Pod kůží

Jsme jenom peříčka bílého sněhu

každý jsme vločka svá hrotů a ran

tančíme ve větru, padáme dolů

k zemi a do směrů světových stran.

Tajeme v náručích, na tvářích vteřin

ty na mém jazyku já v ústech tvých

když sněží tělo mé do bílých peřin

a ty jsi bělejší než všechen sníh.

Ňadra tvá zasvítí ráno slonovinou

jak řezbář kdyby snad vyřezal sen

jak kdyby do zimy otiskl touhu mou

že v dlaních chtěl bych je mít celý den.

A tiše dívat se jak kolem nás jde čas

a všechno stále se jak stíny mění

a umřít na chvíli a pak se zrodit zas

a cítit pod kůží, že krev nám pění.