Klíště (aneb humorná vzpomínka na léto)

           Nevím, zda také patříte do skupiny lidí, na kterých si s chutí smlsne kdejaká hmyzí havěť, nebo naopak do skupiny, která této havěti spíše odolává. Já se rozhodně řadím do skupiny první. Někdy mám dokonce dojem, že pokud půjdu do lesa spolu s celou armádou, tak jediné přítomné klíště si zaručeně počká na mě. Také komárům velice chutnám, což mně moje babička vždycky vysvětlovala tím, že mám prý „sladkou krev.“

           Já jsem se ale nespokojila s tímto laickým vysvětlením, ale začala jsem s experimenty téměř vědeckými. Když jsem si po poslední návštěvě lesa, navzdory repelentu, přinesla dalšího krvelačného členovce, důmyslně ukrytého v podpaží, rozhodla jsem se těmto útokům učinit přítrž a začala jsem pátrat, v čem je vlastně problém. „To je úplně jasný,“ pravila kamarádka Jarča nad hrnkem kávy, „klíšťata jdou hlavně na ženský. Můj chlap měl v životě snad jedno, dvě… a proč? No protože z chlapů klíšťata cítí buď páchnoucí ponožky, nebo pivo, případně obojí, tak proč se do něčeho takového zakusovat?“ Uznala jsem, že Jarča může mít pravdu, a po chvíli váhání jsem přijala její nabídku, že mně půjčí takové jedny inkriminované ponožky svého manžela. „Po dvanáctihodinový šichtě u tavící pece jsou ty jeho ponožky fakt tak nevábný, že si na tebe žádný klíště nedovolí ani pohlédnout,“ řekla Jarča a nacpala mně voňavý dáreček do igelitové tašky.

          Hned následující den jsem s hlubokým nádechem a mírným odporem natáhla dotyčné ponožky a vyrazila zkušebně s rodinou na houby. „Tady něco smrdí,“ prohlásil hned na začátku lesa můj přítel. „To je hadovka smrdutá, támhle jsem jednu viděla,“ odvětila jsem. A zatímco můj přítel dumal o houbě hadovce smrduté, pokračovali jsme dále lesem. „Ale mami, tady to taky smrdí,“ povídá synek Péťa. „Vlastně to smrdí úplně všude,“ na to můj přítel, „těch hadovek tady ale musí být...“ Rozhodně jsem se nesnažila mu to vymluvit.

          Večer příjemně plynul při čištění hub, ale mou spokojenost kazil fakt, že kromě hříbků jsem si donesla domů klíště, tentokráte na ruce. Usoudila jsem, že Jarčina teorie má značné mezery, ale… co to povídala? Ponožky, nebo pivo. Že jsem na to nekápla dřív! Pivo přece obsahuje vitamín B, a ten údajně krvežíznivé hmyzáky odpuzuje… Ano, a není příjemnější vitamín B konzumovat v této, řekněme, přirozené podobě, než v tabletkách?

           Pár dní nato jsem se vypravila do lesa na borůvky vybavena nejen konvičkou, ale taktéž dvěma lahváči – jednoho jsem nesla již v sobě, druhého jsem upíjela cestou. „Já vám dám, vy potvory,“ zahrozila jsem neviditelnému nepříteli, posadila se pod borovici a chtěla začít trhat borůvky. Sluníčko příjemně svítilo, ptáci řvali jak nedojené krávy, chvilku jsem se natáhla a pozorovala ten cvrkot v korunách stromů… na pět minut jsem zavřela oči… „Sakra, ženská, co tady děláte? Ona je snad mrtvá,“ ozvalo se najednou nade mnou. Zamžourala jsem do slunečního svitu a uviděla pana Votroubka ze sousední vesnice, který se sem vydal na vycházku. Čas nějak záhadně poskočil o dvě hodiny, v konvičce nebylo nic, a k tomu mě dorazila slova pana Votroubka: „není mrtvá, vždyť z ní táhne pivo, sakra, vy jste nalitá! Máte štěstí, že jsem vás našel já, doprovodím vás domů.“

          Cestou domů jsem se snažila vysvětlit panu Votroubkovi, že nevede domů nalitou ženskou, ale že se stal svědkem epochálního vědeckého experimentu. „Kdepak pivo,“ povídá na to pan Votroubek, „třeba já jsem klíště v životě neměl. A proč? Protože jsem Tvrdýš.“ „Cože jste?“ „Tvrdýš, zatímco vy jste jasnej Měkkýš,“ vysvětloval mně pan Votroubek svou teorii, jak dělit lidi na dvě skupiny. „Tvrdýš, to je člověk z oceli, autorita, třeba já, že, prostě myslivec, co neváhá kvůli divočákovi strávit studenou noc na posedu, zatímco Měkkýš, to je třeba citlivka, neurotik, člověk co moc přemýšlí a málo koná. A zvířata to jasně vycítí, kdo je kdo,“ uzavřel spokojeně svůj monolog.

           U nás doma se pan Votroubek spokojeně uhnízdil na gauči, jakmile zjistil, že je doma i můj tatík, se kterým si může povídat o radostech a strastech důchodců. Vyprázdnil hrníček kávy a zeptal se: „tak co, ženská, kolikpak máte těch klíšťat?“ „Dvě,“ přiznala jsem, „myslím, že pivo je výborně přitahuje.“ Snažila jsem se ignorovat následující vysvětlení, že klíšťata přitahuje jen určitý typ lidí, zvaných Měkkýši, a natáhla se pro hrníček od kávy. „No já teda nevím, pane Votroubek, ale připadá mně, že vzadu na krku taky jedno klíště máte,“ řekla jsem a snažila se skrýt lehce škodolibou radost. „Nesmysl, to je nějaká špína nebo jehličí, já v životě klíště neměl,“ hájil se náš návštěvník, ale jeho hlas už nezněl tak sebejistě. „Já se na to podívám,“ pravil znalecky můj tatík, vzal si na pomoc lupu, a zkoumal podezřelou černou tečku s důkladností vědce, hledajícího v mikroskopu tajemství života. „No máš ho tam, Josef, a pěkně napitý!“vykřikl tatík nakonec. Pan Votroubek znatelně pobledl a blekotal cosi o strachu z krve a z doktorů. „Copak bys s tím chodil k doktorovi, Josef, takový klíště je nejlepší zakápnout vyjetým olejem,“ dumal můj tatík, který se právě proměnil v medika-odborníka. „Kdepak ho mám… jo tady… a ještě, Josef, na to mám takovou speciální pinzetu, teda ono je to jako oficiálně na psy, ale na tebe to taky půjde, zajdu si pro to do lékárničky,“ pokračoval samozvaný doktor.

          Sotva to uslyšel pan Votroubek, vyrazil od stolu a z našeho domu takovou rychlostí, jakou by mu záviděl kdejaký zajíc polňák. Chtěla jsem se ho ještě zeptat, jak že to je s tou teorií Měkkýšů a Tvrdýšů, ale budu to muset odložit na jindy. A klíště? Není všem dnům konec. Pivo je asi slabota. Příště vyrazím na borůvky sice bez auta, zato s pěkným štamprlátkem slivovice v sobě. A to by v tom byl čert, aby se to konečně nepovedlo.