Jdi tam, nevím kam, napiš to, nevím co

V mém přirozeném životním prostředí přibývá i na jiné havěti; komárů, slimáku, klíšťat a vodoměrek. Vyrážím tedy s osmi přáteli do přírody, kde jsme se jali bloudit. Po jisté době kamarád, ještě v té době pokládaný za náčelníka, prohlašuje:

“Tak teď teda fakt nevím, kam dojdeme.” S tímto začínám psát deník výpravy opravdu netuše, kam se dostaneme a co bude dál.

Nenalézaje v předešlých obrazech odpověď na dané téma, sedím u záhonu růží s hrnkem kafe a zírám na mravence. Zevrubně je šacuju, jestli nenesou nějaká slova, která by mi mohla pomoci. Tvorové s tykadélky se na mně blbě koukají a pokračují dále se svým nákladem. Kousek žížalky, loňské jehličí, kamínek. Podvědomě chodí tam a zpět a namísto psaní stavějí nesmyslný mravenčí barák ..

Přišly dopisy od přátel. Všichni mí přátelé někam chodí a píší mi o tom. Obvykle si odnesu dopisy domů, položím je na stůl, do šálku si naleju čaj a rozbalím obálku o poselství jejich pouti. V něčem jsou si jejich dopisy podobné; každý si všude bere sebou své já. Nesou si toho svého človíčka, krásné myšlenky, a v adresáři mou adresu. Mnohdy to nevydržím a čtu si je během ranní procházky městem. To buď nabírám vodu z kaluží do bot, nebo nechávám psa, aby se mnou cukal.

Rozhodl jsem se zkusit jeden den nikam nejít. Vlastně ne tak docela, bez kroků si život nedokážu představit. Je to sakra těžké, když je člověk omezen právě v tom, aby někam šel. Chodil jsem po bytě jako zavřený leopard, kterého už nebaví číst denní tisk, ani vyplňovat křížovky. Knihy se mi proměnily v desky ze smrkového masívu. Zakázal jsem si někam jít, něco psát. Nakonec jsem šel spát. Zdál se mi krásný sen. Celý sen jsem někam šel. Ráno jsem to napsal.

Kamarád na mě hartusí, že jsem se zbláznil pojídat segedínský guláš v momentě, kdy začíná slunce zapadat v místě tak vyjímečném jako je Westport. Pro uklidnění hladu jsem tedy po cestě přikoupil bochníček irského chleba a za pár chvil jsme již seděli na kraji zátoky. Kývali nohama. Žmoulali chléb. Slunce se čachtalo v moři bez ohledu na naše vyjevené oči a já najednou věděl, jak krásné je někam dojít, i když jsem během prvních kroků po Irské půdě šlápl do.....

Odjakživa lidé touží někam jít, někam proniknout , něco nového objevit, do něčeho nového šlápnout.

To je věta, která se dá přečíst na mnoha stránkách cestopisných žurnálů, na barevných reklamách cestovních kanceláří, dokonce i na tomto čtení. Mám však na mysli starší události: Keltové táhnou Evropou a roznášejí chřipku, Kryštof Kolumbus trpí mořskou nemocí na středověké jachtě, jen proto aby další lidé vzápětí za ním zdevastovali “novou zemi”a  modré hory v dáli. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic cestuje do Svaté země, aby se opil mešním vínem (Bez papeže – to abych se nerouhal). Kapitán Robert Falcoon Scott s přáteli směřuje pomalými kroky na studený pól, smutný se od něj vrací a posledními silami píše zápisky pro nás .. Emil Holub se brouzdá křovinami Afriky se sluncem vybělenou přilbou na hlavě obklopen  křováky v křoví. Nealu Armstrongovi a vlastně celé Americe stačil k uspokojení krok jeden. Čech Víťa Dostál tlačí svůj bicykl všemi zeměmi světa aby se pochlubil novým kolem z Velamosu. A je jich ohromná spousta dalších. Někteří kráčejí pěšky, jiní užívají aut, jiní křídel, lodí, bicyklů, motocyklů, milionáři balónů..

Stačí. Jednak to začíná být nudné a jednak ztrácím nit.

Vzal jsem své kolo, nasedl a vyrazil. V Jeseníkách jsem coby veselý cyklista polykal kamínky, letící za kamióny, na krásném ranči jsem se s pánem, který pracoval v uranovém dole, opil rumem, který jsem si pamatoval až k Dobrušce, vím co znamená nocleh u kolejové vlečky, povídal jsem si s mužem od Třeboně o bramborách, od Telče jsem utíkal před komáry, nemluvě o dalších setkáních. Pak jsem se vrátil jiný, spokojený, šťastný a stejně jako slavní mužové jsem usedl a vše sepsal. Kdykoliv chci, znova a znova vnímám hučení plášťů a tetelící se vzduch nad asfaltem. Stačí pár řádků a zase vyplivuji malé silniční kamínky českých prašných cest. Stačí sklouznout na jiný řádek a je mi zase špatně z klobás pojídaných v Praze na Braníku. To jsem se zpotil z celé cesty nejvíc.

Nevadí mi, že jsem neobjevil Ameriku, objevil jsem kousek sebe, pár děr v asfaltu, učinnou moc acylpyrinu a trochu se naučil psát.

Do kapsy jelenicového kabátu jsem dal kartáček a zubní pastu. ( Nevěřili byste, jak dovede tato dentální výbava, v pravý čas vytažená z kapsy, rozesmát i koně). Dali jsme civilizaci půl měsíce na resuscitaci a zmizeli v lesním porostu. Vynořil jsem se šťastný, ošlehaný a s počmáraným notýskem v ruce.