Science fiction dílo II. část

Zvedne dlaň a z náramku na ruce vyletí žhnoucí plazma. Vystřelí jen jednou. Horký bič mě ožehne krk a srazí k zemi. Ozbrojenec se přibližuje, já cítím zápach spálené kůže a strašlivou bolest na krku. Ozbrojenec je blíž a blíž, já se snažím doškrábat pryč, ale popadne mě za vlasy a…

„Ani se nehni! Slyšíš!“ uslyším neznámý hlas od dveří. „Ustup, nebo je po tobě, rozumíš?!“ řve hlas a ozbrojenec se napřímí. Otočí se a hledí k tomu, kdo na něho křičí. Kotarijec v zelené kombinéze a se zbraní v ruce tam stojí a míří na druhého ozbrojence.

„To je vtip?“ zeptá se ozbrojenec a zvedne hlaveň své zbraně. Bezpečák vystřelí z pušky. Plazmové náboje se rozplynou o ozbrojencův osobní štít. Ozbrojenec vystřelí z pušky a v hlavě bezpečáka zůstane velká díra. Bezpečák spadne na zem mrtev. „Tak to bychom měli. A teď k tobě,“ a vší silou mě udeří do obličeje.

Opět vše okolo mě zčerná. Opět se propadám do temnoty a bezvědomí, protože měl obrovskou sílu. Začnu přicházet k sobě. Ne však z vlastní vůle. Slyším pronikavé pípání, bzučení a hvízdání, ale umělého původu. Není to zvuk žádného hmyzu, zvěře, či od žádného člověka. Je to syntetický zvuk, který mi proniká do všech částí těla a budí mě.

Cítím něco úplně jiného, než dosud, když procitám. Třesu se, klepu, cítím chlad a drkotám zuby. Mám cit v celém těle, to ano, ale tentokrát ho mám víc, než dost. Cítím se… ani nevím, jak to popsat. Jsem v chladné vodě, nebo ležím ve sněhu. Obalená ledem, či chladivým gelem. Teplota se mění od strašlivě mrazivé, po chladnější vlažnou, ale postupně se blíží spíše k té druhé. Přestávám cítit nejhorší mráz, nejhorší zimu a otevírám oči.

Před sebou mám otevřená dvířka. Dostatečně velká, abych mohla vylézt ven. Nevím, co je to za dvířka, a místo, kde jsem, nepoznávám. Je to nějaká kancelář, či pracovna, ale určitě ne naše. Prázdná, plná nepořádku, nejspíše velice dlouho opuštěná. Světla vypnutá, velké okno zatažené železnými roletami, pár židlí, pár stolů, rozbité holografické moduly, země vystlaná desítky popsaných papírů, i starým oblečením.

Pokusím se pohnout, ale ucítím strašlivou bodavou bolest na celé řadě míst. V ramenech, v šíji, ve stehnech a předloktích. Netuším, co to je, z čeho ta bolest pramení, ale je nekonečná a tahavá. Jako, kdybych ze sebe něco vytahovala, něco, co je zabodnuté hluboko do mé kůže, do mých tkání a žil. Pootočím se a poznávám, co to je. Spousta zářivě modrých katetrů.

Kryogenická kapalina, podivím se. Proč mám zrovna něco takového v sobě. Slyším opět pípání a pootočím se. Na malé obrazovce je vypsán údaj 0%. Je to stav energie, ale nejprve netuším čeho. Až když se pootočím, uvidím, že jsem uložená do kryokomory. Ta je nyní, ale otevřená a vypnutá. Došla jí „šťáva“.

Rozhlédnu se po místnosti, a až nyní si všimnu, že kryokomor je tam víc. Nejméně tucet, a všechny seřazené podél stěny, u které jsem i já. Již ze zběžného pohledu poznávám, že jsou obsazené.

Opatrně se opět rozhlížím, a cítím, jak se dál třesu. Trochu se mi i motá hlava a bolí mě oči. To vše doplňuje odporný a nutkavý pocit, který se mi vtírá hluboko do mysli, a který zpochybňuje vše okolo mě. Existuje to? Nejsem ve virtuální realitě? Nejsem ve snu? Žiji? Jsem mrtvá?

Udělám neopatrný a nedomyšlený pohyb a odstrčím se od kryokomory. Něco tak hloupého mě snad nikdy nenapadlo, ale nedokázala jsem tam už dál být. Musela jsem se dostat pryč, ovšem za jakou cenu. Všechny katetry se vyrvou z těla a já zařvu bolestí na celou místnost. Dopadnu na ruce a skončím na všech čtyřech. Zhluboka oddychuji, a cítím, jak mi po rukou, nohou i po prsou tečou pramínky teplé krve. To, jak se mi vyrvali katetry. V duchu si nadávám a dusivě kašlu.

Nechci, už ale být dál na všech čtyřech a napřímím se, byť zůstávám klečet na kolenou. Záda mě bolí, páteří mi projíždí ostrá bolest, všechny klouby jsou strašlivě těžké, a nyní vidím, že kůže je scvrklá, jak to tak po pobytu v kryokomoře bývá, byť já sama jsem nikdy nic takového nezažila. Až do dnes. Naštěstí.

Pomalu vstanu a podívám se na sebe. Jsem téměř nahá. Mám na sobě jen spodní prádlo. Můj pracovní oděv, všechno vybavení, karty, vše je pryč, a já jsem asi taky pryč, ale netuším, kde se nacházím. Snažím se vzpomenout si na poslední věc, kterou si pamatuji. Je to ten kotarijec, který zabil našeho hlídače. Zastřelil ho, a potom vší silou udeřil mě do obličeje, a to tak, že mě omráčil. Nebo jsem se možná omráčila sama, protože silou úderu jsem narazila temenem hlavy rovnou do betonu. Proto jsem možná ztratila vědomí. Nebo jsem ztratila vědomí, protože jsem byla už tak zesláblá. Opravdu netuším.

Zůstávám klečet, ale snažím se zjistit, co se děje. V místnosti je málo světla. Blikající zářivka, které jsem si předtím nevšimla, a pár pramínku světla, které pronikají přes škvíry v železných roletách okna. Jinak nic.

Šmátrám po podlaze, mezi tím špinavým oblečením, a snažím se najít něco, co bych si mohla vzít. Trvá to, ale hmat a cit mi stále fungují, takže poznávám různé kusy svršků a prádla jen po dotyku. Oblékám se, i když to jde pomalu, a dost bolestivě, ale opravdu už tam nechci být polonahá. Je to nepříjemné a ponižující, ač v okolí není živá duše. Má to, ale i své výhody. Oblékám se tak dlouho, až mé oči postupně přivyknou ponurému prostředí.

Když se obleču, začnu místo mezi oblečením, hledat mezi papíry, které se tam všude povalují. Popadnu první papír, který se mi dostane do ruky. Jak jsem vděčná za to, že je stále používáme, protože mám nepříjemný pocit, že tady moc holopočítačů a datových asistentů asi nespustím. Mžourám, ale jak jsem byla mimo, tak jsou mé oči přivyklé na tmu. Děsím se momentu, kdy se dostanu na světlo, třeba jen denní, a skoro mě to oslepí. Budu muset chvíli zůstat a odpočinout si.

Podívám se na papír, a po pár okamžicích přestanu číst. Úplně ve mně zatrne. Je to nějaký zásobovací oběžník, ale to, co když si jako první všimnu datace papíru. 27. 4. 2063.

„2063?“ opakuji si a upustím papír. „2063?“ znova zopakuji a třes se zhorší. Opět je mi na omdlení, opět se mi motá hlava, mám pocit, že celé moje tělo, moje mysl, všechny mé vzpomínky, se rozpadají na kusy. Chci vřískat, brečet, chci zemřít, tohle přece nemůže být pravda!

„NE! TOHLE NENÍ PRAVDA!“ ječím nepříčetně a mlátím rukama do podlahy. „NENÍ! NENÍ!“ křičím a mlátím. Z mého těla stále odkapávají kapky krve a ruce mám brzy zarudlé od mlácení. Ani to necítím. Jsem tak zděšená, zoufalá a vykolejená, že nejsem schopna nic vnímat. Můj jekot pokračuje a odráží se od stěn místnosti. „KURVA! TOHLE PŘECI NEJDE!“ řvu a už nemlátím jen rukama, mlátím i hlavou o zem. Úplně ztrácím kontrolu nad svým tělem. Moje mysl se téměř pomátla a biji hlavou o podlahu, až do chvíle, kdy vidím, že mi z čela teče krev. Teprve tento pohled, toto zjištění, mě přivede zpět k rozumu.

Doplazím se k nejbližší stěně, v ruce držím zmuchlaný papír a opřu se o stěnu. Nohy se mi svezou po podlaze a já zvedám papír, nyní potřísněný mou krví a snažím se ho číst v nepříjemné záři blikající zářivky.

 

Oběžník 27/4/2063.

Od: Trg. Xosiar xo Linar

Pro: Lgt. Theodoros Konstantinos Martos

Předmět: Seznam zásob pro příští dodávku.

Datum: 27. 4. 2063.

Legáte Theodore Konstantine, zde posílám seznam nutných zásob pro naši stanici:

200 jednotek C-Gelu

480 tun paliva III. a VII. třídy.

2 tuny náhradních součástek pro robotiku, viz příloha.

85 kusů ComCo PS.

650 jednotek energočlánků II., III. a V. generace.

C-Gel a energočlánky se vztahují k našemu nálezu ze dne 20. 4. 2063, o kterém jste žádal pravidelné aktualizace. V tomto ohledu Vám musím sdělit, že to je horší. Nemáme náhradní díly pro tak staré typy kryokomor, pravděpodobně model 24 (nejstarší díly máme pro model 27C). Zároveň dochází energie v některých komorách. Komory mají pravděpodobně různou jakost. V některých je stále přes 90%, jinde už jsou na minimu a my je nedokážeme udržet.

Doktor Norman navrhuje risknout situaci a otevřít kryokomory, protože dvě už selhaly a subjekty se nepodařilo oživit.

Uvědomuji si, že situace je extrémně kritická, a vím co se děje na frontových liniích, ale bez dostatečně podpory nemohu zaručit jejich oživení. Podobně se vyjadřuje ing. Yopyn.

Žádám instrukce.

Podepsán: Trigarcha Xosiar xo Linar, velitel stanice.

 

Je tam i odpověď. Asi to je přepis celé korespondence.

 

Re: Oběžník 27/4/2063.

Od: Lgt. Theodoros Konstantinos Martos.

Předmět: Zásoby

Datum: 30. 4. 2063.

Trigarcho, kromě energočlánků Vám byl schválen celý seznam. Energočlánků je extrémní nedostatek v tomto sektoru a sám mám málo pro bojové jednotky. Vím, že jsem Vám dal určité rozkazy a instrukce, ale nemohu Vám nyní pomoci.

Frontová linie se posunuje a jakkoliv si uvědomuji, že máme k našim spoluobčanům odpovědnost, jen za poslední týden padla miliarda našich lidí. Viděl jsem na vlastní oči destrukci severozápadních předsunutých kolonií a teritorií. Nikdy bych Vám to nepřál vidět.

Promiňte, že to tak řeknu, ale obávám se, že obsah kryokomor budeme muset ponechat jejich osudu. C-Gel Vám mohu, a budu dodávat. Měl by udržet jejich organiku nepoškozenou.

Podepsán: Legát T. K. Martos, velitel 2. imperiální legie, 21. divize, XI. sboru, IV. regionu.

 

„Fronta? Frontová linie? Miliarda mrtvých? Válka? Co se to děje? A kde jsou všichni? To tu nikdo není?“ mluvím nahlas sama k sobě, protože jsem jediná osoba, se kterou mohu mluvit. Jediná rozumná osoba v celém okolí, jak se tak dívám. Blázním.

Nemohu tam dál sedět. Nejde to. Opakuji si myšlenku, výtku, příkaz, který jsem si opakovala už před více, než čtyřiceti lety. Čtyřicet let je pryč. Čtyřicet let úplně zmizelo. Vůbec netuším, jak a proč. Vůbec netuším, co se stalo, ale čtyřicet let je pryč. To není jako, když si spletete den. Když nevíte, jestli je úterý, nebo středa. Když zapomenete něco udělat, něco, co se dá, ještě stihnout a napravit. Čtyřicet let zmizí a Vy jste nikde, uprostřed ničeho, netušíte, co se děje, a jen si přejete probudit se z toho strašlivého snu. Nevíte, zda věci okolo Vás jsou skutečné, nebo zda je to jen nějaký nechutný žert, či sen. Noční můra. Ale čím déle tam sedím, naříkám sama nad sebou, čím déle cítím bolest celého svého těla, tím je jasnější, a patrnější, že tohle není ani sen, ani nechutný žert, ale ještě horší realita. Protože realita je to nejhorší.

Vstanu, ze všech sil, které jsem mezitím nabrala a procházím se po místnosti. První místo, kam jdu, je naprosto jasné. Prohlédnout si ty kryokomory. I tu, ve které jsem byla, ale taky chci vidět, co je s ostatními. Jdu od jednoho konce stěny k druhému. První je prázdná. Otevřená, stejně jako ta moje. Druhá není prázdný, ale tomu, kdo je uvnitř, už není pomoci. Vidím tam jen shnilé mužské tělo. Z tváře, ramen i prsou opadávají kusy masa a kůže, které končí na cárech jeho oblečení. Možná zemřel před pár týdny, podle stavu, ve kterém je. Ale je taky možné, že déle. I když ho kryokomora neudržela naživu, mohla zpomalit jeho rozklad.

Třetí komora obsahuje tělo ženy. Ta je ještě naživu. Ano, skutečně žije. Spí, má zavřené oči, modré trubičky do ní vhání kryokapalinu a interface ukazuje 17%. Tolik zbývá energie, než selže stáze. Taky si všímám, že už od pohledu, jde o různé modely kryokomory. První čtyři jsou shodné. Nejstarší, ty, které ještě v případě výpadku energie nedokázaly probudit osoby uvnitř. Ve čtvrté z nich je muž. Taky živý, a jeho záznam ukazuje 22% energie. Jdu dál. Pátá komora byla moje. V té jsem byla já uložená čtyřicet let. Šestá komora je prázdná a v sedmé je hnijící tělo mladé ženy. Osmá komora byla poškozena, energie v ní stále je, ale čelní poškození ochranného štítu zabilo člověka uvnitř. Mladého muže, který už je taky nejspíše týdny po smrti. Jen na mě nepřítomně hledí, až je to děsivé. Strašně děsivé.

Devátá a desátá komora jsou prázdné, v jedenácté je mrtvé tělo dítěte. Holčičky, které nemůže být víc, než deset let. Je oblečená do šatiček, hlavu má zakloněnou, a tělíčko bílé, tlející. V poslední z komor není člověk. Je tam živý, ale ve stázi uložený takarijec. Vůbec netuším, jak to bude s ním. Co s ním dělat. Nevím, jak na kryogeniku reaguje fyziologie těch přerostlých hlodavců, takže bych ho taky mohla zabít. A jemu zbývá nejméně energie. 11%. Ale nechat ho tam nechci. Ani tu ženu, ani toho muže. Nikoho. Ovšem netuším, jak je oživit. Zdá se, že ani zdejší posádka to netušila.

---