ne? Tak o co ti jde vole?
– Nemůžete...
– Ty vole Jituš! Co je to za kreténa?

(...)

– Kdo to byl?
– Nevim kurva nějakej buzerant.






















Afázie


Musíš prosit líp, Niku.
Líp se omlouvat.
Lidé jsou citliví, plní hlubinných zatáček a karosérií.
Nic a nikoho ničím nezachráníš.
Doufej, že rodina tě zapomene
nebo že zmizíš až po ní.
Zařídíš pohřby, budeš vyklízet... Nebo to nikdy neotevřeš, Niku?

Pro tvé dobro.

Nebo by ses chtěl sebestředně ztratit
jako první ze zbytku?
Jako další věc, která by tvou matku zabila?
A co děti tvé sestry, jak by jim ta zkušenost
rozřízla dětství.

Hlavně neodcházej, dokud nevyneseš koš,
neumyješ okna, obrazy
nenahradíš hodným zátiším
a dokud se podlaha nebude lesknout.
Víš přece, že prach by mnohé zranil, mnohé připomněl.

Pohni, jinak to nestihneš.

Co když ještě daleko před hranicí procitneš tak,
jako bys během snu prodělal lobotomii,
nenapadne tě nikdy
první slovo.

Co když se to plíží pomalu k nepoznání.






















Dětství


Mám pocit, že je na mně všechno vidět.

Zaražený...
na sedačce jako zubařském křesle,
na parkovišti,
neznámě znecitlivělý.
Sklání se ke mně,
šeptá, ať se nebojím,
bojím se, že ho zklamu.
Odkud se to bere?
Je mi jedenáct.
Jsem vděčný, že se mě na nic neptá.

Předtím chtěl, ať mu povídám
o rodině a škole a jestli už mám holku a tak
jsem mu vykládal nějaké nesmysly.
Ptal se mě, jestli je hezký,
řekl jsem, že jo.
Pak se mě bude ptát, jestli se mi to líbilo,
řeknu, že jo.
Pak už toho moc nenamluvíme.
Jen co mě vyplivne
na rozdvojku, usnu
zhruba na hodinu.

Pak už půjde všechno snáz,
šablona, řeči.
Jenom ten pocit, že je na mně všechno vidět,
že jsem zákal v oku
prodavačky s nevinným úsměvem,

můžu mluvit s lidmi, ve které věří Bůh?
Můžu vstoupit na chodník?

Vzpamatuj se do hajzlu.
Řekni si, že jsi na hřišti.
Nebo že nejsi a nikdy jsi nebyl. 






















Sebestřednost


Možná se bojím, že nesu nákazu, panelák, panelák, celé město
už chytilo mou nevolnost z turistických řečí.

Nakonec, jakkoli se nesnesu,
hledám podobnou kanalizaci,
kličkuju paprskem ve střevech města, dívám se:
okna se shlukují
do akvárií, z akvárií vyrůstají děti.

Nemůžu tě potkat.
Musel bych si tě vysnít
i s hloubkou, která mě přesahuje
jako úložný prostor sedačky.

Ale už teď, kdy nejsi, mi připadá,
jako bych tě vraždil.
Navíc jsem ještě nedokázal neodcházet –
jak přestojím, že nesmím?
Nebo tě můžu nechat jen tak vlát na tmě?
A co až mě budeš chtít opustit ty,
jak se přiměju nevracet tě myšlenkou zpět?

Možná jen hledám toho, kdo mě stvořil,
blikám a pípám na jeho stole, v jeho nepřítomnosti.
Možná jsem sám
kdysi dávno zemřel
a teď zdlouhavě otáčím zatuhlým kolem, kde skřípe
starý známý

kočárek, odkud nevynesu
do vědomí žádnou vlastnost.






















Znamení


Znám první slovo a to mě provází
příručkou dobrého člověka,
dám ti žvýkačku, když mi poděkuješ.

To řekl a vlepil rty do vzduchu,
nechal je tam a zmizel.

Pozoroval jsem jejich rotaci, kouzelné
šedé světlo,
přičichl jsem a ucítil plastelínu,
pak jsem opustil byt.

Bloumal jsem ulicemi
jako nedokončená ruka,
hledal, komu bych se sepnul do vlasů,
před očima rty v pronajatém bytě,
obavy, kdo všechno vstoupil do války.

Nikde ani noha, říkal jsem si:
Jestli zaslechnu své jméno, bude jistě mířit ke mně.
Znamení.






















Madonna della Misericordia


Jak ses dostal do města?
Leží na placce řádových sester.
Připadáš si průchozí jako výkladní skříň,
některý úsměv se tě dotýká, jiný se zastaví ve vzduchu,
pátravé pohledy si jistě jen namlouváš,
páry se psy, dětmi, dětmi a psy, pečlivě tlačí směr,
turista se tě ptá na cestu.

Až tady nikoho nepotkáš.
Cestu zasedlo slunce, domy zostřily, nevydají zvuk
ani jiné chvění, lidé zůstali na začátku,
nyní tě míjejí autisti, ciclisti, motociclisti.

Z kola sestupuje muž
ve věku tvé matky, podává ti obrázek, mumlá
– Ona tě ochrání – a odjíždí.

Civíš na obrázek, strčíš ho do kapsy,
cítíš otupělý vztek.
Proč tě nenechal?
Co si myslel, že tímhle zásahem rozvine?
Nebo to byla spontánní akce dobrého srdce?

To město musí být kulisa.
Jistě za ním něco je.
Mineš zasypané auto, tolik listí ti vykouzlí údiv, promítá se ti
na parapet zarostlý nádobím
a obojí na kostel postříkaný nápisem SPORCO DIO
a všechno to na krásu strhaných plakátů, a všechno to
na sochu neznámého zvířete, číhá jako pytel
na odpad před něžně šmouhatou zdí,
všechno tě vidí a nestřílí.
Tma se mihotá v prachu, skoro na dosah.

Posadil ses na útesu poloprázdného parkoviště
a mžouráš do pouličních světel, rozcuchaných a drátěných jako tváře,
ale nemyslíš na nikoho,
nemyslíš ani na to, jak je možné, že právě teď
přijíždí stříbrný citrón, ohodí tě reflektorem,
vyskočí totéž dobré srdce a:

– Tady nemůžeš sedět.
– Já se už jdu.
– Aspetta! Moje žena a já, víš, my
pomáháme mladým, kteří jaksi totiž rozumíš,
zaplaví tě a jde ještě blíž
a z tebe vypadne chabé Ne, dík
a z jeho proudu zachytíš jen Žádný strach, já mám děti! A omylem
ti sklouznou oči do citrónu, přejedou dvě vlající hlavy.
– Che cos‘aspetti? Sveglia!

Všechno to dobré listí
šelestí kolem, zmenšuje tě,
jsi už jen černý kapesník
zmačkaný srážkou s anděly.
 





















Rodina


Jsem pro ně cizokrajné zvíře.
Děti se nahýbají k teráriu.
Matka Emma přede mě staví střídmý řez.
Tak dlouho jsem nejedl, že nemám hlad.
Jen mžitky v nohách, odlakovač
v dechu, bezbřehou únavu stínu.

Dlouho a opatrně uždibuju.
Dostanu župan po andělovi Michelem, jeho
sestra Aida si mě vede jako zdravotní sestra.
Tvář se jí leskne profesionálním úsměvem.
Ptá se mě, jestli nechci tohle a támhle,
a že kdyby něco, ona je hned vedle,
loučí se na prahu pokoje.

– Nechce ještě něco sníst?
– Nechce s náma koukat na televizi?
– Nic? Díkybohu.

Osprchoval jsem se v jejich koupelně,
prohlédl si Aidiny sponky.
Nemusím se přece cítit provinile, že tu jsem,
když mě sami přivedli a když zítra zmizím,
přesvědčuju se,

to dobro domu nelze zapřít
ani utáhnout, ráno vytrysklo
a najednou jsem na mši,
celý nervózní, špatně jsem se pokřižoval,
slyším hrdý soprán a třískot,
matka Emma zpívá, Aida klavírničí, Michele ministruje, okno,
konec, už jen přežít
řeči před kostelem.
Dobré srdce mě bere za paži:
– Chceš, abych tě představil panu faráři?
Pár vteřin hledám jeho výraz.
– Jestli vy chtít...
Linky jeho tváře trochu zostří.
– Tak jestli nechceš, tak ne.
– Tak... ne.
Pustí mě a s neskrývaným zklamáním odchází.
Svegliato. Světlo je krásné, chvěje se
všude. Až k nevíře.






















Trieste


Když jsme skončili, zeptal se, jak se jmenuju.
Navzdory sobě jsem odpověděl pravdu.
Na jeho jméno jsem se nezeptal,
sám od sebe mi ho neřekl.
Nezajímalo mě, co z toho plyne.

Čekal jsem, že odejdu zítra, zítra,
pořád mi to nevycházelo,
pořád měl se mnou něco v plánu,
jít ven, jít dovnitř,
jedli jsme nanejvýš jednou
denně, shodovali jsme se.

Poslouchali jsme Zimní cestu.
Poslouchal jsem jeho hlas,
vytahoval víru, migraci, to, jak nostalgie
ráda vysává, to, jak nerad telefonuje
se svou sestrou, samotu,
– A příště musíš přijet s velkým kufrem,
odvezeš si věci mojí ženy.

Měl po ní plnou skříň.
Ukázal mi fotky.
Zdála se černobílá, zhmotněná tichost,
právě tak drobná, zdrobněle něžná i nebezpečná
tvář s uhrančivým obočím.
Popis je bezmoc. Druhá smrt.

Chtěl, ať nosím její šaty.
Bylo mi to nepatřičné,
postupně jsem to nějak přechodil.
Postupně ke mně začal otcovsky promlouvat:

– Musíš si dávat pozor.
Někdo by ti mohl doopravdy něco udělat.
Nebo tě stáhnout mezi feťáky.

– Já se tak ne... Jak se to řekne,
řekl jsem.

– Ale to se může stát! Dřív, než se naděješ.

Začínalo to být protivné,
navíc jsem si připadal zadlužený.
Rozhodl jsem se konečně vypadnout.
Nechtěl, naléhal, a tak podobně.

Uvažoval jsem, že se vypařím,
když bude nepřítomný, prakticky ve spánku,
abych si to mohl vyčítat do konce vzduchu.






















Žádný strach


Jsem Nikolův stín.
Leží na mně.
Jsem nerovný, pomačkaný karimatkou těla,
necítím bolest.

Jako by některá má část povlávala zemí
na opuštěné zastávce nebo v prázdné porodnici, zatímco
nade mnou pluje Nikolova ruka, rozostřená
v jemných vlnách
hladí vzduch a vzduch se nebrání.

Jsem proti tobě neohrabaný.
Odpusť.
Vztáhl jsem na tebe ruku
a cítím, jak se mi tvá snáší na šíji.
Vím, že mi nechceš ublížit.
Mám tě rád.
Odpusť
za místa, kde jsem se snažil nedýchat,

vysílá bezeslovně Nikola do vzduchu
a vzduch se nebrání.

Cítíš, jak je to směšné
kolébání se v kapesníku.
Ale ty jsi člověk
a já svou plochostí stínu
nerozumím tvým prostorám.
Jen se mi zdá, že jsem spadl
i se svým tělem
a že se vzdalujeme,

jak nás odtáčí Země.
Rozpouštím se do černajícího mléka,
které mě vede k pocitu dojetí i na zvracení.

Nakonec nechávám tělo o samotě,
jako bych se mu utrhl zpod nohou,

abych mu vzápětí, zaskočený nenadálým růstem,
přinesl kůži, náruč, hůl
ze vší propasti, které jsem se narodil.






















Měsíčky


Zdá se mi, že jsem něco dostal.

Světlo je cizinec – vzor
na podlaze se mi rozostřuje
jako vlastní tělo.
Rozcitlivělé – když se dotknu
čela, zachvěje se bolest
níž. Skvrna roste a stoupá
na husí kůži: Jsem v jejím bytě,
zašitý v matraci z vanilky a bergamotu.
Nejde se prokousat.

Ona odešla už před nějakou dobou.

Nezná moje jméno – nebudu jí tu přece nechávat krev.
Aspoň ukradnu maturitní šaty, korzet
přes hlavu mě dá dohromady.

Zapnul jsem se do toho a přetočil zip na záda.

Nevím, jak se dostanu ven.

Den je plný města – nechci vyrazit ze své malé tmy.
Nechci ublížit ani jí. Při měsíčkách si fénuje břicho,
kluzké břicho promáčklé ryby,
křiví tvář, zuby na sobě.

Kousek odtud jsem slyšel zemřít člověka
a neviděl jsem jeho tělo.
Držel jsem někoho za ruku.
Prolezli jsme shlukem přihlížejících
a ustlali si jen pár set metrů od místa nehody,
pak jsme se milovali,
díval jsem se na odlesky rozvířených majáků,
k nerozeznání zatvrzelý nebo poslušný
blikot na tmavé, utahané hladině.

Moje štěstí je snesitelná úzkost.
Celý život jsem vzhlížel k bezbrannosti.
Co budu vědět na konci života?






















Chodník


Když jste se míjeli, pohlédla ti do očí a v tu ránu se rozplakala,
hned poté tržena za zápěstí,
málem by vypadly plíce.

Táhl ji dál. Tatínek, nebo někdo jiný.
Viděl jsi jen zašmodrchané nohy,
ve kterých seděla zlost na vejcích.

Ještě chvíli ses díval za nimi.
Na tobě jiné nohy, zmatená dopravní značka,
lehký dotek celofánu, – moře šustí jako já, řekl –
prochozený mokrý leták,
další a další cigareta, nic z ničeho jsi necítil.
Přejel sis odraz v zaparkovaném autě:
nestal se chobotnicí ani roztečenou zmrzlinou,
netrčely mu kosti z míst, kde nemají být.

Možná jsi jen měl něco udělat.

Místo toho pak v koupelně zkoumáš převrácené oči
a zapomeneš, co vlastně hledáš.






















Zeď Karolína


Zkoumal její tvář se zavřenýma očima:

Jsi pořád stejná? Zde úžlabina,
dvě jeskyně v moučné hoře,
dva větrolamy v úbočí.
Na severu rákosí obrostlo ryby,
na jihu jezero
mění tvar. Hladké, měkké břehy.
Pod zemí se hýbou domy – útesy – linie
nedostižných kořenů.

Jaká můžeš být, zatímco tě nenahmatám?

Jednou fontána, podruhé zatopená vesnice.
Taky jsi byla kouzelně skomírající baterka v koruně třešně.
Pak jsi usnula a já viděl černý les. (jako z pohádky, Niku, jako z pohádky)
Za ním armáda barviček, jede, jede,
vrčí strojem (budu tě šít, těším se)
leze leze po železe, nedá pokoj, šedé oko
má oranžovou hvězdu, každé jinou, cípy nedopočítám.
Připomínáš mi spacák, o který jsem přišel
v odstaveném vlaku v San Fruttuoso, můj malý smutek
je pohodlný, celý já. Dnes jsem zjistil: Nostalgie není jenom film,
je to i pohřební služba, a představ si, sousedce někdo
ukradl trávu. (nevěřím)
Domovnice to vyvěsila na nástěnku.
Prý ať se to vrátí.
Taky jsem tě viděl ve snu, ale vypadalas dočista jinak.
Drželas květináč s rajčaty, sama v rozletu jak zastřelený kamínek,
znovu a znovu dopadající na hladinu. (a co jsem měla na sobě?)
Teď nemáš nic
společného s ničím, co jsem viděl.
Sedíš na gauči, chvějivé světlo na tobě, čteš knihu, jsi ve válce. (výborně, tak neruš)

Klap.

– Víš, jak končí svět, Karolíno?
– Nebouchne to, jen zakňourá eliot?

Klap. Je křehká a sebejistá, má hezké pihy,
umí zvětšit fotografii a nezmenšit ticho
a její ruce jsou jeho
úleva, nebo cokoli.

– Mám z něčeho strach, víš, nevím,
myslel jsem na Kleinovu láhev, která je samá špína, je to možné, možná
jsem to já. Jak se k sobě dostanu? Co když mě to... to je jedno. Máš
z něčeho strach?
– Ze secese.

Klap.

– Niku, já mám žílu navíc (směje se), tady (jede rukou po lýtku), viděla
jsem ji na ultrazvuku, je velká (směje se)
– A jako jak se tam dostala? (dívá se trochu starostlivě, trochu pobaveně,
trochu zadumaně, sluší mu to, povrchní idiot) K čemu tam je? (políbí ji na lýtko, znovu, znovu, hledá žílu)
– Prostě tam vyrostla. (směje se, zívne) Aby dělala bordel.

Klap.

– Chtěl bych o tobě vědět všechno, co budeš chtít.
Chtěl bych... všechno bych to... ne já... to je tak...
– Já vím.

Klap. Sedí vedle sebe, měsíček nad nimi. Měl by jí to říct. Nadechuje se. Řekne jí to. Vydechuje. Měl by jí to říct. (…)
Řekl jí to. Dívá se před sebe, arogantní ostych, hotové kouzlo.

– Ale třeba, kdybych byla jiná, třeba můžu být jiná, třeba
na tebe moc tlačím, já nevím jsem z tebe zmatená,
jaká mám být?
– Ale prosím tě, seš přece skvělá holka. (Drž hubu)

Představuje si, že ji potká a poprosí o odpuštění
a ještě něco, a ona ho nepozná nebo řekne:
– To nejde, já, představ si, mám i děti,
nebo řekne:
– To je o ničem, mám radši vyhořelý divadlo.






















Svobodné zavazedlo


Spatřil jsem ji pod sedačkou na nádraží,
otevřel ji snad průvan, otočil list
a tak skryla své jméno, Příručka dobrého člověka,
a rozespale sametově začala se předčítat:
Hovno ani bůh
nesmíš říkat, smíš to říkat jen zároveň,
nesmíš prosit o odpuštění, nesmíš se tvářit,
jak se tváříš, jen těžce
buduj cynismus,
na jeho konci budeš svobodný
kufr.

Pak si mě všimla, zamžikla, sklapla se a byla pryč
a mně do očí vstoupila jen válka
reklam, a do ní vstoupila velká kufryně,
měla růžové třpytky a rohy a ucho a
lehkým sopránem telefonovala:

Ne, Zuzano, mělas mě vyzvednout
teď, nesnaž se to teď zachránit.
Prostě jsi to posrala, Zuzano.
Nechám ti tady věci a jedu k tobě sama
a nemluvím s tebou, neser.

Škoda, že nezůstaneš, dokud se nezvednu.
Místo toho zaútočíš na Informace
a rozkošně nasupená založíš parní válec v metru.
A já znovu jen se sebou lapám
po dechu z něčí chůze.

Chtěl bych zase potkat
krásného bezdomovce, který se zhroutí vedle mě,
dá hlavu na stranu a pak
půjdeme.