Trny

Po dešti ráno je, nebe je šedivé

kaluže plné jsou jak oči milenek

co bylo párou je co bude je stínem

a růží pohřbenou i s trny do rtěnek.

Díváš se na mne jen jako do zrcadla

Bůhví co vidíš snad v odrazu mém

třeba jen květinu, jež je mnou povadlá

a nebo stále jsem cosi jak sen.

Pokoj je kolem nás krajinou dešťů

za okny z oblaků dál prší ptáci

a zdi jsou břehy jen dlaň hledá cestu

a stoupá hladina a dno se ztrácí.

V noci v nás padaly do rána hvězdy

veliké a zlaté z výložek snad

vyšité do nebes touhou a vězni

v okamžik nejtišší, když svět jde spát.