Šmodrchané prdýlky

Odstíny kurev. Cesta Žižkovem

Jako mim, co zanevřel na tmu, rozhodl se vstávat brzy a hrát už jen na ulici, když zavřeli divadla, je závozník na rohu Budečské. Ukazuje kamarádovi za volantem dodávky, jak vycouvat z chodníku. K tomu duu komiků vyhrává Prokofjevova Sonáta D-dur, kterou pečlivě, po dlouhé konzultaci s programovým ředitelem, vybrali v nedaleké budově Českého rozhlasu.

A právě tam padali jako hrušky, dobře vyzbrojeným a disciplinovaným Němcům nemohli úspěšně vzdorovat. Ale něco se stalo, asi že měli v zádech 2.ukrajinský front, svůj rozhlas ubránili. Aby na něj o osmdesát let později síru plili. Češi, smavé bestie.

Ta holka je rozkošná. V kabátku cardigan se sriebornými gombíky na rukávech a pusou višeň lankom absolu, jde k Václaváku, protože jedině tam může dojít štěstí. A tu pusinku nezavře, v uších sluchátka, vypadá jako samomluvná panenka. I vlasy má podobně žalostné - spálené dlouhým užíváním barev. Ach, proč jen dívky tak zarputile oblibují světlé odstíny kurev..

Šmodrchané prdýlky

Holčičky se smějou na celou tramvaj. Prdýlkama se vytačují ze sedaček, až si je zašmodrchají, a mají z toho bžundu. Jedna je prý princezna Ferrari, jak by pak nekypěla energií.. Uklidní je až sladká šťávička jablečného telefonu. To pak jedou selfíčkovanou, stáhnou si z pusinek roušky a šklebíkují. Tik-tok toho bude plný. Tak jako já, náhodný spolucestující, projede s nimi tu báječnou trasu mezi Letnou a Břevnovem i Číňánek z města Si-čchen, kterému brzy začne škola, a tak v metru, obklopen tisícovkou lidí, ještě civí do telefonu na dvě holčičky, co se někde daleko v neznámém městě vytlačují prdýlkama ze sedaček. A taky by rád, ten malý čuňák, hrál s nimi šmodrchanou.