Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNAHÝ
Autor
Rendlík 1
Stojí dům jeho půl.
Je mu zle a tak trochu
řve. Jen tak aby se
neřeklo, nebe nezřeklo.
Taky opuštěn ode stěn.
Jsou chladné umanuté.
Ležím na posteli přemýšlím.
Vlastně sním, usínám a bdím.
Cítím zimu jsem ve stínu, zkrotlém.
Proč tak upínáš zrak k nebi.
Tam nikdo není, jen jaká si
pohádka pro dospělé. Máš se dobře
nebo odporně, tam nahoře necítí
tvé hoře.
Dotýkám se hvězd, nepálí zpovzdálí.
Nejsem okouzlen, jen sdílím to svinstvo lidské.
Vše už je pryč zbyla jen tyč, tou mlať kýč.
Červená je krev vztek opouští mé tělo, lačně.
Vášně city pocity, člověk co něco chce, provazce.
Vzduch houstne, dal by se krájet na kolečka umíněná.
Kolik snů, žádám jen život nepotrhaný, neprolhaný.
Kůly jsou tu kvůli hlavám z těl kteří už neprocitnou.
Uhni vypni se na chvíli, jen co se zlo rozptýlí.
2 názory
Diono to je krásné, a to nejsem v někoho konkrétního věřící. Ale po takové kráse se mi skoro i chce být.
Rendlíku dobrý. Zas to obří písmo. No asi to představuje tvoje megapocity. Možná by bylo dobré nebýt tak ublížený. Třeba. :-)
Sice nevím, proč mě to napadlo a jak to souvisí se zbylou tyčí, co vyjela po kýči, ale při pasáži, že TAM nahoře nikdo není, jsem si vzpomněla na jeden dialog člověka s Bohem :
...Bože, říkáš, že jsi stále se mnou, ale tady v tom místě vidím jen jedny stopy. To je jasný důkaz toho, že v době, kdy mi bylo nejhůř, jsi mě opustil!
- Ne, synu, tady jsem tě nesl...