Návrat pohanů

   Otevřel jsem oči – vlhké hněvem. Za nimi bílý sníh. Já na dvou pneumatikách mezi lesem a polem. Ležel jsem v pytli. Svědomí plné jejího smíchu. Krabička cigaret. Hlava zmatku. Vysoukal jsem se z pytle a nazul si promrzlé boty.

   „Děkuji,“ rozhlédl jsem se.

   Večer jsem sem přicházel s prosbou: „Přírodo, přijmi mě, prosím, ještě aspoň na tuto jednu noc!“ A ona mě přijala nejen na noc, ale i do učení, to jsem ovšem pochopil až později, tehdy ráno jsem se narodil zklamaný sám sebou. I zvěř se rozutekla.

   Vstal jsem, z pomačkané krabičky vytáhl cigaretu, spatřil jsem lavičku. Pohled na pneumatiky, které mě izolovaly od země se sněhem, by dřív vzbudil úsměv, jenomže ve mně právě konečně něco umřelo. Něco, co mi do té chvíle dělalo jakési vnitřní nepochopitelné potěšení, přitom mě i nenápadně ničilo. Byl konec ledna, období ticha, moudrosti a smrti, všechno mělo teprve začít – proměnit mé dosavadní cesty ve zkušenosti. Blížící se jaro, lavička ve Skřivanu, lesy…

   Zavázal jsem si tkaničky, sbalil pytel, chvíli ještě postál, dechem si zahříval ruce, a potom pomalu vyrazil zpátky směrem k městu. Po cestě jsem míjel maringotku, bývalý včelín, u které jsem večer uvažoval o noclehu, za světla vypadala opuštěněji, netušil jsem, že je něčím domovem, neviděl černého kocoura, nepředvídal, co všechno jednou… Ale tomu bych stejně nevěřil, ani kdyby mi to kdokoliv předpověděl.

   Okraj města vypadal, jako to obyčejně bývá – malé domky, větší domy, cihláky, panelák – cestu jsem znal nejen z předešlého dne a jiných měst, ale taky jsem tudy minulé léto procházel s ní. Výčitka opět kousla, když jsem si na to vzpomněl. Nebyla to výčitka, jaké mě napadaly dřív, že jsem ji opustil, naopak. Tentokrát jsem litoval, že jsem to ještě neudělal, vždyť jsem jí slíbil, že až najdu bydlení, budeme tam žít spolu. Přes všechny situace, které jsme si navzájem připravili. Proč? Nestaral jsem se o ni už dost za hranicemi? Nedělali jsme v posledních letech - strávených spolu - chybu za chybou? Není samota mým osudem? Snažil jsem se neodpovídat si na podobné otázky. A vešel jsem do hospody.

   Stěny byly obloženy dřevem, sedělo se na pevných lavicích, místnost, zaplněná kouřem z cigaret i dýmek, končila na druhé straně barem. Vybral jsem si místo na kratší lavici pod oknem; neměl jsem v úmyslu okno použít k útěku bez placení, v lednu by stejně už samotné otvírání okna vzbudilo pozornost, mimoto jsem to nepotřeboval, protože jsem u sebe měl směněné peníze, které jsem si vydělal v Irsku. Na stůl před sebe jsem položil noviny s inzeráty z předešlého dne a čekal obsluhu.

   „Pivo?“

   Přikývl jsem.

   „Nemáš cigáro?“ oslovil mě neznámý – zřejmě o dost mladší než já – od nejbližšího stolu, když jsem na noviny položil pomačkanou krabičku. Mlčky jsem vytáhnul jednu cigaretu, odpověď přece ležela přede mnou, ani jsem mu ji nemusel házet, sám si přišel.

   Šedivý číšník neurčitého věku, ze kterého se později vyklubal provozovatel onoho podniku, mi přinesl první pivo.

   „Díky.“

   Při jeho pití mě sledoval Indián. Indián s velkým I, byla to totiž jeho přezdívka, jak jsem se časem dozvěděl. Všiml jsem si, že vrhá pohledy střídavě na mě, na můj batoh, ten ostatně všude vzbuzuje podezření z tuláctví, sledoval mě i během dalších dvou piv, stihl jsem zatrhnout asi pět inzerátů, pak mě oslovil: „Odkud?“

   „To je složitější,“ snažil jsem se ho okamžitě setřást.

   „Složitější jsou ženské,“ namítl, nechtěl se očividně nechat odbýt. Zamyslel jsem se, jestli třeba není homosexuál, a nechce se vetřít do pozornosti, ale on pokračoval: „Nebo některé nástroje, cesty nebývají tak složité, jenom klikaté. Nebo knihy.“

   „Kafka,“ odsekl jsem.

   „Depresivní židy nečtu.“

   Otevřely se dveře, vešla asi tak třicetiletá bruneta, oba jsme po ni sklouzli pohledem, shora dolů, zpátky k očím, oba zároveň, zasmáli jsme se tomu, na to si přisedl.

   „Četl jsi o cestách stromů?“ zeptal se.

   „Podle názvu nějaké psycho?“

   Naklonil se o něco blíž, jakoby chtěl říct něco, co smím slyšet jenom já, potichu mě opravil: „Nejsložitější kniha, kterou jsem kdy držel v ruce.“

   „O čem je?“ rezignoval jsem.

   „To právě záleží na tom, kdo ji čte.“

   „Chápu, je napsaná tak, že si v ní každý najde svůj úhel pohledu.“

   „Naopak, každého dovede v závěru ke stejnému nebo podobnému řešení, jenom jinými cestami.“

   „Propaganda čeho?“

   „Takoví - jako ty - potkávají na křižovatkách nejčastěji sami sebe.“

   „A dávají si do držky?“ usmál jsem se.

   „Někdy se dokonce zabíjejí,“ vysmál se mi a zvedl se k odchodu. Neodešel však, jenom si přesedl zpět na své původní místo.

   Napil jsem se, zapřemýšlel, chtěl se vrátit zpět k inzerátům, jenomže na noviny dopadl další stín, přisedla si ona asi třicetiletá bruneta.

   „Nechceš koupit náramek?“ Vyhrnula si rukáv: „je kouzelný.“¨

   „Ty jsi kouzelná,“ zahleděl jsem se ji drze do očí.

   „Když myslíš,“ pokrčila rameny a vstala. „Kdyby sis koupil náramek hned teď, ušetřil bys čas.“

   Nechápal jsem. Berou snad všichni místní drogy? Nebo jsem už úplně přestal rozumět lidem? A proč, ať řeknu cokoliv, je to pro ostatní špatná odpověď? Jsem z rodu, který vymřel? Narodil jsem se tedy ze zklamání sebou samotným. Udeřil jsem se vlastně ranou, způsobující víc úlevy než bolesti. Ranou budící naději. Příležitost! Dno. Od čeho jiného se odrazit? Poslední z vymřelého rodu? Vymřelého? Nežije ve mne, dokud žiju já?

   …