Beatnici mě dostihli už v sedmdesátých letech. Studoval jsem na experimentálním gymnáziu, kde učili poněkud jiní pedagogové, než bylo běžné. Když si dnes připomínám, co všechno nám tehdy říkali, nejen o Ginsbergovi, pokládám ono dávné gymnázium za ostrůvek pozitivní deviace.

Skúsila som sa niekoľko krát držať pravdy - pri písaní je to jednoduchšie - veci do seba krásne zapadajú a  nemusí si našinec nič vymýšľať. Ale som sprdávaná kritikou a v prípade  scenára možno aj oprávnenou - teda pokiaľ  človek nechce točiť dokument a  to som nechcela. Takže v jednom prípade som sa striktne držala pravdy - mala som dosť informácií, a v tom druhom - no časť predkov sa bude vrtieť v hrobe, a  časť: "No jasné, ani pozdraviť nevieš, ktop by ťa to aj naučil!"/to sú tí šľachetní potomkovia/ ... a  niekto z nich sa zasmeje. O tom, že budú lietať kompótové fľaše v špajzke, o tom nepochybujem. 

Cez 30 - som myslela 30 + - to je akékoľvek číslo nad 30.  Koniec matematického okienka. Už je len zaujímavé, v akom veklu ťa dostihli beatníci. 

Přes třicet? Je překvapivé, že mě vnímáš jako mladíčka.

Já jsem paleokonzervativec, ale psát verše o Ginsbergovi alexandrínem, by mi připadaalo dost nepatřičné.

Když člověk pátrá po pravdě a chce ji sdělovat veřejnosti, tak jako ty, musí to být docela tíživá zodpovědnost. Oslovovat desetitisíce televizních diváků musí být něco docela jiného než psát pro hrstku lidí tady na Písmáku.

Já si nedělám nárok na nějakou pravdu(např o Ginsbergovi) Nabízím jen alternativní pohled . Vím, že chybou je už to, že nabízím názor tam, kde čtenáři stojí hlavně o emoce a že se pokouším zpochybňovat sentimentálně vnímané tradice.

Z čoho usudzujem, že máš viac ako 30.

O.k. pátram, ale nie šľachtickým smerom, skôr  smerom k tým, čo boli v base, v zajatí a popravení - ale keďže z toho mienim spraviť knihu a  scenár - ešte neviem poradie, nemusím sa  až tak držať pravdy - a v okolí mám niekoľko historických postáv, ktoré si do toho osadím. A tam si ich potomkovia zaplatili a pátrajú a dostali sa k faktom, ktoré ja potom radostne hanebne použijem.  

To já bych pátral a taky pátrám.

Otcova sesternica nám to doniesla v rámci jednej návštevy. Dali to robiť hoteloví magnátia,  dostala to každá vetva.  

O šľachtických tituloch si veľa nemyslím a keď  som niekedy po 89 videla v tv ako pasujú šľachtu späť s mečom a kamerami a  celou maškarádou, tak som sa krátko pobavila a bola som veľmi rada, že mňa sa  to netýka.

Nepátrala som po vetvách, ktoré mám zdokumentované a  nepátrala som ani po vetvách, ktoré zdokumentované nikdy neboli. Teda až na občasné výnimky - naposledy minulý týždeň, keď  som si z jedného pátrania doniesla dvoch kliešťov.   

Škoda, žes nepátrala na netu. Rád bych se podíval. ... A tú "zviazanú bichlu" jsi dostala od koho ?

ja som to cez net nepátrala - nafasovala som zviazanú bichlu - dostali to  aj ostatní potomkovia rodu, čiže som s  tým nemala žiadne pátranie.

V rámci rodiny - otec dostal šľachtický titul "vaše prevozchoditeľstvo" - kvoli častým návštevám autoservisu. Je to v "Trabant pod Mont Blankom".

Ja som si dala až teraz titul - inšpiroval si ma k tomu ty a moja genetická výbava - "národný blúditeľ" - pravdepodobne v erbovom znaku bude kompas bez strelky.     

Tak ty jsi dokonce šlechtična? Ale to je skvělé. Já mám samozřejmě lexikony české šlechty, ale váš rod bude jistě v lexikonu maďarské šlechty. Mohla bys mi prozradit, na jakém webu bych mohl shlédnout váš erb?

Musaši,

ja ťa asi sklamem - nafasovali sme v rámci rodu šľachtický titul - počítam že asi za boje s  Turkami. Ale erb je nádherný s bocianmi. Ani stopy po Turkoch. Tomu sa hovorí rodová degenerácia.

Písmak znesie veľa, akurát je to pre mňa nevypočitateľné.  Dám sem vec, ktorá je z môjho pohľadu dobrá,  a  ani pes po tom neštekne a neprečíta. A dám niečo na 4 riadky a zrazu to má x prečítaní.  

Abakusko,

ty se svým pacifismem ale opravdu nemůžeš za to, že vTurci částečně obsadili Německo. Není přece divu, že když se po válce německý průmysl zase konečně začal nadychovat, "nebyli lidi" a padlé či vězněné Němce ze Sovětského svazu museli nahradit Turci.

Na tvé rytířské písničky se už těším. Talik rytířů na Písmáku! Myslíš, že to pacifistický Písmák unese?

Som ochotná vziať na seba svoju vinu za pacifizmus, ale to je asi tak všetko, čo sa  s tým dá robiť. Teda plus  ešte písať, tam mi to bojovanie až tak nevadí, ale musí mať zmysel a  asi aj kúsok srandy v sebe. Inak to nedám. Mám dokonca celú sériu rytierskych bojových básničiek, zatiaľ neučesané. 

Austroslavisté v čele s Palackým zdůvodňovali existenci habsburské říše hlavně její schopností zadržet postup Turků do Evropy.("Kdyby Rakousko neexistovalo, museli bychom si ho vymyslet".) Dnes bereme Turky vážně, protože nám drží nůž na krku a straší nás, že pustí do Evropy hordy uprchlíků.   Turci Evropu nakonec přecejen částečně obsadili. Hlavně Německo. To je nepochybně jeden z důsledků pacifismu.

Mne to pripadalo ako poprava, veľký rozdiel medzitým nerobím.  Tragédia je to vždy, aj na Staromáku. 

Aj turecké vojny boli tragické, ale prešlo niekoľko storočí a sme ochotní modrookých Turkov brať na vedomie.

Môj starý otec padol v 1. sv. vojne do ruského zajatia. Ale to je až na príliš dlho. 

Ja mám ten pacifizmus aj za nechtami. Ale zároveň aj nechuť ísť s  davom a  ísť po širokých, rovných a  vyšliapaných chodníkoch. Rada mám zabudnuté, alebo neobjavené cesty.    

Tak to nebyla poprava, ale spíš tragedie. Velmi mě to mrzí. Taková smrt je nesmyslná a zbytečná. Poprava naopak může být základem národního mýtu jako v českém případě poprava vůdců stavovského povstání na Staroměstkém náměstí.

Já, jakožto samuraj, jsem samozřejmě militarista. Asi to mám v krvi tak nějak geneticko - historicky.

Žiadny kultúrny činiteľ - vynikajúca plavkyńa, bývalá partizánka - dostala dokonca vyznamenanie - zastrelená na úteku na hraniciach. A ja som po nej dostala krstné meno.A nebola som tým nadšená, pretože som bola v tom, že bola partizánkou a ako partizánku ju popravili.  

Tu sa SNP dávalo ku každej príležitosti ako na striebornom podnose.

Ja som pacifista - už neviem koľká generácia - ak niekto bojoval, tak z donútenia, nie z presvedčenia. 

Starý

Šlo tedy patrně o popravu nějakého slovenského kulturního činitele v padesátých letech minulého století a já se mohu jen domýšlet, kdo to byl. Nebudu vyzvídat a raději nechám tvým tajemným informacím jejich tajemství.

Můj významný vzdálený příbuzný se vyznamenal v roce 1848 a v letech následujících. Ne že by jeho jméno znal každý, kdo maturoval z dějepisu, ale historicky je to osoba poměrně významná. Je to samozřejmě voják. Snad i z toho důvodu se cítím dobře jako samuraj.

K roku 1848 se váže také baladický maďarský film Osmdesát husarů. Scény z tohoto filmu se mi zdály dlouho před tím, než jsem film zhlédl na netu. Můj příbuzný ovšem husarem nebyl. Velel jiné složce maďarské vzbouřenecké armády.

Husarem ovšem byl Lermontov a možná proto je mi tak blízký, Teď právě jsem zveřejnil další básničku, která se ho týká: Husar III.

Vychovávať cárové detičky asi tiež nie je jednoduché a podpísalo sa to na jeho mierne depresívnych dielach. Až šiesta generácia zbohatlíkov za niečo stojí.

Nemyslím, že mi je čo závidieť. Ale ako zdroj inšpirácie, by asi bolo bývalo lepšie, keby som o tom vedela o niečo viac.  Lenže až do roku 1989 sa o tom u nás hovorilo minimálne a  roky predtým radšej vôbec. Už len preto, aby našinec doštudoval.  

Z mých předků nikdo popraven nebyl. To ti závidím. Můj nejvýznamnější vzdálený přibuzný byl pouze odsunut do vyhnanství, ale později se vrátil a dokonce se významně zapojil do politického života 19. století.

Je možné, že stačí, aby člověk žil dostatečně dlouho a jeho osud pak může dělat nečekané kotrmelce. Můj nejoblíbenější spisovatel F. M. Dostojevskij byl z politických důvodů nejprve odsouzen k trestu smrti, u popravčího kůlu mu car změnil trest na deset let káznice na Sibiři a nakonec se F. M. D. stal vychovatelem carových dětí. 

No o pokore som sa napočúvala dosť, ale u mňa to tiež nie je hrdosť, ale neochota podliehať davu, myslieť si to isté čo dav. Časť základky som strávila na divčenskom WC a neskôr som povýšila na riaditeľňu. Na gympli už nebolo harmónium na wc, takže to spravil kabinet, zborovňa a  riaditeľňa.

Moji predkovia - časť bola popravená /jeden zomrel v base/, takže som pripravená - vždy pripravená, ako správny skaut. To bola jediná organizácia, do ktorej som sa pokúsila vstúpiť dobrovoľne. A keď  som mala sľubovať ja, došli naši ruskí priatelia a bolo po sľube. Počkalo to dobrých dvadsať a  niečo roka. 

Nemáme to trochu ako cez kopirák?

Jako dítko jsi nejspíš byla pěkné kvítko - stejně jako já. Mně se ale jistá "nepřizpůsobivost" drží až do pozdního věku. Pokud jde dav doleva, pak já půjdu určitě doprava. Někdo tomu říká "pýcha" a nabádá mě, abych prý byl "pokorný". Mnozí si ale pod tou "pokorou" představují splynutí s davem a podřízení se obecně uznávaným autoritám. V minullosti lidé jako já obvykle končili na popravišti, takže ještě uvidíme, co mě na Písmáku čeká.

a mne moje dieťa vyčíta, že som ju nedala na žiaden výtvarný krúžok - práve z vyššie uvedených dôvodov. Ja jej tie tvoje slová naservírujem na striebornom podnose.

Dosť som chodila poza školu, prípadne som hodiny trávila na dievčenskom WC - bolo tam vyradené harmónium a tak keď  ma vyhodili z hodiny /dosť často/, šla som si zahrať na opustené harmónium.

Naprosto souhlasím. Škola ve mně nemilosrdně vymýtila všechny mé talenty obdivované okolím u předškolního dítěte. A nebyla to jen ZDŠ. Lidová škola umění, obor výtvarný, mi nadlouho zcela znechutila malířství.

Prípadne môžu deti rozvíjať svoje  schopnosti do momentu nástupu do školy.  Už Mark Twain tvrdil že škola by nemala brániť vo vzdelávaní sa. Sanžila som sa  dostať cez povinné čítanie ešte skôr  než sa  stalo povinným.  Pootm by ma už k tomu nik nedostal. 

Mám staršieho brata, takže možnosť prehovoriť som si musela vybojovať - a  to sa určite nedalo dlhými básňami. 

Škoda že tú pásku už nemáš. Ja mám nádherné fotky z detstva - ako asi dvojročná držím mačku pod krkom. 

Ale máš jedinečnú možnosť hodiť to do viazanej, prípadne neviazanej podoby pre generácie ďalšie. A keď sa  staneš  povinným čítaním....chudáci trojroční.

Jako tříletý jsem uměl nazpaměť celý Erbenův Zlatý kolovrat. Fungoval jsem jako atrakce na různých rodinných a sousedských akcích. Jeden soused mě dokonce jakožto amatérský kameraman natočil a nahrál na kotoučový magneťák. Soused už ale dávno umřel a důkazy se ztratily.  Jako dítě mě ani nenapadlo, že bych si neměl zapamatovat poměrně dlouhou báseň, kterou mi otec opakovaně předčítal. 

Myslím, že děti v sobě mají mnohé schopnosti, které mohou rozvíjet jen do té doby, dokud je okolí nepřesvědčí, že tohleto umět přece není normální. 

no najmä treba brať do úvahy, že ak sa dostaneš do pobvinného čítania, aby to malo rytmus, rým a  aby sa  to ľahko dalo zapamätať. Voľné a  siahodlhé verše to neumožňujú. Chudáci študenti - s  Hviezdoslavom sa trápi už x tá generácia.

K vlastným radom - jeden z  rodiny sa  dostal do povinného čítania - ale nevedel o tom a  bolo to pre učiteľov materských škôl.

Ten úryvek ze Sládkoviče se mi docela líbí a potvrzuje to, co jsem psal výš: kdysi měl čtenář dostatek času na dlouhé básně a možná i bažil po takové široké řece veršů, která asi protéká stránkami Sládkovičových knih. Nejenže dnes už je velmi málo milovníků dlouhých básní, ale mnozí je přímo nenávidí. Když jsem sem přišel, kritika mi vyčítala hlavně přílišnou délku básní a mnohomluvnost. Teď, když se podívám na většinu básní Annnie, vidím, že se časy za pár let podstatně změnily. Dlouhé a mnohomluvné básně už asi opět letí - minimálně u jistého okruhu čtenářů.

myslím, že s  jazykom sa má narábať jemne  a s  citom a  to aj vtedy, keď je ešte pod zákonom, alebo dokonca pred  zákonom. 

[18]

Ani nie, ale tento básnik - Sládkovič /1820-1872/ nie je  a nikdy nebude našim najväčším básnikom. Je zhruba z toho istého obdobia ako Hviezdoslav /1849-1921/ale neznásilňuje jazyk.

V devatenáctém století bylo ještě na všechno dost času. Básně byly možná tím umělečtější, čím byly delší. Dnešní klipový dnešek už věru nemá pochopení pro epopeje psané vázaným veršem.

Hviezdoslav - no máme smolu, že sme si to s  Maďarmi prehodili. Oni majú Petofiho - narodeného na Slovensku a maďarčina bola u neho sekundárna  - my Hviezdoslava.  Nikdy som nepochopila kto a  kedy určil, že je náš najväčší básnik. Fakt je, že je v povinnom čítaní a  učení sa naspamäť a  že sa  s tým trápí už x  generácií - tie básne sú dosť umelo a  nasilu zrýmované. 

Petofi

Mi kékAz ég!Mi zöldA föld!

modré je nebo,

zelená je zem...

Je tu drobný rozdiel

Povedz, kvietku zlatý tmavom na úhore,jak sa voláš? — Podbeľ. — A čo kukáš hore?— Pozerám, či príde skoro orať, gazdu;ovenčím mu ver’ pluh, keď poženie brázdu.Ty, zpod kra zas sivé čo upieraš očká,tebe ako meno? — Ja som fialôčka.— A čo vzdycháš? Čakáš var’ tiež koho s vienkom?— Dievčinu, čo pôjde tadiaľ s poludienkom.s  týmto sa týrajú u nás  deti.

Kdysi jsem občas jezdíval do Blavy a tak vím, že v předminulém století tam mluvila kdejaká služka trojjazyčně: maďarsky, německy a nějakým tím slovenským nářečím. Pokud se něco z toho dochovalo dodnes, pak je to supr.

Bernoláčtinu jsem nikdy nestudoval, tak nedokážu její kvality posoudit. 

A čím psal Pavol Ország Hviezdoslav? Blahé paměti jsem sledoval v TV dramatizaci Hájnikovy ženy, ale často jsem se nechytal.  Člověk by se do toho musel začíst se slovníkem a časem by se asi naučil "hviezdoslavovsky".  ...Když na vojně nějaký vyhodniar začal hutoriť po šarišsky, většinou jsem tomu ruzuměl ještě míň než Hviezdoslavovi - ci ježiš boha šebetsku glóriu.

Nie, ale pred Štúrom bol ešte aj Bernolák - a o dosť príjemnejší a  inteligentnejší menej hejslovácky a mohli sme mať uzákonenú záhoráčtinu napríklad. Plus k tomu spravil 5 zväzkový slovník.

A maďarsky sa dohovorím - dôsledky Rakúsko Uhorska.

Mám radšej Matej Korvína  aj s jeho ľavobočkami - tých nájde našinec všade. 

V tomto teple by som sa vyhýbala súbojom.  Teda ja sa im vyhýbam furt - som posero, nie hrdina a ako maximum mi stačí vytiahnúť z mačacieho kožucha kliešťa.   

Kamamura mě vyzval na souboj, ale pak na to nakonec ve své hektické zaneprázdněnosti zapomněl. Básničku, pod níž se měl souboj rozvíjet, jsem tedy smazal. Asi to s tím soubojem nebylo tak horké a Kamamura má na práci mnohem důležitější věci. Možná to tak bude lepší.

My Češi jsme si v podstatě vládli sami až do konce života Rudolfa II..(Vládla česká šlechta, zatímco panovník rozšiřoval své sbírky umění a věnoval se alchymistům, a své ZOO , lovil též ve svých lesích s pomocí gepardů jeleny.)  Čeština byla úředním jazykem a též jazykem literárním, takže obrozenci mohli navázat na 16.století.  Slovenštinu jako spisovný jazyk bylo třeba nejprve vytvořit a to asi byla Štúrova zásluha. Nebo bys raději mluvila maďarsky?   Dnes je ale hodně lidí, kteří litují, že Rakousko - Uhersko přestalo existovat a je i dost Čechů, co by raději mluvili německy.

mne ho ľúto nebolo. Ale mohli by ste ho majznúť ešte predtým, než sa snažil uzákoniť slovenčinu. 

Prečo súbojový profesionál? Rýchla a  bezbolestná smrť?

Štúra bych tedy na souboj nevyzýval. Už předem by mi ho bylo líto. Doufám, že Kamamura je soubojový profesionál.

Asi by ste sa mali najprv zoznámiť, potom skamarátiť a potom prizabiť. Celkom dobrý vzor je Lermontov, Puškin a ak by si na tom bol naozaj zle tak aj náš ˇŠtúr - ten síce nepočkal na súboj, ale postrelil sa  sám, ale dejinne to dotiahol ďaleko. Má v každom meste ulicu a kto by sa v tom štúral. 

Smrt v souboji? Budu tady na Písmáku muset někoho vyzvat. Nejlepším soupeřem pro Musašiho bude určitě Kamamura!

občas  sa dá sláve pomôcť - ale u básnikov - možno dobrá samovražda, smrť v súboji... Čo to ale spraví s  karmou, neviem.

Jistě máme současně pravdu oba. Někdo je zapomenut, někdo znovuobjeven. ...Nením ale, jestli je v tom nějaká osudová zákonitost nebo je to jen ruleta. Nejspíše to bude karma, která funguje i po smrti. 

možno sa mýliš - dosť známych autorov, maliarov, spevákov som objavila až po ich smrti. Teda niežeby to bol práve highlight. Ale musel sa národ ponoriť do čierneho taftu, aby som ich objavila.  

Jakožto básník samozřejmě vůbec neexistuji. Mohu se vyjádřit pouze k tomu, co se stane, když jeden z amatérů přechodně opustí svůj "mateřský" literární web. - Asi po čtrnácti dnech je nadobro zapomenut a neštěkne po něm ani pes.

Má "skutečná" identita, včetně data místa narození, pro mě představuje spíše toxická fakta, jejichž zveřejnění by nenávratně poškodilo vnímání mých básní mými čtenáři.

Naprosté zmizení otcova jména z veřejného prostoru, hned krátce po jeho smrti, pro mne bylo důležitým prožitkem. Od té doby už píšu básně s pocitem : marnost nad marnost!

Pri básniach je to trošku iné - nevystavuješ, ale poznám básnika, ktorý začínal svoje rozprávky pripomenutím kde  a kedy sa narodil. Mňa tým síce rozčuľoval, ale je slávny - primerane pomerom v malom rybníku. 

Dávaš  svoj dátum a miesto narodenia na začiatok, alebo na konci básne?

S tou slávou malířů po smrti je to samozřejmě mýtus. Ve skutečnosti je to naopak. Většinou jsou celkem známí proto, že se pilně snaží slavní být, hojně vystavují a velkou část životní energie investují do sebepropagace. Až umřou, jsou rychle a nadobro zapomenuti. ...O tom opravdu něco vím, můj otec byl dost známý výtvarník. Ale pouze zaživa.

Ti kteří se po smrti opravdu slavnými stanou, jsou jen vyjímkami, které potvrzují pravidlo.

U výtvarníkov prospeje cene obrazu, ak je maliar nebožtík. Neviem, ako závisí cena básní od toho, do akej miery je autor ešte nažive.

To "zlidovění" mě pobavilo. Já jsem určitým způsobem totiž zlidověl už v mládí. Jsem dříve narozený a tak jsem ještě zažil éru památníků.(Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat...) Už v mládí jsem psal básničky, ale větší zájem byl o mé malůvky do památníčků. Památníčky kupodivu fungovaly ještě i na výšce.(Z dnešního hlediska mi to připadá až nepochopitelné.) Jaké bylo mé překvapení, když jsem při malování obrázků do památníků zjistil, že si jeden můj textík studentky do památníků přepisují jedna od druhé, ovšem bez jména autora. Bylo to samozřejmě o lásce a možná by se to dalo i zhudebnit a zpívat u táboráku. Populárním básníkem jsem tedy byl jen krátce v mládí...

Kde ty loňské sněhy jsou?

Ahoj dievča z lesa - ďakujem za prečítanie.

hajde curico! ... vtipné až do poslednej bodky v poslednej kritike (teda v predposlednej)

Každý má za sebou nejaké to stretnutie a kus rodinnej histórie, ktorú si nesie v batohu.

Poviem ešte niečo škaredšie. Básnikom sa  človek stáva minimálne v dvoch prípadoch - keď  jeho veci zľudovejú a  hrajú a  spievajú sa pri táboráku a už nik netuší, kto je autor.

Druhá: "Jé vy ešte žijete?" - stretnutie so žijúcim básnikom, kedy sa  vzhľadom na jeho básne predpokladá, že už je dávno nebožtík. 

A k Brunovskému - nechám ho vystupovať v jednej detektívke, ako znalca cez umenie. 

Abakusko,

teď konečně vím, kdy budu skutečným básníkem. Stane se to, až se na Písmáku vytvoří fronta z čtenářů, kteří mi budou chtít dát tip.

Osobní kontakt s Brunovským ti závidím. Od pohledu i přes svá díla mi připadal jako velmi noblesní člověk.

Musaši - neviem, kedy sa  človek stáva spisovateľom - ale asi najneskôr, keď  na jeho knihy stoja ľudia o polnoci frontu v knihkupectvách v čase, keď  sú obvykle zavreté.  Tak to určite nie som. 

Nie som slávna a ešte dlho nebudem. 

K Brunovskému - bola som raz u nich na návšteve - natáčal sa  s ním rozhovor a  ja som medzitým s jeho dcérou pochovávala ich kanárika a  spolu sme mu spievali na hrobe "Mendocino".  

Abakusko,

mám si to přeložit tak, že jsi spisovatelka? Pokud ano, těší mě, že je tu někdo takový a nebudu pátrat po tvém jménu. Tak jako tak se totiž v slovenské současné próze nevyznám a i kdybys byla slavná, tejně by mi to nic neřeklo. Slovenskou poezii - myslím tu současnou přecejen trošku, trošilinku znám.

Jestli jsi v poezii slonem v porcelánu to nevím, ale takových slonů v porcelánu je tady celé stádo, takže je to stejně jedno. Někteří navíc neustále hlasitě a výhružně troubí, zatímco tvé občasné uštěpačné poznámky vnášejí do dialogů dobrou náladu. Vlastně jsi poslední dobou jediná komentátorka, jejímž slovům se zasměju.  Dřív jsem jezdíval do Blavy a okolí, protože jsem tam měl pár přátel mezi výtvarníky. Ke Slovenku mám pozitivní vztah a monografie o Albínu Brunovském krášlí mou knihovnu.  Teď už mi ale zbyl jen internet. 

Musaši - nepíšem o politike - max. vtipy, a tie väčšinou preberám. Matovič je o niečo krajší a  o niečo mladší ako Trump a  nie je to Fico a  ani Mečiar - to sú asi jediné jeho prednosti. 

Román nie je problém napísať a  vydať, s  filmom je to o niečo horšie. Náklady  sú o niečo vyššie. 

Sem chodím kvôli poézii! Tam som naozaj slon  so všetkými štyrmi nohami v porceláne.

To svržení vlády Sputnikem můžeš zakomponovat do románu. ...Já slovenské politické dění moc nesleduji, ale mně osobně připadá, že se spíš Igor Matovič svrhl sám svým chováním, než že by ho svrhl Sputnik. Připadal mi divný, už když ho zvolili, a tím, jak se chová, jak se předvádí na FB mi připadá jako komická provinční zmenšenina Donalda Trumpa. Ale Trump ja aspoň obchodník. Rozumí aspoň penězům. Ale čemu rozumí Matovič, to nevím. Nejspíš všemu.

blacksabbath - no najmä soma si  jediná, čo sem dáva návody na zoznámenie sa.

Osvěžující.....*/*******************

Už sa  stalo.

Ale skôr dôjde k zvrhnutiu vlády  a zaočkovaniu sputnikom, než natočenie filmu...

Tak začni psát. Victor Hugo už má na kontě několik celovečeráků.

No ako sa  to vezme, kádrový profil nič  moc. 

Já jen doufám, že cura nemá nic společného s naší courou. ;-)

No na slobode, keď  sa neskôr nevesta zoznámila aj so svojim nastávajúcim, tak už svokra  nebola až taká nadšená svojou nevestou. Je to na dlhšie, to nie sú žiadne miniatúry, to sú maxitúry. Možno na jeden celovečerák

Seznámení nevesty so svokrou v cele! To je tak romantické... Je to jako z románu od Victora Huga. Jen nevím, jak to nakonec dopadlo. 

Ďakujem veľmi pekne, historické paralely som týmto smerom nehľadala a  zaplietla som sa ešte onakvejšie. Ono niekedy  stačí narodiť sa do rodiny, kde  sedelo celé príbuzenstvo.  A mimochodom, tiež sa zoznámila najprv nevesta so svojou budúcou svokrou - v jednej cele. 

Abakusko,

tvůj svěží textík mě velmi pobavil a připomenul mi mé dávné pobyty na Makarské.

Myslím, že ses tomu taťkovi moc líbila a měl na tebe zálusk tak přes syna. Ihned mi to připomenulo dávný chorvatský film "Jme prokleti, Irino". Byl o tom, že syn odešel do války a po jeho odchodu spolu navázali otec a snacha(nevesta) hluboký vztah. Otec byl, ač také asi padesátník, hezčí rozumnější, citovější, zkrátka byl po všech stránkách lepší než syn. Děj se ale odehrával v devatenáctém století na samotě v lese a tak vše nakonec skončilo tragicky. ...Buď ráda, že ses s žádnými Chorvaty nezapletla.