Pronásledovatel

Pronásledovatel

 Nikdy jsem neplánoval stát se fanatickým pronásledovatelem, ale stačil jediný pohled od té záhadné cizinky a bylo rozhodnuto. Nechápejte mě špatně – nemluvím zde o lásce. Její oči skrývaly informaci, kterou jsem za každou cenu musel získat. Myslím, že by mohla být klíčem k celé záhadě, a nebo je to snad jen má další obět? Zatím nevím.

 Důkladné pátrání mě zavedlo až k nově postavené psychiatrické nemocnici na okraji města. Po dlouhém sledování jsem totiž s naprostou jistotou věděl, že sem pravidelně dochází. Je pacientem či snad zaměstnancem? Vydal jsem se bez otálení hlavním vchodem do budovy, abych zjistil něco o místě, do kterého jsem nucen proniknout. Ihned po vstupu se ale začal dít naprosto nečekaný sled událostí. Na recepci mě sestrička s širokým úsměvem začala vítat se slovy: „Jé, Vy musíte být ten nový doktor, na kterého čekáme!“. Na vteřinu jsem sice zaváhal, ale pohotově jsem stihl souhlasně přikývnout. Proč by také ne, že? Jako lékař budu mít perfektní krytí pro svou misi. Ovšem nestihl jsem se ani rozhlédnout a za zády mi již stál samotný ředitel nemocnice. Byl to takový brýlatý muž menší postavy. V ruce měl desky se jménem nějakého lékaře a z jejich horního rohu vykukovala fotografie. „Neuvěřitelné, ta podoba!“, řekl jsem si a pochopil jsem, jak došlo k záměně. Vždyť ten lékař na fotografii vypadal téměř jako mé dvojče. Po formální konverzaci s ředitelem jsme se dostali do velké nemocniční jídelny, kde si zrovna zaměstnanci dopřávali volnou chvíli na oběd. U lékařského stolu jsem byl okamžitě vřele přivítán, a já tak mohl pomalu zahájit svou výzvědnou misi. Vše šlo naprosto hladce až do chvíle, kdy jsem na druhém konci stolu spatřil zlostný pohled své staré známé. Byl to problém, jelikož tato osoba byla nejlepší kamarádkou mé bývalé partnerky. Nevím, jak přesně bych to popsal, ale neměl jsem tehdy odvahu ukončit s partnerkou vztah, a tak to udělal můj kamarád od policie. Navštívil ji v uniformě se slovy: „Slečno, musím Vám oznámit velmi tragickou zprávu. Váš partner dnes bohužel spáchal sebevraždu.“

 Že si vymýšlím? Ale kdepak. Moje morálka je opravdu na tak nízké úrovni. Asi tedy chápete mé aktuální obavy ohledně prozrazení mé identity.

 Situaci zachránil jakýsi vlezlý kolega, kterého můj příchod velmi zaujal a doslova mě odtáhl z jídelny do své ordinace. Potřeboval jsem ale nějak převzít kontrolu nad konverzací a začal jsem mu tedy vyprávět o svém „pacientovi“, který uskutečnil rozchod fingováním sebevraždy. Byl tím naprosto ohromen a neustále se vyptával na všechny možné detaily a podrobnosti. Jeho otravná zvídavost nebyla ale vyčerpávají jen pro mě a kolega po mém dlouhém vyprávění usnul na pohovce. Okamžitě jsem začal procházet karty jeho pacientů s nadějí, že narazím na informace ohledně té cizinky. Sotva jsem otevřel první složku, kolega se náhle probudil a svým velmi nespokojeným výrazem na tváři mi dal na jevo, že se mu mé chování nezdá vhodné. Byl jsem si jistý, že se z této situace již nevyvléknu. Naštěstí se v ten moment se ozvalo klepání na dveře. Kolega vyskočil a svižným krokem k nim vyrazil aby je otevřel. Za nimi stál opět ředitel. Věděl jsem, že to je můj konec! Kolega ale neměl na svého nadřízeného náladu a zakřičel: „Nevidíte, že mám po pracovní době? Vypadněte!“. Zabouchl dveře a zamkl je.

 Když se vrátil zpět na svou pohovku, jakoby zapomněl na mé slídění po místnosti a požádal mě, abych mu opět začal vyprávět příběh o fingované sebevraždě. Byl jsem z té situace tak rozhozený, že jsem začal slovy: „Fingoval jsem sebevraždu abych...“, v tom mi došlo, že hovořím o sobě a ne o fiktivním pacientovi - mé krytí bylo definitivně ztraceno!

 Cítil jsem jak ztrácím kontrolu nad celou situací. Vtíravá úzkost mi sevřela hrdlo a každý sval v mém těle se chvěl. Stěny se začínaly rychle hroutit a vše se kolem mě roztočilo. Chtěl jsem nahlas zakřičet, kdo že to vlastně já jsem – jenže to jakoby v mé hlavě najednou chybělo. Nevěděl jsem vůbec nic - své jméno, věk a ani kde to vlastně jsem.

 Když jsem se o několik hodin později probudil, ležel jsem na nemocničním lůžku s jednou rukou připoutanou k rámu postele. V panice jsem začal zuřivě tisknout tlačítko abych někoho přivolal. Po chvíli přišla ona – ta záhadná cizinka! Ihned začala vyzvídat zda-li vím kdo je a vysvětlila mi, že jsem její dlouholetý pacient a prodělal jsem další akutní psychotickou episodu. Musel jsem být hospitalizován, jelikož jsem prý vběhl do nemocnice a každému vyprávěl o plánech ke své sebevraždě. Následně jsem byl odpoután od postele a vydali jsme do její ordinace. Okamžitě jsem začal plně spolupracovat na plánu mé další léčby a vyjádřil jsem svůj vděk za svou záchranu. Bylo to velmi náročné, ale pomalu jsem se začínal cítit zase sám sebou a po mnoha dnech šílených bludů nastal v mé hlavě opět vzácný klid. 

 Pro tentokrát musím uznat, že mě dostala. Nyní ale, když jsem odhalil tento celý velký klam, budu mít příště lépe připravený plán a jistě zjistím, kdo dopravdy ta tajemná cizinka je! Snad si nemyslíte, že jsem jim na to divadlo naletěl?