Žuchnutí

Den 1.:

Je 5:45. Opět ráno jako každé jiné. S kocovinou odhazuji peřinu, snažím se vstát z postele a umlčet budík, jehož zvuk se mi, zdá se, snaží vymlátit mozek z hlavy. Každé pípnutí se mi zdá jako rána kladivem přímo do spánků. Obrací se mi žaludek naruby už jen z představy, že se musím obléknout, upravit a pak se 6 hodin ve škole tvářit, že se nic neděje a všechno je v pořádku. Navážu dlouhý oční kontakt se svým zastřeným odrazem ve špinavém zrcadle. Všechno je pravda. Nejsem hezká, nejsem štíhlá, nejsem ani chytrá. Představa, že mi to během dneška mé okolí stokrát zopakuje, mi se žaludkem zahýbala tolik, že jsem se musela nahnout nad umyvadlo, do kterého jsem začala prudce zvracet. Kyselá chuť se mi rozlévala po celém krku a ústech a já se jen snažila se nepozvracet znovu. Napustila jsem si sklenku vody a bojovala s potřebou ji po vypití opět vyzvrátit. Dříve jsem chodila kouřit na balkón, avšak poslední dobou mě ani nenapadne jít do mrazu kvůli cigaretě. I na popelník kašlu. Prostě jsem teď sebou jen plácla na pohovku, zapálila si cigaretu a popel nechala padat přímo do dříve pravidelně luxovaného koberce. Dnes je spíše kupou popela a špíny, kde se sem tam objeví pár modrošedých kobercových vláken. Odchod do školy je o tolik těžší než normálně. Batoh se zdá, že váží snad metrák a cesta mi připadá nechutně dlouhá. Točí se mi hlava a nohami sotva pletu. Nemůžu popadnout dech a srdce mi bije čím dál rychleji. Je to nesnesitelné. Ten strach, že si na mě budou zase všichni ukazovat, pomlouvat mě a zároveň se mi stranit. Bojím se nenávisti. Bojím se odmítnutí a je tak strašně těžké se s mířit s tím, že mě nikdo nemá rád. Při tvrdém dosednutí do školní lavice se na mě snesly desítky pohledů. Nikdo nic neříkal, někteří se pouze posměšně zašklebili. Nic neobvyklého. Ale celý den jsem si připadala nepřirozeně nepřítomně. Koukala jsem na roh tmavě zelené tabule. A v uších mi znělo jen hučení. Nic neříkající hučení. Nechápala jsem, jak je možné, že je najednou konec výuky. Čas běžel tak neurčitě. Ani rychle, ani pomalu. Prostě jen neurčitě. Někdy jsem měla pocit, že hodina uběhla během pěti minut a jindy i minut trvala věčnost. Po další vyčerpávající cestě domů jsem si napustila do vany horkou vodu. Ani nevím, jak dlouho jsem se nemyla. Ale pár dní to bude. Je mi už úplně jedno, jak působím na okolí. Ale překvapivě je vana celkem uklidňující. Snažím se se uvolnit. Ale v tu chvíli si všimnu hluboké rány na boku levého stehna. Je rovná a vážně hluboká. Ale není kolem ní krev. Ani si nepamatuju, jak jsem si ji způsobila. Je to zvláštní. Ale neplánuju tomu asi věnovat žádnou velkou pozornost. Byla by to ztráta času. Opět jsem si zapálila cigaretu. Pozoruju vlnící se proud kouře, který se po chvíli rozbíjí a vytváří na vrchu obláček. Tak nádherný kudrnatý obláček. Tvořený takovým množstvím různě zohýbaných a zdeformovaných potůčků kouře, které by jindy byly tak obyčejné, ale spolu tvoří tak překrásný majestátní oblak. Jako by každý člověk byl jeden potůček. Jeden malý, obyčejný potůček, který se splétá a spojuje s ostatními. A všechno to dohromady tvoří tak překrásný shluk různých pletenců a tvarů, že je to až neuvěřitelné. Ale já jsem osamocená, daleko od ostatních a nikdy nebudu součástí ničeho tak překrásně velkého a nádherného. Voda je čím dál studenější. Místo aby mi poskytovala příjemné hřejivé objetí jako předtím, zdá se mi, jako by mě bodala tisícem malých jehliček, které se mi zarývají až hluboko do masa. I s cigaretou vylézám z vody a sedám si na kraj vany. Vypouštím vodu a sleduji vír špinavé vody, jak se točí a čím dál více zvětšuje. Kéž by vše dokázalo zmizet tak jednoduše jako ta voda. Pozoruju, jak odtéká, dokud neodteče úplně a nezanechá po sobě jen lehký špinavý povlak. Ani se neoblékám. Proč taky? Jsem tu úplně sama a i kdyby ne, kdo by se na mě chtěl dívat? Neexistuje nikdo, koho by zajímalo mé tělo. Nikdo, koho bych zajímala já. Těžce ulehám do postele a upadám do spánku. Usínání je tak krásné. Cítím, jak mě opouští veškeré starosti a problémy. Každou vteřinou jsou dál a dál a víčka mi těžknou čím dál víc.

Den 2.:

Probudila jsem se dříve, než mi zazvonil budík. Probudila jsem se bolestí. Další rána. Tentokrát hlubší a o tolik bolestivější. Je přímo pod tou, která mi přibyla včera. Ulehla jsem opět do postele. Byla jsem tak vyčerpaná. Ale usnout mi už nešlo. Po pár minutách zoufale bezvýsledného přemítání, kde jsem přišla k další ráně, vstávám a vařím si silnou kávu. Nesnáším kávu. Její chuť, pach, snad i barvu. Ale únavou mi klesají víčka a zvedá se mi žaludek. Hořká chuť mi svírá jazyk i patro a stává se pro mě čím dál těžší kávu polykat. Nepomáhá to. Stále jsem tak unavená. Cesta do školy mě trochu probrala. Studený vítr mi chladil celý obličej, krk i ruce až do necitlivosti. Ale když se mi po těle rozlilo příjemné teplo, kterým byla naplněna majestátní školní budova, opět na mě padla únava. Dosednutí do lavice nikdy nebylo těžkopádnější. Snažila jsem se udržet víčka otevřená, ale během monotónního výkladu se mi po každém mrknutí zdálo těžší je zase zvednout. Ani nevím, jak jsem usla, ale prostě se to stalo. Prostě najednou byla jen tma a nic víc. Bylo mi konečně na chvíli fajn.
„Slečno, slečno! Proboha, jak to, že mi tu spíte?“ probral mě už ani trochu monotónní a uklidňující hlas, jakým byl předtím. Se zmateným pohledem jsem se probrala. Rozhlédla jsem se po třídě. Všichni se uculovali, což v zápětí vyvrcholilo v salvu smíchu. Možná spíše výsměchu. Slzy se mi hrnuly do očí a začala jsem rudnout studem ze všudypřítomných pohledů. Počítala jsem každou sekundu do konce hodiny. Každá z nich se zdála tak dlouhá. Po nekonečně dlouhém čase se konečně odebírám domů. Po cestě nedokážu myslet na nic jiného než na ty smějící se obličeje. Na dvacet pohledů zaměřených jen na mě a to, jak jsem měla tváře v jednom ohni. I přes všechen mráz, co venku byl, jsem cítila, jak se celý můj obličej opět spalují žhnoucí plameny a halí se do rudé barvy. Ještě nikdy mi rána dveří o futra neudělala takovou radost, jako když jsem je nyní při příchodu domů silou zabouchla. Úleva ale rychle pominula a já se opět s myšlenkami na dnešek sesunula k zemi vedle pohovky. Koberec je vážně strašně špinavý a hrozně páchne. Nasávám smrad týdny nevysávaného prachu a zatuchliny. Dělá se mi z něj lehce nevolno a ve snaze se ho zbavit sahám studenou rukou do kapsy pro cigarety a jednu si zapaluju. Při každém potáhnutí vnímám pálení v krku a čím dál větší pachuť na jazyku. Vysychá mi v krku, ale ústa se mi plní slinami. Odplivnu si přímo vedle sebe na koberec. Už je to jedno. Nezajímá mě, jak to tu vypadá, stejně tu žiju sama a nikdy se to nezmění. Pozoruju popel, jak ze špičky mé cigarety pomalu padá do zaprášených vláken a zapadá do nich. Vypadá to, jako by vlákna byla jakési spáry, které ho uchopily a stáhly mezi sebe. Je to tak děsivá představa! Ale jsem tak unavená, že mi to ani nevadí. Dneska musím jít spát brzo. Nejlépe hned. Típnu cigaretu o koberec. Přes ten nános prachu ho přece snad nemůžu ani spálit. Při pohledu na postel si všímám krvavých skvrn na prostěradle a peřině. To musí být z těch ran. Určitě. Ale je mi to jedno, stejně si do ní lehám. Povlečení už páchne. Jiní by se ho ani nedotkli, ale já do něj s klidem zalehnu a začínám se opět oddávat myšlenkám na dopoledne. Na výsměch a ponížení jen kvůli chvilce spánku. Přehrávaly se mi všechny ty zlé obličeje, škodolibé široké úsměvy a nenávistiplné pohledy stále dokola a dokola, dokud mi spánek konečně neposkytl úlevu.

Den 3.:

Fajn, tak tohle už není vtipný. Celé moje prostěradlo je pokryté skvrnami od krve. Od čerstvé krve! Stehno mám celé bolavé a oteklé z toho, že ho pokrývá snad stovka různě hlubokých, ale pořádně bolestivých ran. Dokonce mám jednu i podélně na předloktí. Jak se to stalo? Nechápu, jak je to možné. Nikdy bych si sama neublížila. Tohle jen tak nezvládnu. Jdu do kuchyně. Popadnu poloprázdnou láhev whisky a pořádně se z ní napiju. A ještě jednou. A znovu. Medově trpká chuť se mi spolu se sílícím pálením rozlévá po jazyku i ústech. Jako by se mi jazyk lepil na patro a neměl se už nikdy odlepit. Lehce se oklepu a pro zahnání toho pocitu si zapaluju cigaretu. Funguje to. Jazyk se mi odlepuje od patra a přichází slastný pocit úlevy. Alkoholová pachuť se snoubí s kouřovými obláčky. Je to tak příjemné. Navleču si dlouhý rukáv a kalhoty, aby nebylo nic vidět. Škola naštěstí probíhala v pohodě. Tedy až na pár nepříjemných poznámek o mé včerejší příhodě.  Ale ty jsem se zatnutými zuby, posilněná whisky, překousla. Ale jako rána z čistého nebe přichází snad nejhorší věc, co dnes přijít mohla. Tělocvik. Společné šatny. Zalézám do toho nejodlehlejšího kouta celé šatny ve snaze všechno zvládnout rychle a nenápadně. Sundávám si kalhoty. V ruce už držím připravené legíny, ale v tu chvíli letí na zem. Nevím, jak se mi podařilo je upustit, ale okamžitě se všechny pohledy obrací na mě. Jen a jen na mě. Začínám rudnout a jako by nestačilo, že si mě všichni prohlíží, přeměřují a posuzují, ozývá se pobavené zavýsknutí: „Koukejte! Ona se řeže!“ Můj stud nemůže být větší. Chci se propadnout do země a cítím, že se asi rozbrečím. Ty zkoumavé pohledy spolužaček, co si prohlíží každou moji jizvu, ukazují si na mě a smějí se. Už to nezvládnu. Vysychá mi v puse a do očí se mi hrnou slzy. Moje tváře hoří. Jen tak tak jsem slzy dokázala zadržet aspoň do chvíle, než si obléknu kalhoty a utíkám ze školy. Na chodbě jsem začala brečet a probrečela jsem celou cestu domů. Nekoukala jsem na cestu, nevnímala jsem okolí. Prostě jsem šla, koukala do země a nechávala si teplé slzy téct po tvářích, kde se okolním vzduchem chladily, až mi úplně studené dotekly jako malé mrazivé potůčky na bradu a na krk. Pak se vsákly do šály. Škoda, že se takhle jednoduše vsáknou jen slzy a ne smutek, který je způsobuje. Doma se hroutím do kouta a zapaluju si cigaretu. A pak další. A další. S další si uvědomuju, že mi to asi nepomůže. Opět navštívím kuchyň a vezmu si s sebou onu nedopitou flašku whisky. Sedám si zpět do kouta na špinavý koberec plný propálených děr a rozházených nedopalků. Už po prvním loku cítím tak hezký pocit. Piju rychleji než obvykle. Střídám lok z lahve a potáhnutí z cigarety. Dlouho jsem nejedla, stačí mi vážně málo. Je to dobře. Uklidněná začínám v koutě pospávat, až upadnu do hlubokého spánku.

Den 4.:

Netuším, kolik je hodin! Netuším, co je za den. Netuším nic, cítím jen strašnou bolest. Snažím se nadechnout. Nejde to! Jen cítím, jak se mi do plic vlévá nějaká tekutina. Rozkašlu se. Pohled na koberec pode mě mi přináší děsivé zjištění. Je celý od krve. A krve přibývá. Krk mám v jednom ohni a vykašlávám krev. Sahám si na ohryzek. Nebo spíš do míst, kde tuším, že je. Dotyk mýma zpocenýma rukama se mi zdá, jako bych si do krku zarazila miliony malinkých jehliček. Bodají mě, bolí, pálí, ryjí do živého masa na mém krku. Vykašlávám další krev. Krk mi zdobí obrovská řezná rána. Jak se to stalo? O ničem přeci nevím. Nerozumím tomu. V krku cítím strašnou pachuť. Kyselou. Něco jako když člověk zvrací tak dlouho, že už není nic, co by z něj vyšlo. A je mi zima. Tak strašná. Klepu se. Cítím, jak mi zimou odumírají konečky prstů a chlad se rozšiřuje čím dál blíž k mému trupu. Jsem tak unavená. Chce se mi spát. Bolest ustává a já pokojně zavírám oči a usínám. Ze spánku mě už neprobere ani měkké žuchnutí kuchyňského nože na krvavý koberec, jež zaznělo, když mi povolilo sevření ruky.