Láska do žní

Láska do žní

Seznámili se na tancovačce o dožínkách. Jí fascinovala jeho z košile chlupatá hruď, jeho zas mléčná něha jejích ňader. Skončili v sobě a slíbili si pouto.

Jako přespolní Knoflíček, tak mu říkala, za ní jezdíval nablýskanou Ladou 1500. Z domku nechala se vždy vyvolat klaksonem, aby k němu jako princezna do kočáru pyšně přistoupila před sousedy zvědavě se krčícími za záclonami. Odjížděli pak do lesů, vod a strání, kde v erotice nacházeli útěšlivé východisko z marnosti života. Když on láskou byl vyčerpán a ona syta po okraj, obvykle s hlavami upřenými k nebi kouřili, anebo omývali svá ještě doutnající přirození a také automobil v řece.

Šly měsíce a skoro rok a Knoflíček pořídil si Jawu 250. Na dožínky již připlul na tom ďábelském stroji rozvonělém olejem a benzínem. Slétlo se k němu hejno dívek blýskavých touhami. Ona na něj čekala u stánku s pivem a pepřovými párky, ale on nikde. Když zahlédla jeho z košile černavou hruď, vykřikla: Knoflíčku! Ohlédl se provinile, v dlani dlaň jiné milé. Okamžitě po něm z ajfonu smazala všechny stopy.

A tak jsou lásky do žní.

Spor řezníků

Regionálními zprávami proběhla informace: v České Lípě při rekonstrukci divadla našli hrníček z přelomu 13. a 14. století a balík listin, pravděpodobně k soudnímu sporu dvou řezníků.

Představuji si advokáta, jemuž patřil historický hrníček, dědili ho v rodině po generace, sedí nad spisem dvou hamižníků, popíjí slabou kávu, je už pozdě, ulicí chodí pomocný a hlaholí celou, kroutí hlavou nad malicherností té rozepře, vedle v pokoji leží z duchny nahatá manželka a při ní děti, zapaluje si lulku, namáčí brk do kalamáře a vepisuje do repliky kolegy poznámky, už by šel spát, stulit se k teplému tělu své ženy, k zadnici zlehka rozevřené k radosti, ale ráno ho čeká patrně poslední stání a když nic, tak apelace až v Praze a to je vošajstlich, tak ještě mžourá do lejster a do zrcadla na stěně, jak asi bude vypadat u závěrečné řeči, rozesměje se, praští brkem o stůl, až se vedle žena ze sna zpola vzbudí, svlékne brokátovou košili a kšandy a celý z gatí, nasliní knot petrolejky a - čert vem řezníky - pro radost přitiskne se k vystrčené, zlehka rozevřené ženě.

Snad to bylo tou radostí, chvilkou k dobru, ráno soud jeho žalobu zamítne. Po měsících se vypraví do Prahy, jede na noc, přespí v hostinci U Fiedlera na Újezdě, dobře pojí, popije a od posledních příprav k apelaci odvede ho holka z šenku. Ráno je spor definitivně ztracen. Vrací se k ženě a dětem, nakažen syfilidou, přesvědčen, že to nejhorší veze v kožené kabele..

Valentýn

Zima zatáhla zemi až ke krku do bílých krajek, komíny Prométheovi chrlily chvály, sníh vrzal pod láptěmi těch, kteří někam museli, nebylo jich mnoho, byla neděle, prudké dopolední slunce provokovalo mráz a čas byl líný.

"Uděláme si pyžamový den, Oluško?" navrhl a zamžoural na dívenku skrze poněkud staromódní brýle. "Ano!" souhlasila nadšeně. "Budeme jíst bublo a koukat na Jen počkej zajíci!" zazubila se a poskočila drobným tělíčkem v peřinách. A zatímco Oluška netrpělivě čekala na znělku pohádky, strýček Andrej, ve vzorovém proužkovém pyžamu, odešel do kuchyně hledat nástroje na přípravu bubla..

Olga Tokarčuková se 14.2.1988 měla stát 53.obětí Andreje Čikatila. Když v kuchyni hledal nůž a kladivo, zaslechl v rádiu Perestrojka krátkou zprávu o svátku zamilovaných - svatém Valentýnu. Rozněžněn existencí takového zvyku, upustil od šíleného záměru a s maličkou Olgou, již k sobě domů vzal z nádraží, strávil "pyžamový den" u televize, aby ji večer zavedl na nádraží a poslal domů k rodičům.