Čekání

Na skrčených prostěradlech své zvrácené mysli
stavím sama po nocích pro naši lásku dům.
Kdyby tak mé představy už o ocílku křísly
a já už se stala plnou sklenicí tvým rtům.

Nebojím se dálky, času, cesty temným lesem.
I když každým týdnem růže zámek vězní víc.
Jsem tu pro tvůj polibek (ač princezna nejsem).
Však se jednou dočkám.
Chci všechno a ne nic.

Budu tady pro tebe - po kolik jar? Nevím.
Až les opět zkrvaví červánky jeřabin,
ve vozových cestách jitra zvednu oči ke tvým
a můj stín zas obejme a políbí tvůj stín.