Je ráno

Přílivem stoupáš ven z břehů mé město

přitéká proud lidí do tepen tvých

a každý má svoji tvář a své gesto

s kterým si z kabátu ometá sníh.

Je ráno a vdovy venčí své psy

fabriky zívají ústy svých vrat

a oči ptají se zdalipak smí

pod víčka hvězdy si z oblohy brát.

Ty jich máš v tůni té tisíce snad

včerejšky hvězdokup vlasatic pár

shořely v očích ti když jsi šla spát

a já tě políbil a padal dál.

Do hlubin ňader tvých do výšek objetí

až k ústům z jeřabin - s rtěnkou tich

a chvíle ta byla jak celé staletí

jak muž a žena jen a pláč a smích.