Miliony let

Miliony let

Nikdo tu není. Vůbec nikdo. A už vůbec ne někdo, komu bych přišla něčím zvláštní. Ani někdo, komu by snad přišel zvláštní velký odpadkový pytel, který s vypětím všech sil táhnu za sebou. To zavazadlo nebude pamatovat nikdo. Snad jen stébla trávy, která se pod jeho tíhou ohýbají. Myslím, že je to zraňuje. Nemám sílu pytel nadlehčit, i když bych ráda ulevila těm nevinným stéblům, kterým tím tak moc ubližuji. Narovnají se ještě někdy? Nebo prostě zemřou? Začínám cítit vůni, kterou se tráva tak rozvoní, kdykoli jí někdo ublíží. Že by to byla její krev? Čím více krvácí, tím více voní. Čím více stébel zraním, tím víc cítím tu, najednou tak smutnou a zničujicí vůni, kterou jsem jako dítě tak milovala. Vybavuju si chvíle, kdy jsem chodila po čerstvě posekané trávě. Naboso. Tak moc jsem to milovala. Teď ten pach přináší ale kromě nostalgie i pocit, že chci utéct. Je mi tak hrozně, už to nezvládám. Potemnělé nebe, které skrz mraky propouští jen tak málo měsíčního světla jen umocňuje pocit děsu a smutku. Proč nemůžu prostě mávnout kouzelným proutkem a uvést všechno do pořádku? Uzdravit zlámaná stébla, rozjasnit oblohu. Jak jen by bylo krásné, kdyby v mrknutí oka bylo všechno v pořádku. Může být. Ale je tak těžké se k tomu odhodlat. Jaké by to asi bylo? Poslední mrknutí oka. Jevilo by se krátké, téměř neznatelné? Nebo by snad trvalo miliony let? Je tu člověk, co jen pár hodin zpět poznal odpověď. Ale už mi ji nepoví. Tajnůstkář.

Čím silnější je zápach trpící trávy, tím víc se cítím jako ona. Cítívala jsem se tak často. Ale má krev tak nevoní. Ta je prostě jen dalším připomenutím utrpení. Cítím se zbytečně, když si uvědomím, kolika lidem udělá utrpení trávy radost. Každý tu vůni tak miluje. Její krev není prolita tak zbytečně jako má. Má krev dělá lidem jen starosti. A vždy dělala. Už sama netuším, zda je těžší vláčet stokilový pytel nebo vydržet se nezhroutit. Chci padnout do trávy a už nevstat. Prožít celé ty miliony let v posledním mrknutí. Umírat spolu se stébly, kterým jsem tak ublížila. Kéž bych tak mohla. Už jen chvíli a budu moct. Jen vydržet. Pokračuju cestou k řece. Snažím se vůni trávy ignorovat. Připadám si jako všichni ostatní. Přehlíželi, jak moc trpím já a já teď přehlížím utrpení té nevinné trávy. Není v pořádku ublížit člověku. Ale co dělají lidé trávě? Zamilované páry lehají na trávu a jejich nosy nasávají tu svěží, zemitou vůni. Je to romantické? Možná. Ale tolik stébel té nevinné trávy kvůli nim zemřelo. Kolik krve těch nevinných zelených stébel bylo prolito, kdykoli si člověk na zahradě posekal trávu a kolik jí zahubilo dítě, které s kamarády bezstarostně z kopce válelo sudy? Ale i tak stále díky ní máme co dýchat. Vděčíme jí za život, ale zabíjíme ji. Týráme. Je to jako týrat vlastní matku a užívat si to. Zdá se to zvrácené, ale i tak se po trávě denně procházíme a nezajímá nás, jak trpí. Proč lidé vnímají stejné věci jinak? Protože tráva vám neřekne, že ji bolí, když po ní šlapete? Vždy zamlčujeme to, co nám neubližuje. To, co je snadnější zamlčet než řešit. Je to úsměvné a zároveň tak smutné.

Zdá se mi jakoby pytel stále těžknul. Ale možná jen já slábnu. Slábnu čím dál více. Pach trávy, který mě tak rozrušuje, se začíná mísit s pachem špinavé řeky. Smrad rybiny je pro čich tak nepříjemný, ale tak moc mě osvobozuje od smutku, způsobeném tou božskou vůní, kterou teď zakrývá. Na řece se objevují místy drobné vlnky. Vypadá jako by se chvěla před tím, co příjde. Chápu ji. Také se chvěju. Čeho se řeka může bát? Mám sotva tušení, co děsí mě, natož abych věděla, čeho se může bát jindy tak klidně tekoucí voda. Je odporně špinavá. Pod každým odleskem měsíčního svitu je vidět nános špíny. Mířím k ní čím dál blíže. Je taková úleva pytel konečně položit. Ale i sehnutí se pro pár kamínků je tak těžké, když je mi tak strašně. Nejhorší je však za mnou. Přenést hrst kamenů se břehu do pytle se zdá být tak složité a vyčerpávající, ač je pytel na dosah ruky. Můj stisk pomalu slábne a já se jen snažím nevnímat, co dělám ani proč to dělám. Je to tak strašně namáhající. Ani po okraj plný pytel, jakožto výsledek dobře odvedené práce, není moc uklidňující. Mé ruce se už tak klepou, že mě konečky prstů nejsou ochotné poslouchat a uvázání hloupých pár uzlů na vršku obrovského pytle se zdá být tak nemožným úkolem, až se mi chce zoufalstvím brečet. Za mostem se již do teď tak temná obloha barví do krvavě rudé barvy. Krev. Jen myšlenka na ni bolí. Ale svítání je teď zlé znamení. Musím vše dokončit než bude světlo. Zašustění pytle je tak krásný zvuk. Když konečně po odhození opustí mé sevření a i poslední drobná část té hrozné věci se odlepí od konečků mých prstů, mám pocit, jako by mě všechny starosti opustily. Jako bych se vznášela a jako by moje tělo ani mou mysl už vůbec nic nesvíralo. Cítila jsem se jako vězeň, který byl po několika letech puštěn ven z cely. Jako pták, kterému právě rozvázali křídla. Jako feťák, co odstal po dlouhém absťáku svou dávku. Pád pytle do řeky mě ale najednou vyrušil z přemýšlení. Byl stejně dlouhý, jak dlouhé si představuji, že je poslední mrknutí. Pro pozorovatele zlomek sekundy, ale pro mě jako miliony let. Jak kdyby ten zvuk neměl nikdy skončit. Jako by zamrznul čas a neexistovalo nic víc než zvuk nárazu pytle na vodní hladinu. Vnímala jsem každý drobný zvuk, který to doprovázel. Dopad každé kapky vody, která nárazem vystříkla. Každé jemné zašustění pytle. Všechny ty zvuky dávaly v tu chvíli dohromady jednu nekonečnou děsivou symfonii, která mě sžírala zevnitř více než cokoli jiného.

Utíkám. Utíkám domů. Nebo aspoň na místo, které můj domov bývalo. Ale teď je to vlastně jen byt, kde přespávám. Kde jím. Kde trávím většinu dne. Ale domovem ho již nazvat nemohu dlouho. 

Lehnutí si na gauč. Jindy tak příjemný a hřejivý pocit pohodlí. Ale dnes si i na pohodlné kožené pohovce připadám jako v kleci. Mám pocit, jako by z ní vyrůstaly ruce. Ruce, co mě drží a nechtějí pustit. Jejich stisk je tak silný, až bolí. Mám pocit, že mi drtí celé tělo, láme všechny kosti a nehty se mi zarývají do masa až se skoro dotýkají kostí. Bolí to tak moc, svírám se v křeči a agonii. Ta bolest je nesnesitelná. I temně černá obrazovka obrovské televize vypadá, jako by mi nadávala. V jejím odrazu ale vidím jen drobnou pohublou dívku ležící na gauči se slzami v očích, jak si zatíná umělé nehty do ruky takovou silou, že jí teče krev.  Proč mě vše tak moc zraňuje? Jak velkou sílu budu muset vynaložit, abych se vymanila z bolestivého sevření pohovky? Je to jedno. I tak to zkusím. Napnu všechny síly, abych zvedla své slabé tělo a postavila se na nohy. Doufám, že mě udrží. Kolena se mi rozklepou a cítím se ještě víc zranitelná. Cítím, jako by i podlaha byla proti mně. Jako by se chtěla propadnout kdykoli na ni šlápnu. Cítím jak praská a prohýbá se pod mými kroky, ať jsou jakkoli lehké. Bojím se přenést na své nohy jakoukoli váhu, abych se nepropadla do temnoty. Do podzemí. Do nekonečné tmy, která se zdá být tak děsivou. Mám strach z pádu do neznáma, co mě čeká, jakmile více došlápnu na podlahu. Chci se vznášet, být lehounká a nemoct se propadnout. Pármetrová cesta do kuchyně se zdála jako kdybych vyšplhala až do oblak. Nemohla jsem popadnout dech, srdce mi bušilo a celý svět se rozmazával a točil. Z posledních sil se chytnu dveří lednice. Zamotá se mi hlava, snažím se otevřít dvířka, ale zůstat stát na nohou. Škubnu dvířky ze všech sil a znovu mě zachvátí strach, že se propadnu. Světlo v lednici je tak nepříjemné. Oslepuje mě. Tak moc bolí. Mám pocit, že nic nevidím a že moje hlava se má za chvíli rozpadnout na maličké kousíčky. Další neuvěřitelná bolest. Stále se křečovitě držím dvířek. Snažím se otevřít své oči. Musím je držet otevřené, potřebuju se rozkoukat. Tak moc mě pálí. Jako by se mi tisíce a tisíce malých jehliček zabodávaly přímo do mých vytřeštěných bulv.  Mám strach, že mi ty oči vytečou. Nebo prasknou. Mé vidění se však pomalu zaostřuje a já vidím obsah lednice. Taktéž začínám vnímat chlad. Je tak moc nepříjemný. Jako by mě už i ta lednice tak nenáviděla. Děsí mě, avšak stále nepouštím dvířka. Je to to jediné, co mě drží před pádem do té hluboké a nepředvídatelné temnoty, z níž mám takový strach. Jaké by asi bylo se tam propadnout? Nechci to zjistit, dnes ne. Jsem již schopná rozpoznat předměty v lednici. Je tam spousta jídla. Můj žaludek křičí o pomoc. Kdy jsem naposledy jedla? Těžko říct, nevím ani kolik je hodin teď. Nevím ani co je za den. Nedokážu se soustředit na čas. Nedokážu rozpoznat sekundu a rok, když se občas sekunda zdá být rokem a rok sekundou. Nevím, kdy jsem naposledy spala, nevím, kdy jsem naposledy jedla. Nevím, kdy jsem naposledy viděla denní světlo. Jídla je v lednici tak moc. Ale jen představa, že leží na talíři předde mnou působí jako kdyby mi někdo rukou sevřel žaludek tak pevně, až by mu jeho stěny prolézaly skulinkami mezi prsty. Mám strach, že když do sebe cokoli dostanu, budu těžší a bude o tolik složitější udržet každé mé našlápnutí lehké a tiché. Tak abych se nepropadla. Prostě sáhnu po lahvi vodky. Na jejím dně se přece jenom ukrývá trocha naděje, že všechno tohle skončí. Nebo aspoň na chvíli odejde. Prosím.

Další výzva. Otevřít skříňku s nádobím a najít panáka. Prosím, už ne. Už nechci. Křečovitě se držím dřevěné skříňky a s velkou námahou otevírám dvířka. Jak to může být tak těžké? Kdysi jsem neměla problém to udělat. Je to tak běžná činnost a stejně tak namáhavá. Každým milimetrem, o který se okraj dvířek odchýlí od místa, kde před chvílí tak krásně drželo, cítím, jak čím dál méně zvládám zůstat stát na nohou. Konečně je otevřená. Položím svou téměř bezvládnou ruku na poličku a snažím se neucuknout. Jsem tak slabá. Cítím jako by mě to dřevo pálilo. A zároveň jako by konečky mých prstů stále více mrzly a přimrzaly k němu. Jako bych tu ruku neměla už nikdy zvednout. Zmocní se mě neuvěřitelná hrůza jen z obyčejné poličky. Chci ruku zvednout, Ale nejde mi odlepit. Všechno se mi maže před očima. Ani nevím proč, ale vší silou máchnu rukou. Několik sklenic spadne a rozbije se. Střepy se mi zarývají do ruky a svírám svou dlaň tak pevně, až mi ostré sklo projíždí do masa. Teče mi krev a hrozně to bolí.

Padám na zem a sesouvám se dolů. Jsem opřená o kuchyňskou linku a sedím s roztaženými nohami a shrbená ve střepech a krvi. Všue je spousta nepořádku a krve. Ale nedokážu s tím nic udělat. Prostě jen sedět a snažit se to přežít. Tečou mi slzy a pálí mě v ráně na obličeji. Otírám si je z tváře roukou pokrytou krví a drobnými střípky, které mě řežou. Tak moc mě vše bolí. Lahev vodky, která taky spadla se nerozbila. Leží u mě. Klepajícími prsty se snažím otevřít víčko. Opět ta bolest sevřené ruky a střepů snad až u kosti. Vytrysknou mi slzy do očí. Víčko už ale konečrně po veškeré snaze a bolesti povolilo. Spadne na zem. Ani se ho nesnažím zachytit, prostě ho nechám spadnout mezi střepy. Stejně ho už nebudu potřebovat. Jsem tak slabá, že lahev neudržím v jedné ruce. I když ji držím oběma, tak moc se mi třesou a cítím, jako by mi měly za chvíli upadnout prsty. První lok zaplaví mé hrdlo a ústa přímo spalujícím teplem. Zdá se mi, že shořím. To teplo zachvátilo už i můj žaludek. Další lok už tolik nebolí. A další už téměř necítím. Čtvrtý mě prostě jen zahřeje a cítím lépe než jsem se cítila za celou dobu od toho, co se to vše odehrálo.

Můj kabát je celý od střepů. Já mám na sobě kabát? Proč jsem si to uvědomila až teď? Je mi horko, ale sundat ho nemám sílu. Polije mě pot a cítím jako kdyby se mi začaly vařit konečky prstů. Potom ruce a nohy. Jako by žár postupoval až dovnitř mého těla. Sahám do kapsy a nahmatám to, co jsem doufala, že nahmatám. Červenou papírovou krabičku. Červenou krabičku, kterou den co den nahmatávám po kapsách už od střední školy. Červenou krabičku, která mě vždy dokázala tak uklidnit. Otevřít ji je jako otevřít pandořinu skříňku. Přinese uspokojení, ale zároveň dokáže tak moc ublížit. Kolik lidí už takové červené krabičky zabily? Tisíce? Miliony? Zabije jednou i mě? To je jedno, stejně jsem už mrtvá zevnitř. Sáhnu do ní. Tak moc jsem vždy milovala zvuk zapalovače a to zapraskání, když se zapálí cigareta. Kouř volně vychází z mých úst a já cítím tak uklidňující pocit. Ruce se mi přestávají třást a já jen volně dýchám.

Cítím se plná sebevědomí. Tak moc, že myslím, že se dokážu přesunout na gauč. Proč? Těžko říct, prostě to chci zkusit. Chci se překonat. Vstávám. Trochu se motám, ale jde to snáz než cesta tam. Vše se mi maže před očima, ale jdu. A jsem šťastná. Jsem tak moc šťastná, že dokážu jít. Jsem skoro na gauči. Je taková úleva spadnout do měkkých polštářů, na které nárazem popadalo trochu popela z cigarety a pár kapek vodky, kterou jsem stále držela v ruce. Dále prokládám dlouhé potahy z cigarety, jejíž kouř provoněl místnost pro mě tak uklidňujícím pachem, loky z lahve, jež pomalu a jistě začíná být čím dál prázdnější. Ale její dno nepřináší úlevu. Začínám přemýšlet. Proč mi udělalo takovou radost, že jsem dokázala ujít pár metrů? Jsem na tom vážně až tak zle? Nestojím za nic. Vůbec za nic. Nezasloužím si snad ani žít.

Poslední lok. Brečím. Nenávidím se. Je mi tak smutno. Zapálím si další cigaretu. Pár potahů a najednou cítím, jak se propadám do tmy. Do nekonečna. Přesně na to místo, kam jsem se bála, že spadnu, když jsem šla do kuchyně. Nic nevidím ani necítím. Nevím, jestli je mi zle nebo skvěle. Nevím nic. Jen vím, že jsem ve tmě. Ve tmě, která se zdá, že nikdy neskončí. Nikdy.

Zase je mi horko. Strašné horko. Potím se. Že by kocovina? Nevím, co se dělo a nevím, jak dlouho se to dělo. Ale vím, že jsem nevnímala. Mám stále kabát? Svlékám si ho. Nepomáhá to. Ani trochu. Nic nechápu. Cítím jen strašné horko a rudé světlo. Spoustu rudého světla. Necítím konečky prstů. Nebráním se. Ničemu. Následující mrknutí se zdálo jako by trvalo miliony let.