Dávná slova útěchy

Děvčátko vstoupilo do místnosti. Na židli u okna seděla jeho matka a něco šila. Vzápětí musela šití odložit, protože se začala dusit pod náporem kašle. Kašel ustal a matka se podívala na dcerku a řekla: „Pojď za mnou, Ivetko, musím ti něco říct. Je to se mnou stále horší a myslím, že to nebude dlouho trvat a odejdu. Zemřu. Ale ty nesmíš být smutná. Ber to tak, že to muselo být. Buď veselá, pracovitá a věř, že vše bude dobré.“ 
"Nemůžu být veselá, když tady nebudeš. Nechci, abys odešla.“ odpovědělo děvčátko. 
"Budu na tebe pořád myslet.“ řekla matka 
"Jak budu vědět, že na mě myslíš, když tady nebudeš?“ ptalo se děvčátko. 
"Musíš tomu věřit.“ řekla matka.
Matka dostala nápad. V krabici s šitím našla provázek a udělala na něj několik uzlíků. 
"Podívej se.“ řekla. "Představ si, že existuje šňůra. A té šňůry se drží všichni lidé, kteří se mají rádi. Potom se nemohou jeden druhému ztratit."
"Mohou se šňůry držet i zvířátka?“ zeptala se dcerka. 
"I zvířátka.“ odpověděla matka.
Zanedlouho po tomto rozhovoru matka skutečně zemřela. Děvčátko žilo dál, vyrostlo a stala se z něj žena. Do vínku dostala pevné zdraví. Měla vlastní děti a pracovala až do stáří. A až do konce svého života měla uschovaný provázek s uzlíky.

Venku pod stromem stojí kočárek s miminkem. Miminko se probouzí a vidí, že je samo. Nad hlavou má pouze oblohu a větve stromu. Je mu do pláče. A v tom – co to vidí? Spatří provázek připevněný ke střeše kočárku a na něm houpající se medvídky.