Čtyři dohody se sebou samým.

Klidně bych ignoroval to, že se má jednat o staré Toltécké učení předávané po celá pokolení v utajení z obavy, aby nebylo zneužito k sobeckým účelům.

Podle mého názoru dohody k sobeckému účelu zneužít nejdou, neboť jejich obsah a poselství jdou zcela proti duchu sobeckosti a sebestřednosti. Obsah dohod je ale tak jasný, prostý a tak blízký modernímu člověku, že opravdu není třeba sáhodlouhého vysvětlování a bylo by je schopno pochopit i malé dítě jakoby prohlédnete, jak jednoduchý a prostý je náš myšlenkový svět a svět kolem nás.

První dohoda: Nehřešit slovem, mířit slovem přesně. Pro někoho možná překvapení, ale slovní vata a tlachání opravdu nikam nevedlo a nepovede. Slovo má úžasnou sílu a proto by se s ním mělo zacházet velice opatrně. I banální a s nikterak zlým úmyslem vyslovená věta se může stát pro druhého blokem, s kterým bude i třeba celý život bojovat, viz výše zmíněná dohoda o hlouposti. Slovo má moc a sílu budovat, ale i bořit. Povzbuzující slovo nám dokáže pomoci překonat strach a urážka v nás může způsobit vznik nepřekonatelné nenávisti a emočního jedu k tomu, kdo nás urazil. Slovo je základ, energie ukrytá ve zvukovém vlnění je nic proti emoční energii ukryté ve slově a symbolu samotném. Pokud na nás bude někdo křičet a nadávat nám třeba v čínštině, budeme se mu jen smát, protože symbolům a slovům, které bude používat, rozumět nebudeme. Pokud ale na nás bude křičet v řeči, které rozumíme, bude používat symboly, s kterými jsme svázáni dohodami, emoční energie ukrytá ve slovech se uvolní a my jí budeme muset čelit. Každé slovo, ať už pronesené jen jako slovní vata má energii a o pochopení této základní skutečnosti a pravdy nás Toltékové prostřednictvím čtyř dohod žádají.

Druhá dohoda: Nevytvářet si domněnky. Zní to logicky, ale nikdo se touto dohodou povětšinou neřídí. Všichni se v egoistickém opojení domnívají, že druzí lidé vidí svět přesně tak, jak jej vidíme my a že budou jednat také přesně tak, jak jednáme my. Jenže omyl a chyba lávky. Druzí žijí stejně tak jako my ve svém vlastním vesmíru, jsou v zajetí svých vlastních dohod a hlavně, nevidí nám do hlavy. Proto, pokud vázne komunikace jako taková a lidé jednají a konají jen na základě domněnek, které si ve svých představách stvořili, nelze se divit, že svět vypadá tak jak vypadá. Druhá dohoda je úzce spjatá s první dohodou, kterou je nehřešit slovem. My Češi jsme mistři v tlachání a pomlouvání. I náš způsob komunikace je založený na slovní vatě a neustálém omílání probíraného, až člověk nakonec vlastně neví, co je platné a co nikoliv. Prostá, čistá a jasná informace, bez zbytečného rozebírání a obalování, je nejistější způsob jak mířit slovem přesně a zamezit vytváření domněnek. „Umyj nádobí!“, je jednodušší a jistější způsob jak docílit toho, že dotyčný nádobí umyje, než jeho ponechání a vystavení na kuchyňské lince v domněnce, že to toho druhého trkne a nádobí umyje. Vatové řeči o tom, kolik se toho zase ušpinilo a snědlo, také nejsou jasným a prostým pokynem vedoucím k toužebnému výsledku. Odpověď na naši prosbu může být Ne, ale alespoň si nevytvoříme domněnku a nebudeme zklamáni tím, že nikdo nádobí neumyl .

Třetí dohoda: Nebrat si nic osobně. Opět pro spoustu z nás požadavek jako z jiného světa, ale pouze pro ty z nás, kteří zdaleka neslyšeli nic o Egu a jeho manýrech. Poznání, že lidé všechny věci dělají jen pro svůj vlastní prospěch, může být pro někoho poněkud deprimující, ale pravda je prostě taková. Pokud nám někdo něco udělá, třeba nás v krajním případě střelí do hlavy, neudělal to kvůli nám, ale kvůli sobě. Buď aby se nás zbavil, okradl nebo prostě jen proto, že si tímto činem ventiloval svůj nashromážděný emoční jed. Je to možná na hlavu, ale je to tak. To jen my v zajetí své egoistické představy o vlastní důležitosti se pak cítíme ublíženě a domníváme se, že tento akt vypovídá něco důležitého o tom, jací ve skutečnosti jsme. Nevypovídá. Vypovídá pouze o člověku, který nás střelil. My s tím vlastně nemáme vůbec nic společného. Naše tělo se stalo terčem a cílem kulky, ale My jsme terčem nebyli.

Čtvrtá dohoda: Dělej všechno tak, jak nejlépe dokážeš. Rozvedeno ještě o dodatek, že za to nemáme čekat odměnu a věci máme konat pouze a jen pro konání věcí samotných. Jó, to by se na světě hned jinak žilo, kdybychom všichni všechno dělali tak, jak nejlépe dovedeme. Jenže i když i tato dohoda, kterou bychom měli sami se sebou uzavřít, se jeví někomu spíše jako z říše fantazie, nežli ze skutečného světa, opak je pravdou.  Je to tak prosté. Pokud něco neděláme nejlépe, jak dovedeme, netěší nás to a pokud nás něco netěší, nepřináší nám to pocit uspokojení a pocit štěstí. I nepříliš atraktivní práce je schopna v člověku vzbudit pocity dobře vykonané práce a tím zadostiučinění. Nezáleží na tom, jak je společensky ceněná a jaká odměna nám za ní náleží. Problém leží v hlavě každého z nás. Pokud ji budeme dělat tak, jak nejlépe dovedeme, vždycky nám na oplátku vrátí to, co nás bude sytit. Pravda je opět prostá.

Čtyři dohody vyžadují změnu přístupu a změnu uvažování. Nenabízí snadnou a zaručenou cestu k úspěchu. Nabízejí spíše neustálé klopýtání a selhávání, protože i když se na první pohled mohou zdát jednoduchými, uvést tyto čtyři dohody v život, to je usilovná práce na zbytek života. Pokud někdo hledá změnu a cítí, že se něco konečně musí stát a změnit, není to žádná předzvěst globální katastrofy na rozhraní střídání věků, ale niterný pocit a volání po změně člověka jako takového. Čtyři dohody jsou cestou, směrem, kterým jít a pokud bude člověk mít dostatek odvahy a odhodlání se na takovou nesnadnou cestu vydat, jediné co jej na konci této cesty čeká je další, pátá dohoda: Buďte skeptičtí, ale naslouchejte!

Autor neznámí.