Písmák Hledač u Anděla
jestli to může přijít sem, tak odkaz na YT, povídání o psaní u básníka Ivo "Anděla" Horáka.
(1) ANDĚL o lásce, o verších - 53 & Zdeněk Hledač - YouTube
změna je život
proklínám štěstí, vzývám ďábla:
po krk mám druhé housle hrát. -
věčně pár kroků od propadla
za korunu jak automat.
slušné je požádat
slušné je požádat, hezky si říct…
vyvrátit případné fámy
zeptat se (to přece nestojí nic)
jestlipak případně dá mi
přírodo bože můj
přírodo přírodo… matko vše živého
cos mi to přilípla krozkroku za oud.
když nemá, tak stojí, když má – nic do něho
já bych ho uřízl a hodil za plot
rispet (bez pointy)
rispetem (na přání) lámu si palicimilostné náměty táhnou mi kebulítouhy jsou v mém věku vražedně smrtící(ačkoliv správný chlap nad sebou nebulí)
pointou básně je dvojverší číslo dvě. - u mě ji nehledej. však stojím při tobě:
mám tě rád… tak nějak trapácky povím tiv rispetu s absencí obvyklé pointy.
kruhový dojezd
už bych chtěl jenom sladce skonat
v záškubech na tvém hříšném těle
bylo mi krásně v ní i ponad:
parazit v lůně hostitele.
v knihovně na stojáka
vknihovně na stojáka
čtu shity od Skály
nepřišlas. – kýho šlaka.
sám mezi regály
spanilá jízda načerno
. na konci tunelu svítí jen holá řiť -
život si ze mě zas udělal bžundu
donucen sám sobě temnotu prozářit
k božímu oku jsem přikreslil kundu
promrzlou krajinou
promrzlou krajinou milostně víří sníh
za pár dní Santa Claus spustí své hohoho
přemýšlím, kde najdu svých třicet stříbrných
když nevím vůbec nic. a není na koho.
ticho
ticho, jak když písmena
mizí z textu nečtená
ani vzduch se nepohne
někdo dýchá. nebo ne.
v kavárně Elektra
vkavárně Elektra hraji si spenisem
myslím jím – tak podle Descarta tedy jsem.
hezounká servírka má ňadra holčičí
nezlobím. – hraji si pod stolem… a vím sčím…
neviditelní
Páni, tak to teda valím oči. Já věděl, že existují, jenom se o nich nesmí mluvit. Státní zájem, utajené skutečnosti, agenti, znáte to. A hle, zde důkaz: Oni jsou.
uff!
Bože můj, zdá se mi, že ho nemám.
co asi nabídnu místním ženám.
kafíčko, řečičky, nesporný šarm…
…jenomže – nakonec – co jim tam dám.
sonet o starém opětovně zamilovaném chlapovi
…zlehounka, jak pírko vznáším se povětřím
špičkami nohou se ničeho dotýkám
letím. – snad klamou mě vjemy i optika
představou beztíže nadšeně nešetřím
toaletní hajzlpapír
život mě navíjí na špulku zpapíru
aby si se mnou pak vytřel… mi vytřel zrak…
Bože můj, prozraď mi, co to máš za víru
že jak med z rulíku kape mi na maják
z palubního deníku
do plachet fouká mi, až je rve na kusy
(i když ty ciráty okolo nemusím)
do dálek mlhavých vydám se vkajutě -
po vůni, po hmatu krásko má najdu tě
tichá pošta
babylon jazyků. uprostřed já a ty
spojení národů po noci probdělé
dvě zrnka odjinud do sebe navátý
dva v jednom do páru, dvě půlky do celé
březovou alejí
březovou alejí za tebou kráčím bos.
březovou alejí. co je to za blbost.
březovým hájem snad.
na břehu
k ránu se setmělo
a táhnou divné zvěsti
o veliké vodě.
mé jizvy na zápěstí
Utajení hrdinové klávesnic
Tož nám covid zavřel Klub. Literární klub Petra Bezruče, kam jsem se uchýlil po zrušení přístupů na všechny literární servery, kde jsem svým tlacháním spodobně postiženými dlouhá léta mrhal časem potřebným pro tvorbu. Hrůza.
Ne snad, že bychom na Klubu netlachali o blbostech kolem psaní, to teda jo, a mocně.
šlapu si
šlapu si po štěstí. aspoň, že po čem je.
lepší než plížit se přes dvorky naplano.
osud mi, kdo ví proč, pokaždé dopřeje
mrňavých štěstíček v cestě jak nasráno
Hrdinové, výročí, vzpomínky
Třicáté první výročí sametu. No páni, to nám to utíká… To jako že už mi je padesát pět. Že se o tom vůbec musíme bavit.
„Dědo, jaké to bylo v té revoluci.
každý můj den noc
netuším, zač je toho loket
občas si pískám v kostele
pro svůdnost loktů místních koket
každý můj den je neděle