Vše je jen na chvíli

Jednou jsem takhle seděl na prkně a vytvořil se mi na zadku otlak. Znáte to. Sedíte, o něčem zajímavém přemýšlíte, čas pádí a ani si nevšimnete, že vás bolí zadek a bolí vás proto, že na něčem nerovném sedíte, co vás tlačí, ale čeho jste si nevšimli.

V zadku se mi udělal otlak. Musel jsem sedět na něčem zajímavém, protože v těch záhybech jsem uviděl moře a na něm plující loď s námořníky v modrých uniformách.

Bylo tam slunce a tyrkysové moře. Byly tam ryby a smějící se racci. Dokonce jsem uslyšel rozkaz: „Vytáhněte kotvu!“ Ale vše bylo jen na chvíli. Kůže na zadku se vracela ke svému původnímu tvaru, jako když natáhnete gumu a pustíte ji.

Zmizela loď i s námořníky a s mořem a s racky a i s tím, co jsem nestačil poznat. Tak už to ve vesmíru chodí, vše je jen na chvíli.