Světlo ve tmě šestá část

 Přeji pěkný Silvestr. Toto je předposlední díl. Zítra snad dopíšu jeho konec a ihned bude k přečtení. 

Světlo ve tmě šestá část

„Chcete vidět Adele? Byl by jste ochotný pro ní zemřít?“ Byl jsem chvíli v šoku, než si uvědomím co říkal. Otočil se k odchodu a ještě zavolal. „Pro odpověď si příjdu zítra ráno.“ On věděl, kde je Adele. Určitě, jinak by mě tenhle cizinec nemohl poznat. „Počkejte!“ Otočil se a já tasil meč, který byl pověšený nedaleko dveří na zdi. „Udělám to.“ Přiložil jsem si ho ke krku a pár kapek krve steklo po jeho ostré čepeli. „Přivedete jí zpátky?“ Byl jsem plně rozhodnut se pro ní obětovat, když ke mě přiskočil a meč mi vytrhl z ruky. Na místo, kde zůstal malý řez přiložil pohotově kapesník. „To máte Adele, tak rád?“ Usmál se. Nevím co to mělo znamenat, ale klidně bych se obětoval. „Ano. Miluju ji víc, než svůj život.“ Teď jsem si byl víc, než jistý. Snažil jsem se natáhnout po meči, který držel. „To by stačilo. Prošel jste.“ Co se to děje. „To mě zkoušíte?“ Přikývl a vrátil meč na své místo. „Ano. Jako doktor nerad způsobuju někomu bolest, ale nějak vás otestovat musím. Adele si zaslouží skvělý život jestli se vrátí.“ Přidržel jsem si kapesník na malé rance. Přestávala krvácet. „Jak to myslíte? Vy víte kde je?“

„Sedněte si. Ukažte.“ Zkontroloval říznutí. „Povrchová ranka. Bude to štípat, ale nezůstane jizva. Kdyby jste přitlačil měl bych práci. Rád bych se představit.“ Nabídl jsem mu křeslo, aby se posadil naproti mně. S díkem přijal. „Eduard Kolbert. Doktor. Můžete mi říkat Ede jako Adele.“ Co mohl mít společného s Adele? Mohl by to být její milenec? Prohlížím si jeho oblek střižený na míru a urostlou postavu. „Měl bych začít od začátku, aby nedošlo k žádným nedorozuměním. Myslím, že to bude tak nejlepší. Adele vám toho o sobě moc neřekla, že?“ Zavrtím hlavou a snažím se tomu přijít na kloub. Stále mě to štvalo. Nejdřív bych se měl uklidnit a poslouchat, než se mučit. „Měla by vám to říct sama, ale myslím, že se nebude dlouho zlobit, když se to dozvíte ode mě.“ Chci zakřičet: Tak se vymáčkni. Místo toho řeknu. „Poslouchám.“

„Bude to trochu delší.“ Odkašlal si a já mezitím nechal přinést sklenici vína. „Děkuji. Venku je fakt zima. Tohle mě zahřeje.“ Upil. „Vynikající. Měl bych začít. Vidím, že hoříte nedočkavostí.“ Ťukal jsem prsty o stolek.  „Adele jsem poprvé potkal, když jí bylo 8 let. Pomohla mi, když jsem se zranil v lese. V té době se stalo pár věcí u mě doma a ona absolutně odrovnala argumenty mé rodiny, abych se mohl v klidu rozhodnout co budu v budoucnu dělat. Mluvila s rodiči, kteří si, alespoň vyslechli co chci. Já chtěl být doktor a moji rodiče chtěli, abych byl učitel jako oni. To ona mi řekla, ať jdu za svým snem přede všemi. Nebála se ani kdyby jí zbili. Nakonec sem si to vybojoval právě díky ní. Následovalo scházeli v lese, kde jsme si hráli. Jednoho dne se přišla rozloučit. Její rodiče zemřeli a byla poslána do dívčí školy. Byla z toho špatná ještě nějaký čas  dokud jsem jí neslíbil, že si budeme psát. Kolikrát mi psala, že jí tam nemají radí a schovávají jí věci. Ničí úkoly a nutí za ně uklízet a všechno proto, že věděly o její rodině. Byla sama a nikdo se jí nemohl zastat. Roky běžely a z Adele se stala mladá 18 letá dáma a ze mě doktor. Nakonec všechno tohle přetrpěla. Vždycky jsem jí chtěl oplatit její laskavost z dětství a nakonec se nám podařilo se po letech setkat. Na čas se přistěhovala do našeho domu a já jí oplácím pomoc, kterou jí dlužím.“ Udělal odmlku a znovu se napil. Odložil sklenku na malý stoleček vedle sebe. Takže bydleli spolu, začínal jsem trochu pěnit, ale poslouchal dál. Možná to nakonec bude dobře, že má někoho jako je Ed.  „V té době přišel list od nějakého notáře. Její rodiče zanechali dopis, ve kterém byl její rodný list a vysvětleno co se stalo, když byla malá. Někdo jí unesl z Vévodova domu. Naštěstí jí našel v lese lovec, který se jí se ženou ujal. Později se dozvěděli, kdo Adele je, ale nakonec zemřeli za zvláštních okolnosti a zanechali odkaz u notáře s podmínkou dospělosti, kdy oficiálně získá nárok na titul rodiny. Myslím, že její matka je varovala, než zemřela a dala jim papíry o jejím původu, jenže nakonec je postihlo taky neštěstí. Je to, jen moje domněnka, ale kde jinde by vzali na školu a rodný list. Vlastně měla štěstí v neštěstí a potkala samé dobré lidi.“

Opravdu žila s tímto mužem. Věděl všechno do posledního detailu. Nikdy pro mě neměla v srdci místo. Smutek se mi vkrádal do srdce, když jsem ho poslouchal. „Ani se nedivím, že se často neusmívá. Vždycky mě zajímalo co zažila a proč se straní lidí.“ Smutek přišel jako velká voda a doslova mě smetl. Srdce plakalo kvůli Adele a jejímu osudu a nakonec i kvůli mně samotnému se chvělo. „Pane Felipe víte, když se Adele vrátila, už jsem byl ženatý. A nikdy bych svou ženu za nic nevyměnil.“ Ed se na mě přátelsky podíval a já věděl, že mluví pravdu. V tu chvíli, bych ho nejraději objal. Srdce začala tlouct jako splašené v naději, až se vrátí. Ten svíravý pocit se vypařil a nechal mě znovu žít. „Už znáte život, který Adele vedla, než se stala dospělou. V den, kdy se vrátila k panu Vévodovi se dozvěděla víc o svých rodičích. Psala mi nespočet dopisů na adresu mojí ženy, chtěla předejít problémům, že si píše s mužem. Chtěla být svému dědečkovi nápomocná ve všem co si bude přát, ale nakonec se to štěstí začala měnit v noční můru.“ Poposednu si blíž, abych nepřeslechl ani jediné slovo. Myslím, že nebudu rád za tuhle část, kterou mi chtěl odhalit. „Jak víte matka Adele zemřela na vážnou nemoc. Jakmile mi o tom napsala sešel jsem se s ní a odebral vzorek. Testy jsou příliš zdlouhavé, ale nakonec přišel výsledek. Tu nemoc zdědila po své matce. Asi chápete, proč se nechtěla za nikoho vdát a hledala z toho východisko do doby, než se dozví, jak na tom je, ale vy jste jediný, koho k sobě pustila i přes to riziko. Ani dřív nestála o žádné schůzky, než se dozvěděla o nemoci.“ Probrat se ze šoku bylo trochu nad mé síly. Bože. Znovu mi bereš někoho, kdo je mi drahý. Rozklepaly se mi ruce nad bezmocí, která mě pohlcovala, ale já to tak nenechám. Tentokrát to bude jiné. Nedovolím to. „Nevím jestli jsem jí přinesl štěstí nebo neštěstí. Chci být s ní, ať se stane cokoliv. Uvnitř mě to tak bolí.“ Sklonil jsem hlavu.  Ed mi dal ruku na rameno a chtěl mě tím trochu povzbudit a uklidnit. „Dřív nebyla medicína, tak daleko. V dnešní době existuje lék, ale je to tak půl na půl, že zabere. Další večer po našem setkání  odjela z panství. Pomohl jsem jí opustit milovaný domov a zařídil vše potřebné k její léčbě. Nechtěla, aby jí někdo viděl trpět v bolestech.“

Na sucho jsem polknul. „Jak je jí?“ Na víc se nezmůžu zeptat. „Díky vám se snaží bojovat. Před vaším setkáním mi o tom říkala a za žádnou cenu nechtěla podstoupit riziko nového léku. Říkala, že jí je dobře a nechce opustit dědu, ale pak potkala vás. Najednou se její dopisy změnily. Poznal jsem, že chce žít. Byla odhodlaná udělat krok vpřed, i když může spadnout. “ Psala o mě? Musím za ní. „Pane Felipe nejdřív jsem vás zkoušel, abych věděl jestli opravdu chcete Adele zachránit. Popsala vás toho večera přesně. Tajemný muž s hezkou tváří a citlivým srdcem. Kontroloval jste každého svého muže a nakonec přistoupil, až k Adele. Něco z toho jí silně zasáhlo.“ Znovu mi nikdo mou lásku nevezme! Ed pokračoval, když viděl kuráž, která se mi zračila v očích. „Momentálně je Adele ve stavu, kdy většinu dne prospí. Pokud se probere má skoro vyhráno. Důvod, proč jsem vás vyhledal je, že doba se krátí. Zatím lidé, kteří podstoupili léčbu  se probrali do třech týdnů. Adele je v tomto stavu skoro měsíc. Na chvíli se vzbudí a za další okamžik znovu spí.“ Bylo vidět, že má o ní opravdovou starost, jinak by se tu neukázal a nehledal mě. „Pokud vás bude slyšet a vidět možná se probudí. Vnímá okolí, ale neprobudila se déle, než na pár minut. Její reakce jsou čím dál pomalejší. Pokud se probere bude mě moct udělat cokoliv a já ten trest příjmu. Než usnula kladla mi na srdce, že se to nesmíte za žádnou cenu dozvědět. Jste pro ní vzácný.“ Ona pro mě zrovna tak. „Kde je? Chci za ní.“ Do domu dorazila Helen. „Felipe. Proč nejsi v posteli? Znovu onemocníš.“ Vykřikla od dveří. Bylo jí jedno, že mám návštěvu. „Budu se vracet zítra ranním vlakem.“ Dodal Ed a rychle se s poklonou vypařil.

„Kdo to byl?“ Mávnul jsem rukou. „Starý přítel. Stavil se pozdravit.“ Na víc se neptala a doslova mě táhla do postele. „Zase sis nevzal léky.“ Vynadala mi a vecpala mě pod peřinu. „Hezky lež.“ Možná je to jediná šance jak se dostat pryč. Jakmile dorazí manžel Helen nebudu mít možnost být o samotě. „Dereku!“ Okamžitě přišel do pokoje a nesl sklenici vody. „Vaše léky pane.“ Vzal je ze stolku a podával mi je. „Potřebuju se odsud dostat.“ Spiklenecky na mě mrknul. „Čekal jsem, až mě zavoláte. Zapomínáte, že jsem vždycky poblíž a vím o vašem rozhovoru. Pan Kolbert čeká na hranici pozemků. Kůň je u zadního východu a máte tam teplé oblečení. Postarám se, aby si toho nikdo nevšiml, až budete opouštět dům.“ Teď teprve jsem si uvědomil jak je Derek skvělý. Hrozně mě to dojalo. „Děkuji.“ Podržel jsem jeho ruku, aby věděl jak je pro mě důležitý. „Vážím si toho a nezapomenu ti to.“  Oděný v pyžamu a županu jsem následoval Dereka. Stráže u pokoje odvolal a potichu mě propašoval do přízemí. Krok za krokem sledoval dění v hlavním sále, kde seděla Helen. Právě včas. Bouchání na dveře odvrátilo její pozornost a já proklouzl do dalšího pokoje. Služka vzhlédla od rovnání příborů. „Pane.“ Uklonila se a pokračovala ve své práci. Kuchyň byla hned vedle. Derek nakouknul a diskrétně mi pošeptal. „Je tam zmatek. Možná proklouzneme, aniž by si toho někdo všiml.“ Vedl mě přímo k otočným dveřím. Vešel jako první a já se snažil projít v jeho stínů. Kuchařka míchala horký pudink. Pomocníci krájeli saláty a chystali další ingredience. Hlavní kuchař podléval krocana, který božsky voněl po celé kuchyni. Dereka ani mě si nikdo nevšiml. Vystrčil mě postraními dveřmi ven a následoval. „Pane tady. Přidržel mi kabát a já se rychle zachumlal do kožešiny. Venku byl snad nejstudenější den za tuhle zimu. Na rohu stál bílý kůň se světlím sedlem. „Dobrá práce.“ Kůň doslova splynul s okolím, kdyby nezařehtal neviděl bych ho. Vyskočil jsem do sedla. „Pane Felipe budu připravený, kdykoliv se ozvete vyrazím za vámi. Paní Helen vysvětlím obezřetně situaci, že máte možná stopu.“ Pokývnul jsem hlavou a popohnal koně k rychlému tempu. Čím rychleji zmizím za kopcem, tím později si všimnou, že tam nejsem.