Bažanti

Bažanti

Vypuštěný rybník vydechuje zvláštní zápach. Je to bahno – syrové, chladné bahno, které jako hřbety nějakých obřích ještěrů vystupuje z mělké vody. Na březích rybníku stojí holé stromy. Svítí do nich slunce a jejich větve se v něm rýsují nezvykle ostře. Vůbec celé dnešní ráno se zdá nějak ostré. Je jasný únorový den, který se div neroztříští.

Cesta na břehu rybníka je docela prázdná. Dopoledne tu moc lidí nechodí. Do ticha natahují hlasy ptáci schovaní vysoko nad námi, v rozšklebených korunách. Obyčejně bych je poslouchal rád, ale dnes mi kdovíproč jejich všelijaké cvrlikání trochu vadí. Jdu vzadu za ostatními, šlapu na klacky rozházené na cestě, a ty mi pod nohama praskají, jak jsou suché. Chvílemi se z dálky taky ozývají rány, střílení, nesoucí se k nám jakoby ozvěnou, které ještě více rozpíná a prohlubuje prostor, jímž procházíme.  Zanedlouho necháme rybník za námi, vyjdeme z lesíku na louku plnou bílého slunce, a nakonec vylezeme na malý vrch s kostelíkem, kde dříve stávala keltská osada. Tam je čas na svačinu.

Brzy už scházíme z kopce a oklikou jdeme zpátky k rybníku. Klacky křupou, listy se tiše převalují. Dvě větvičky, co leží na cestě, jedna přes druhou, vytváří jakýsi kříž. Když se k nim přiblížím, na jejich koncích se objeví zahnuté černozelené prsty a zbytek větvičky se promění v sluncem nasvícenou kost. Asi spodek nějakého bažanta. O kousek dál se válí peří, bílé, hnědé a jasně černé, jako hromádka drahých kamenů. „Další bude hlavička,“ špitají si děti. Dívám se kolem sebe. Najednou jsou všechny klacky, klacíky a větve bažantíma nohama poházenýma na poli, v listí, na cestě, pomalu blednou a usychají a z vrchu na ně slézá veliké slunce. Vzduchem nejistě proniká pach bahna. Tak to už tam brzo budeme.  Hlavičku jsme už neviděli.