Tekoucí vzpomínka

Děkuji!:*

Hezké! :*

Dobře, Radovane...

Děkuji Ti :-)

Ještěřičkóóó, nevykej mě ...

ten tekoucí čas z Dalího známého obrazu, jsem si nespojil, to je dost dobrý

Děkuji moc, Dagmaram :-)

Děkuji moc, Radovane, za krásná a výstižná slova! Těší mě, že Vás můj text zaujal a že se mi snad podařilo najít slova pro své pocity. Asi každý si neseme nějaká vztahová (nebo jiná) zranění a ta, když se v určitém momentě potkají, mohou způsobit nepříjemné reakce a následně další zranění. S touto myšlenkou (se vzpomínkou na bolavý zážitek) báseň vznikala (trochu jako terapie). Jsem ráda, že Vás zaujal časový rozměr. Když jsem se při tvobě básně nechala unášet pocity a myšlenkami, vybavily se mi Dalího obrazy s tekoucími hodinami. Proto také ten název a snaha o grafickou podobu textu... Až mě mrazí z toho, co vše jste z mého příběhu odhalil :-) Ještě jednou velký dík!

mně se líbí konečný ohon :-)

Není lehké psát o bolesti nenaplněné touhy, z chronických hlubin … Málokomu se podaří najít slova, která by nebyla povrchní, která by zrcadlila čerstvou krev i dávný zánět.

 V básni je nastolen specifický čas, který začíná zvukovým znamením zazvoněním sklínek při přípitku, jakoby si ti dva cinkli – Na zranění! Střetnutí se ranami, možná vzájemnými – zraněný je zraňován a zraňuje. Tady, po tomto aktuálním rozjitření ran, které se odehrálo na něčem tak křehkém, jako je povrch – tenká vstvička křehkého skla, navíc zdánlivě pevného, protože pevnost je mylně spojována s tvrdoastí, se ozývají i ty t hloubky, dávno odsunuté do podvědomí, … ale ony jsou.

Bolest z neuskutečněného. Je zde patrná silná polarita času – dosud nepoznané (ještě se nestalo) – svázané stuhou navlečených slz (už teď je to svázané). Cítím zde i jakousi destrukci času budoucího. To, co nebylo naplněno dosud, ony touhy, ovlivňuje zklamáním i to, co může přijít.

Jak jsem začínal, že není lehké psát o bolesti, tak tady se to povedlo.