O Studánkové víle

Kdesi daleko za horami a řekami, ale zas na tak daleko, aby se k nám od poutníků nedonesly příběhy a legendy, ležela malá zemička. Na první pohled (a vlastně i na druhý) se tu lidé měli dobře, král spravedlivě spravoval zemi, na polích se rodila bohatá úroda, o válkách se už jen vyprávělo po nocích, hladomor se zemi vyhýbal. Všichni měli všeho dost. A právě v tomhle královstvíčku žila i Rozárka, malé čiperné děvče. Na rodiče si nepamatovala, zemřeli, když byla úplně malá a od té doby se o ní starala tkadlena, která sama děti neměla, a tak ji vychovávala jako vlastní. Rozárka se brzy naučila říkat jí maminko. Ráda se pletla kolem tkalcovského stavu, líbilo se jí pravidelné klapání, sedávala na zemi a poslouchala maminčino vyprávění o tom, že když byla ona sama mladá, žádal ji o ruku jeden hrabě. To by byly bohaté, kdyby tehdy řekla ‚ano‘, říkala vždy.

Protože tkalcovský stav byl na Rozárku zatím příliš velký, naučila ji tkadlena vyrábět z proutí košíky. Rozárce šla práce od ruky a z trhů se nikdy nevracela s prázdnou. Brzy se naučila sama vybírat proutí, takové, které je vhodné na pevné košíky, jiné na rohože, rozeznala, které je moc suché a nehodilo by se k ničemu. To nejlepší proutí rostlo podél malé říčky, která tekla z Černého lesa. Černý les. Vždyť i říčka, která z něj tekla, měla trochu černou barvu. Nikdo nevěděl, kde přesně končí a jaké nestvůry se v něm ukrývají. Říkalo se však, že kdo do něj jednou vešel, nikdy se už nevrátil zpátky, a tak se mu všichni vyhýbali. Až na Rozárku – nevěřila na pohádky o chodících stromech, které rozdupou každého, kdo se odváží do lesa vejít ani o bludičkách, které v lese lákají svým voláním a světlem do bažin, ze kterých není úniku. Každý den se brodila říčkou stále hlouběji a hlouběji do Černého lesa a vracela se s prvotřídním proutím, ze kterého večer pletla košíky a poslouchala při tom další maminčiny příběhy.

Jednou však tkadleně neuniklo, že kulhá na jednu nohu, když se vracela bosá přes louku od říčky.

„Co jsi zas prováděla,“ zeptala se naoko hněvivě, ale starostlivě, protože Rozárku měla opravdu ráda.

„Někdo vyhodil do říčky staré kolo od vozu, pod černou vodou jsem ho neviděla a šlápla jsem na něj,“ přiznala Rozárka a hned pokračovala,

„Maminko, proč lidé do vody vyhazují tolik věcí? Dneska jsem viděla uhlíře, jak tam vysypává celé nůše popela.“

„A kam jinam by ho měl vyhodit, má milá,“ odpověděla tkadlena,

„voda vše odnese nebo pohltí pod svou hladinou a naše království bude pořád tak krásné.“ Rozárka na to nic neřekla, ale myslela si své. Měla ráda vodu, čistou, studenou, průzračnou, tu, která jí protékala mezi prsty, když se brodila bosa říčkou a došlapovala na oblázky na dně. Před tkadlenou se o tom však už nikdy nezmínila.

Jednou se Rozárka zatoulala opravdu hluboko do Černého lesa. Vydala se po proudu malého potůčku, podél kterého rostlo to nejhladší a nejohebnější proutí, jaké viděla. Slunce pálilo a i v lese bylo opravdu horko. Sbírala větvičky, ale vždy tak, aby to nebylo moc poznat. Věděla, že kdyby přišla se srpem a vzala vše, nemuselo by už proutí příští rok vyrůst. A najednou – co to nevidí! Studánka! Odtud pramenil potůček, který dnes sledovala. Ale jak špinavý to byl pramen. Vždyť byla v Černém lese, nikdo se sem kromě ní neodvážil, nikdo nemohl studánku vyčistit. Klekla si do mechu na zem a ručkou odhrnovala z tůňky větvičky, popadané jehličí, a suchou trávu, cítila v dlaních, jak pramínek bublá a raduje se.

„Děkuji Ti, že jsi vyčistila mojí studánku.“ Málem při těch slovech nadskočila a spadla po hlavě přímo do vody. Přímo nad studánkou se objevila víla. Lehounké šaty jí povlávaly ve větru, téměř se vznášela a leskla v těch málo slunečních paprscích, co pronikly skrz stromy, celá blyštila – stejně jako se blyští hladina vody, když na ní zasvítí ranní slunce.

„Kdo jsi?“ zeptala se beze strachu Rozárka.

„Jsem studánková víla,“ odpovědělo stvoření,

„My, studánkové víly, se staráme o to, aby voda z pramenů byla pořád hezky čistá. Ale jsme jen v těch studánkách, o které se lidé starají a pečují o ně, čistí je. Děkuji Ti, že jsi vyčistila mou studánku, čekala jsem opravdu dlouho, nikdo se tu neobjevil celé roky. Čím se ti mohu odvděčit?“

„Ty mě?“ zasmála se Rozárka,

„Neměla bych ti dát spíš něco já, že dáváš lidem vodu?“ Studánková víla se usmála.

„Můžu ti dát říční perly, křišťálové kameny, které voda věky a věky vyhlazovala…“

„A co bych s tím dělala? Takové cennosti jsou dobré pro pana hraběte, ne pro mě. Jestli si mohu opravdu něco přát, tak aby kdykoli přijdu do lesa, jsem našla tvou studánku plnou čisté vody.“

„Má voda bude vždy čistá, stejně jako je čisté tvé srdce,“ odpověděla studánková víla,

„ale vezmi si ode mě alespoň tuto lahvičku. Je v ní voda z mé studánky.“ A podala Rozárce malou skleněnou lahvičku, byl v ní sotva doušek vody. Rozárka se před vílou uklonila až k zemi a poděkovala.

„Nic cennějšího jsi mi nemohla dát, mockrát ti děkuji.“

Odpoledne již pokročilo, Rozárka se u studánky zdržela příliš dlouho a byla příliš hluboko v Černém lese. Dala se do běhu, proutí na večer měla dost, ale jestli se chtěla dostat domů dřív, než zapadne slunce, musela si pospíšit. Tkadlena ji už čekala na zápraží. Rozárka kvapem začala vyprávět, co zažila. K jejímu překvapení se však tkadlena rozzlobila.

„Ty hloupá, mohla jsi mít, co jsi chtěla, mohly jsme být bohaté, nemusela bych celé dny už tkát látky! Mohly jsme mít drahokamy, perly, byly bychom bohatší než hrabě! A ona si přinese domů trochu vody! Vody, které je všude tolik!“ Vytrhla Rozárce z ruky lahvičku od studánkové víly, vylila všechnu vodu na zápraží a lahvičku hodila na zem. Rozárka ji se slzami v očích zvedla. Naštěstí se nerozbila…

„Nebul, nic se ti nestalo. A mazej vynést popel do řeky!“

Dny běžely. Rozárka se několikrát ke studánce vrátila, ale studánkovou vílu nepotkala. Vybrala z tůňky pár větviček, které napadaly od minula a vrátila se vždy ke své práci. Jednou se brodila říčkou jen kousek od domova, když najednou… Ano, něco se stalo s vodou. Byla celá černá! Ne šedá jako obvykle, ale černá jako inkoust, jako saze z komína, černá jako noc, když přes mraky nesvítí hvězdy ani měsíc. Zkusila ochutnat, ale voda byla hořká, nedala se pít, a když si ji nabrala do dlaní, zůstaly jí celé potažené černou špínou. Kousek odtud je studna, v ní se bude moci umýt. Posbírala proutí, které nechala na břehu, a vydala se k ní. Když však vytáhla první džber, zjistila, že i ve studni je voda černá, hořká jako v říčce. Teď už ji to vyděsilo. Jestli se něco stalo i se studnou u nich doma… Tentokrát nechala proutí proutím a běžela, co jí nohy stačily, domů. Nebyla to však jen jejich studna. Ze všech míst, odkud lidé brali vodu, tekla najednou černá hořká břečka. Lidé naříkali, bez čisté vody přece nelze upéct ani chléb, uvařit pivo… V tom si tkadlena vzpomněla na studánkovou vílu, o které jí Rozárka vyprávěla. Je to víla, kdo jiný by mohl mít vodu… Přinesla ze světnice tedy nevětší vědro, jaké měly, a poslala Rozárku do lesa.

Vědro bylo těžké i prázdné. Protentokrát Rozárka neskákala lehce bosa po mechu jako obvykle při svých toulkách lesem, naopak se pomalu šourala a táhla za sebou těžkou nádobu. Najít studánku ji nedělalo žádný problém. Jak se k ní opatrně blížila, srdce jí bušilo strachem. Bála se, že i tady, v malém pramínku uprostřed Černého lesa bude voda zkažená. Celá radostí nadskočila, když uviděla známou průzračnou tůňku. Klekla si na zem a co nejrychleji vybírala vše, co na hladinu dopadlo. Nedbala, že bude celá mokrá, že sukni bude mít špinavou. Vždyť je tu studánka s čistou vodou, nesmí se jí nic stát. Teprve pak se vrátila pro vědro. Pečlivě ho očistila od jehličí, které se na něj nalepilo cestou, než se ho odvážila ponořit do tůňky. S obrovskou radostí se dívala, jak se nádoba plní.

„Dneska ses nepřišla jen napít?“ Studánková víla se objevila stejně nečekaně jako poprvé. S jakým ulehčením ji Rozárka viděla. Rychle ji vyprávěla, co se děje mezi lidmi. Tvář studánkové víly se celá zachmuřila.

„Lidé sami se nedokázali o vodu starat, znečišťovali ji, jak se dalo. Jednou se to muselo stát,“ prohlásila rozzlobeně.

„Ale ty jsi přece studánková víla,“ namítla Rozárka, kterou příkrý hlas víly překvapil,

„ty určitě dovedeš ta zlá kouzla zahnat.“

„Zlá kouzla?“ opáčila studánková víla,

„myslíš si, že jsou to zlá kouzla, co způsobila, že vám všude teče černá voda? Ne, žádná kouzla to nejsou. Dnes ti dovolím nabrat si plné vědro vody, vždyť jen díky tobě je má studánka stále čistá. Když jsme se potkaly poprvé, přála sis, aby ses mohla kdykoli z ní napít a mé kouzlo ji tedy dovede ochránit. Ale kdybys chodila s vědrem každý den, studánka vyschne, nedokáže se tak rychle doplnit. Pamatuj na to. Dnes si ale můžeš vzít vody, kolik chceš.“ S těmi slovy studánková víla opět zmizela stejně tajemně, jako se objevila. Rozárka doplnila vědro až po okraj a vracela se domů – dávala si moc velký pozor, aby ani jedna jediná kapička vody nepřišla na zmar. Ať se z ní napijí všichni, co budou mít dnes žízeň. Zítra něco určitě vymyslí… Tkadlena ji už opět vyhlížela na zápraží.

„Honem, dej mi ji, za vodu se teď platí zlatem. Za chvíli si pro ni přijede sám pan hrabě,“ hrnula ze sebe opřekot.

„Ale vodu přece nemůžeme prodávat, voda patří všem,“ protestovala Rozárka.

„Mlč, ty hloupá,“ odbyla ji tkadlena,

„víš, kolik vyděláme peněz? Zítra vyrazíš znovu.“ Rozárka se bránila, zopakovala, co jí řekla víla. Studánka vyschne, pokud se z ní bude brát vody příliš. Nad tím však tkadlena jen mávla rukou.

„Jestli nepůjdeš, už se do mého domu nemusíš vracet“. Rozárka utekla do světnice, měla tu proutí a práce na košících ji uklidňovala. Přes otevřené okno slyšela, jak přijel kočár, cinkání zlatých peněz i cákání vody. Ne, k tomu se nepropůjčí. Zítra nikam nepůjde! V tom však slyšela další rozhovor. To přišel uhlíř prosit o trochu vody. Jeho syn je prý vážně nemocný, pokud nedostane čistou vodu, jistě brzy umře. Už už chtěla vyběhnout ven a říct, že rychle dojde pro trochu vody, hrníček by studánka určitě ještě přežila, když k ní dolehlo, jak tkadlena říká cenu. Za hrníček vody by si mohli koupit celou novou chalupu! Ale tolik peněz přece nikdo kromě hraběte nemá! Slyšela ještě, jak uhlíř smutně odchází. Venku už byla téměř tma. Stejně černočerná, jako voda ve studních. Dnes už se nikam vypravit nemůže. Ale zítra… Ano, zítra půjde znovu ke studánce, ale pouze pod podmínkou, že zbyde voda i na ostatní, na ty, kteří ji budou potřebovat. Tkadlena s tím souhlasila, v hlavě se jí však už zrodil vlastní plán.

A tak když se Rozárka časně zrána, jen co paprsky slunce vysušily ranní rosu, vydala do lesa s vědrem, tkadlena šla v bezpečném odstupu za ní. Sice se bála vstoupit do Černého lesa, ale pokud se tam neztratí ta malá holka, ona snad také ne. Stačí, pokud se bude Rozárky držet na dohled.

Rozárka došla i tentokrát ke studánce bez jediného zaváhání. Tentokráte však viděla studánkovou vílu již z dálky. Klečela na zemi, v rukou podepírala zvadlé rostlinky kapradin kolem tůňky.

„Mají také málo vody,“ řekla, aniž by se otočila směrem k přicházející Rozárce. Teď, když u ní Rozárka byl blíž, viděla, že hedvábné šaty studánkové víly se už tolik nelesknou, že zelená a modrá tolik nezáří a že studánková víla se už nepohybuje tak lehce, jako by se vznášela.

„Nestalo se ti nic?“ zeptala se ustrašeně Rozárka.

„Moje síla a můj život je v mé studánce, ty jsi mi pomohla na svět, když jsi ji vyčistila. Teď je v ní však vody málo, a tak mám málo síly i já,“ vysvětlila studánková víla.

„A já tě přišla poprosit ještě o trochu vody… Náš soused, uhlíř, má nemocného syna, bez vody asi umře,“ řekla utrápeně Rozárka,

„Ale teď vidím, že nemůžu…“

„Máš moc dobré srdce,“ odvětila studánková víla,

„Sama máš žízeň, ale prosíš o vodu pro někoho jiného. Pro někoho, kdo každý den házel do vody plné nůše popela. Myslíš, že si takový člověk zaslouží čistou vodu?“

„Každý si zaslouží vodu,“ špitla Rozárka. Studánková víla chvíli přemýšlela, pak vzala Rozárce z ruky vědro a sama ho naplnila. Ne po okraj, ani ne plné. Skoro s omluvou ho vrátila Rozárce.

„Víc než půl vědra opravdu dát nemohu.“ Rozárka se zděšeně dívala na vílu, jak bledne, barvy se téměř ztratily a látka se na několika místech začala rozpadat.

„Opravdu nemůžeš udělat vůbec nic, abys uzdravila studny? Jsi přece studánková víla,“ řekla tiše Rozárka.

„Myslíš si, že už si to lidé zaslouží? Že se budou najednou chovat k vodě lépe?“

„Takže bys to zvládla,“ obživla najednou Rozárka.

„Musím se postarat o chudinky kapradiny, teď budou mít chvilku vody ještě méně. Ale počkej na mě u vaší studny. Přijdu tam za tebou.“

Rozárka téměř skákala radostí, když běžela lesem zpátky domů. Tkadlena stála u plotu, opírala se o něj a sotva popadala dech, toho si však Rozárka nevšimla, měla plnou hlavu toho, že opět bude voda. A pospíchala to mamince říct. Avšak po prvních slovech o tom, že spolu se studánkovou vílou vyléčí prameny a voda zase bude, se k ní tkadlena vrhla a pevně ji chytila za ruku, až Rozárka vykřikla bolestí. Bez jediného slova ji za sebou dotáhla dovnitř do stavení a zamkla ji ve spíži. Přes dveře Rozárka ještě slyšela, jak si pro sebe tkadlena povídá.

„To tak, vrátit vodu všem, teď když se za ní platí zlatem.“ Ale už neviděla, jak tkadlena ze stodoly bere velký sud a veze ho na trakaři k lesu.

Rozárka seděla na podlaze, kameny ji studily do bosých chodidel. I když venku začínal parný den, třásla se zimou. Nebo to nebyla zima? Třela si bolavou ruku a snažila se pochopit, co se stalo. Na ruce se jí objevil nehezký červený flek. Zkusila se několikrát opřít do dveří, tkadlena je však zamknula na dva západy. Bylo tu ještě okno. Spíš okénko, dospělý člověk by ani nevyhlédl ven, ale malá Rozárka by se mohla možná protáhnout. Ale bylo příliš vysoko… Slyší, jak ji někdo venku volá jménem. Studánková víla na ní určitě čekala u studny. Musí se dostat tím okénkem ven! Vylezla na pytel brambor, teď už bylo okénko skoro nadosah. Jak malá žížalka se protáhla okénkem a dopadla tvrdě na zem na druhé straně, s oblečením potrhaným, bílým od vápna. Ale byla na druhé straně, na zahradě za domem.

A kde se vzala, tu se vzala, studánková víla najednou stála přímo před ní. Ale jak vypadala! Rozárka se dívala na průhledného ducha, který ještě před pár dny byl kouzelnou lesní bytostí.

„Horký vzduch a slunce mi nedělá dobře, je mi dobře ve stínu v lese, u vody,“ vysvětlovala,

„Musíme si pospíšit.“ Rozárka ji podpírala, když šly ke studni. Ale jak chcete podpírat ducha! Studna byla plná černé odporně páchnoucí vody. Studánková víla se na ni smutně dívala.

„Musíme najít, odkud…“ snažila se něco říct, najednou však padla k zemi. Jako suchý stromek, který podetne dřevorubec, bez sebemenšího zvuku nebo nářku.

„Rychle, musíš do stínu,“ naléhala Rozárka, ale studánková víla zavrtěla z posledních sil hlavou,

„Ne… Ne stín… Něco… Něco se děje… s … s mojí studánkou.“ A rozplynula se. Zmizela. Jako by tu ani nikdy nebyla. Rozárka se dala do běhu, klopýtala do lesa, rozdírala si ruce o větvičky stromů, nedbala na kořeny, o které zakopávala, šišky, které ji píchaly do bosých nohou. Málem se srazila s tkadlenou, která vezla na trakaři velký sud, nevšímala si jí, běžela stále dál až ke studánce. Kapradiny kolem ní byly žluté, suché, v tůňce ani kapka vody. Zabořila prsty do dna, nahmatala ale jen suchý písek, hlínu a kamení. Pramen zmizel. A s ním i studánková víla.

Pomalu se vracela domů. Co se bude dít teď? Vytáhla na světlo lahvičku, co od studánkové víly dostala při prvním setkání. Lahvička byla prázdná, stejně prázdná, jakou sbírala ze země poté, co všechnu vodu tkadlena vylila na zápraží. Raději ji znovu schovala do kapsy. Už byla téměř u chalupy, když si to rozmyslela a místo domů zatočila k uhlíři. I on má přece studnu. Vybavovala se jí poslední slova studánkové víly.

„Musíme najít…“ Ale co musí najít? Co je ta kletba, která způsobuje, že je voda všude černá? Uhlíře doma nenašla, a tak se vydala prozkoumat jeho studnu. Nebyla tak hluboká, jako jejich vlastní, a tak opatrně vlezla dovnitř. Stála po kolena v černé vodě a ohmatávala stěny. Černé kameny, černá hlína… Ale to všechno tu přece bylo vždy.

„Co tam dole děláš?“ Hrubý mužský hlas ji donutil vzhlédnout. Uhlíř se nakláněl přes okraj studny a s pobavením ale i skrytým smutkem se díval na Rozárku, která se teď marně pokoušela dostat rychle ven.

„Spadla jsi tam? To asi těžko. Jestli hledáš čistou vodu, tak v naší studni ji rozhodně nenajdeš…“ Hodil Rozárce dolů provaz a ta po něm hbitě vylezla na sluníčko. Všimla si, že uhlíř v ruce drží opět prázdný hrníček. Ani tentokrát asi nebyl u tkadleny úspěšný. Ta zas vše jen draze prodá hraběti. Věděla, že je to i její vina, o to ona přivedla tkadlenu k prameni, to ona ji ukázala kouzelnou vodu… Tu vodu, kterou mohla sama dávat potřebným.

„Kéž bych měla alespoň kapku, kterou bych mu mohla dát,“ pomyslela si Rozárka. Jako by se odkudsi ozvalo šumění vody. Bublala, ševelila, hrála jak celý orchestr. Ale nikde ji neviděla. Asi se jí to jen zdálo. Něco jí však tlačilo v kapse. Ano, lahvička. Jenže… Jenže je plná! Lahvička od studánkové víly byla plná čisté pramenité vody. Nevěřícně se podívala zpátky do studny, ale tam byla voda stále černá. Odkud se vzala? Neváhala však ani chvilku a i když sama měla velkou žízeň po tom, jak celý den běhala, celou lahvičku podala uhlíři. Uhlíř vytřeštil oči. Musela ho dokonce přemlouvat, aby si ji pro nemocného syna vzal opravdu zadarmo. Prázdnou lahvičku bude ale chtít zpátky, vrátí se pro ní, jen se trochu upraví, poté, co vylezla ze studny, vypadala jak strašidlo. Celá mokrá, špinavá od černé vody ždímala na slunci studni, když se k ní kvapem řítil uhlíř.

„Tomu neuvěříš,“ volal už z dálky,

„nalil jsem z tvé lahvičky do hrníčku mému synkovi a lahvička byla zas plná. Tak jsem nalil do džbánu, a zas z lahvičky neubylo. To je zázrak. Prodám, co je ve džbánu a neubudu už muset pálit dřevěné uhlí. Pojď se podívat!“ Rozárka běžela za ním. Ve světnici však našla jen prázdný džbán a svou lahvičku, ve které už také nezůstala ani kapka vody. Uhlíř nevěřil svým očím. Dušoval se, že se mu to přece nezdálo, že opravdu naplnil vodou z lahvičky celý džbán. Synek už svůj hrníček vypil a bylo vidět, že se mu dělá trochu lépe.

Rozárka popřála vše dobré a s uhlířem se rozloučila. Nezjistila nic. Nechápala, co by měla hledat, co ve studně zjistit… Zvolna pokládala jednu nohu před druhou, nechtělo se jí vracet se domů, nechtěla vidět tkadlenu, které říkala maminko. Posadila se na chvilku na mezi. Slunce pálilo ze všech sil. Kdesi před ní v oparu na cestě zahlédla několik postav. Málem se jí lekli, když k nim seběhla. Rozárka úplně zapomněla, jak vypadá, klidně si ji mohli splést s polednicí. Rodina, otec, matka a nemluvně, však nevypadali o nic lépe.

„Vzali jsme jen to nejnutnější, utíkáme pryč, tam, kde je ještě voda,“ vysvětlovali,

„Ale nevíme, jestli to zvládneme. Poraď… Je tímto směrem někde voda?“ Rozárka však jen dovedla bezmocně pokrčit rameny. Při pohledu na nemluvně, které poklidně spalo zabalené v látkách, si opět v hloubi duše přála mít vodu, kterou by jim mohla nabídnout. A v té krátké chvíli opět zaslechla zvláštní šumění vody. Strčila ruku do kapsy a nahmatala lahvičku. Bříšky prstů se dotýkala chladného skla. Zdá se jí to, nebo byla lahvička opět plná? Vytáhla ji tedy na světlo. Všichni tři (vlastně čtyři, protože i nemluvně se probudilo) se nevěřícně dívali na lahvičku. Že by…

„Napijte se, pořádně,“ řekla a nabídla lahvičku ženě.

„Nemohu, dítě má přednost, až bude mít žízeň…“

„Prosím, napijte se teď, trvala na svém Rozárka, protože v hlavě se jí usadila podivná myšlenka. Žena vypila asi polovinu lahve a vrátila ji Rozárce.

„Nemohu ti vzít tak drahou věc…“ Rozárka vzala lahvičku do ruky a upřeně se na ní dívala. Byla si jistá, že ani na okamžik nemrkla, z ničeho nic byla lahvička opět plná vody. Ovšemže! Pokud z té lahvičky dá vodu někomu, kdo ji potřebuje, doplní se. Ale jakmile by na ni chtěl někdo vydělat, všechna voda zmizí.

„Díky, studánková vílo,“ zavolala Rozárka hlasitě k obloze. Pak překvapenému muži a ženě (nemluvněti ne, to by ničemu nerozumělo) vypověděla celý příběh o studánkové víle.

„Snažit se vyléčit vodu a hledat odpověď ve studni je jako podezírat pekaře, že špatně zasel mouku. Do studně voda odněkud přitéká. Tam je třeba hledat.“ No ovšem, je třeba najít, odkud se voda do studny dostává, to chtěla studánková víla Rozárce povědět. Teď jí bylo vše jasné. Musí na prameniště. Půjde korytem říčky, někde přece musí voda pramenit. Stejně jako drobný potůček pramenil v tůňce studánkové víly. Když si na ní teď vzpomněla, bolestí a steskem jí píchlo u srdce. Poděkovala za rady a rozběhla se k vodě. Cestou každému z lahvičky nalila tolik vody, kolik jen chtěl. Za chvíli se ta zpráva nesla široko daleko a za Rozárkou se sudy, džbery, vědry, mísami, hrnci a hrníčky pospíchali lidé z celého okolí. Pro všechny bylo v kouzelné lahvičce vody dost. Bylo už pozdě odpoledne, když všichni měli dost a provolávali Rozárce slávu. Když však Rozárka řekla, že půjde na prameniště, do Černého lesa, nechtěli ji pustit.

„Co bude s námi, jestli se nevrátíš? Nech nám tady aspoň tu lahvičku,“ volali.

„Ta lahvička je kouzelná jen v jejích rukou,“ zavolal mocným hlasem uhlíř, který si také přišel pro trochu vody pro syna,

„Sám jsem to zkusil a voda ihned zmizela.“ Lidé se však nyní o vodu báli, a tak vybrali 2 neodvážnější muže, kteří s Rozárkou půjdou do Černého lesa a dají pozor, aby se jí nic zlého nepřihodilo a vrátila se v pořádku zpátky.

Šli dlouho. I ti nejodvážnější muži se v Černém lese báli a každý nenadálý zvuk je dovedl vyděsit k smrti. Rozárka se víc bála o ně než o sebe. Sledovali říčku, z říčky se stal potok, z potoku potůček. A stoupali do hor, kde nikdo z nich nikdy nebyl. Konečně se dostali na planinu. Les se to rozestupoval a mezi stromy se leskla hladina jezera černého jako uhel. Neměl však žádný přítok, voda musela pramenit přímo v tomto jezeře. Pod jeho hladinou však Rozárka uviděla, co hledala. Staré kůže, které se už nikomu nehodily, rozpadlý mlýnek, džbánky s barvou, kterou používali ve městě na lodě.

„Musíme všechno vyndat,“ otočila se k oběma mužům.

„To jezero je prokleté, vždyť podívej se na tu vodu. To není normální, nepůjdeme tam!“ protestovali. Ti jsou tedy odvážní, pomyslela si Rozárka a sama vešla do jezera. Celé dny předtím se courala v černé vodě, v řece, která tu pramenila, a nic jí to neudělalo. Proč by se měla bát teď.

„Určitě v tom jezeře žijí bludičky, vodní nestvůry a kdo ví co ještě, vrať se,“ snažili se jí přesvědčit k návratu oba muži, kteří si nyní uvědomili, že Rozárka je mimo jejich dosah. Voda byla sice studená, ale to ji přece nezabije. A na vodní stvůry nebo nestvůry Rozárka nevěřila. Měla pocit, že to trvá věky, než na břeh dostala všechny džbány s barvou a další nepořádek. Když však skončila, stále ještě bylo slunce na obloze. Jako by jí i samo slunce chtělo pomáhat a prodloužilo den. Jelikož celý život Rozárka pletla košíky, nedělalo jí problém z proutí udělat síť, kterou ještě jednou jezero prošla a na břeh vyhodila poslední kousky. Netušila, jak se sem mohlo něco takového dostat, jsou přece v Černém lese, sem nikdo nechodí… Nechodí se nikdo z jejich země. Ale na druhé straně toho lesa možná také někdo je. Ano, všimla si pěšinky, která vedla po druhé straně jezera. Ale to teď nebylo důležité. Oba muži už remcali, báli se západu slunce a představy, že by museli noc strávit v Černém lese. Ulevilo se jim, když Rozárka řekla, že se vracejí zpět. Všichni tři téměř utíkali podél stále se rozšiřující říčky. Zdálo se jim to, nebo již nebyla tak černá?

Rozárka se nemohla dočkat rána. Vstala ještě před východem slunce, aby se podívala do studny. Doufala, že se jí včera podařilo najít příčinu. Ano, nebyla to žádná kouzla ani kletba. Když se však podívala do studny, stále viděla jen černou vodu. Posadila se do trávy a dívala se, jak za dalekými lesy vychází slunce. Dolů k řece šel uhlíř s popelem z dnešní noci. Rozárka ho pozorně sledovala, kráčel si vesele, jeho synkovi se tedy muselo vézt už mnohem lépe. Už už chtěl vysypat do řeky popel, když se z vody vynořila čísi postava. Rozárka vstala a rozběhla se k němu. Možná na vodní nestvůry nevěřila, ale už viděla duchy i víly. Jaké bylo její překvapení, když uviděla studánkovou vílu. Oblečená celá v černém se vznášela nad říčkou. Něco uhlíři říkala a ten se celý třásl. Pak se otočil a i s plnou nůší popela pelášil zpátky.

Jakmile studánková víla uviděla Rozárku, usmála se. Rázem na ní nebylo už nic děsivého, s vycházejícím sluncem se do jejích šatů opřely paprsky slunce a ty opět zazářili všem barvami.

„A už se nikdy nepokoušej něco házet do vody,“ volala za uhlířem.

„Myslela jsem, že když uzdravím jezero nahoře v horách, že se uzdraví i voda,“ řekla smutně Rozárka, přestože byla ráda, že studánkovou vílu zas vidí.

„Vždyť ano,“ usmála se znovu studánková víla,

„Podívej se kolem sebe.“ A skutečně. S přibývajícím světlem Rozárka viděla, že říčka už nemá vůbec černou barvu, že v ní teče svěží voda, stejná, jakou nacházela v malé tůňce uprostřed lesa.

„Ale naše studna…“ namítala ještě.

„Tak se pojď podívat,“ vyzvala ji studánková víla. Společně došly až ke studni. Rozárka vytáhla vědro a s radostí zjistila, že vše je, jak má být.

„Děkuji,“ řekla vděčně studánkové víle, „dívala jsem se před chvílí a ještě tam byla ta ošklivá černá voda.“

„Ve tmě je každá voda černá, má milá,“ odvětila studánková víla,

„Teď je vše zas jak má být. Starejte se o vodu a my, studánkové víly, vám budeme vždy nápomocné. Nejsou to žádná kouzla…“

„Ale ta lahvička…“ opáčila Rozárka, „ta je přece kouzelná, bylo v ní vody tolik, kolik jsem si jen přála.“

„Nikoliv, bylo v ní tolik vody, kolik jsi chtěla dát ostatním. A to je rozdíl. Ano, je to takové kouzlo. Ale my studánkové víly si snad můžeme dovolit nějaká kouzla, nemyslíš? Nechám ti ji, ale doufám, že už nikdy nenastane čas, kdy bys ji měla potřebovat.“ A s těmi slovy zmizela.

---