Sesterské tajemství

     Vracíme se se synem z obchodu. Protože je krásné počasí, bereme to oklikou. U hlavní cesty je beztak hluk, boční uličky na kraji sídliště jsou nám milejší. Před chvílí jsme prošli kolem statného dubu, kolem něhož vede pěšinka do lesa. Hned jsem si vzpomněla na všechno, co jsem v tom lese kdy zažila. Nachází se tam magické místo, na kterém jsem se ve čtrnácti letech prvně líbala.

     Dnes už to tam není zdaleka tak hezké, jako tehdy. Před pár měsíci jsem se tam procházela se psem. Nestačila jsem se divit, jak vysoké jsou okolní stromy, trní rozrostlé a pařez, na kterém jsme sedávali, ztrouchnivělý. Ani já už ani zdaleka nevypadám jako tehdy, postavu mám poněkud kulatější, tvář dávno není tak hladká a pod očima mám takové kruhy, že i po dlouhém sladkém spánku budím dojem, že jsem se vrátila z několikadenního flámu. Lidé a příroda stárnou, za to vzpomínky, ty jsou trvalé. Den, kdy jsem se prvně líbala, mám v paměti zapsaný do posledního detailu. Aby také ne. Stačilo málo a byl by to nejhorší den mého života. Ovšem to je na delší vyprávění.

     Prvnímu polibku předcházelo zhruba roční trápení a sebelítost. Spolužáci vykládali o svých schůzkách, o líbání, někteří dokonce i o peprnějších zkušenostech s opačným pohlavím. Zpětně si říkám, že byla mnoha vyprávění dosti přibarvená. Ve čtrnácti jsem vnímala jen to, že jsem poslední nepolíbená holka. Styděla jsem se. Tajně jsem milovala kluka z vedlejší třídy, ale vůbec jsem nevěřila, že by se někdo mohl zamilovat do mne. Zrcadlo mi každé ráno vytýkalo spoustu nedokonalostí. Puberta je zlá, co si budeme povídat.

     Koncem osmé třídy jsme se nepohodly se spolužačkami. Rozdělily jsme se na tři tábory, které proti sobě neustále bojovaly. Tehdy došlo k odhalení mé platonické lásky. Holky z nepřátelských táborů roztrubovaly největší tajemství, se kterým jsem se jim kdy svěřila. Ukradly u tabule křídu a kolem školy kreslily srdíčka, do nichž vepisovaly naše jména. O přestávkách a na obědě pokřikovaly vlastní říkánky. Vrcholem byl milostný dopis dotyčnému gentlemanovi. Když jsem se to dozvěděla, málem jsem se propadla hanbou. Vyvolený si z toho naštěstí nic nedělal. Láska pro něj nebylo aktuální téma. O velké přestávce mě zastavil u školního bufetu.
„Ten dopis jsi psala ty?“ ptal se.
„Ne… to… to psaly spolužačky! Jakože za… za mě, víš.“ koktala jsem.

„A… ty mě jako vážně miluješ?“ vyzvídal. Nebyla jsem schopna mluvit, jen jsem na něj zírala.

„Takže asi jo. Holky jsou divné,“ prohlásil a zmizel. Nic víc jsme si od té doby neřekli, jen jsme se dál zdravili, jako jsme to dělali od doby, co jsme spolu na prvním stupni chodili do keramického kroužku.

     Zatímco láska mého života nedělala z dopisu vědu, ve třídě jsem se stala terčem posměchu. Dívčí tábory najednou nebyly tři, nýbrž pouze dva, přičemž v menší jsem tvořila já sama. Spolužačky držely při sobě a každou volnou chvíli přemýšlely, jak mě ještě více zesměšnit. A kluci? Ti byli většinou ignoranti. Házeli si míčkem nebo hráli lodě, dění ve třídě šlo úplně mimo ně.

     „Můžu si přisednout?“ probral mě jednoho dne z depresivních myšlenek jeden z nich. Jmenoval se Míša a nikdo o něm moc nevěděl. Přidal se k nám až na druhém stupni a byl snad nejméně hovorným člověkem, jakého jsem kdy potkala. Do her se zapojoval s největší chutí, v sedmé třídě dokonce perfektně zorganizoval velký turnaj v piškvorkách. Každý účastník se aspoň jednou utkal se všemi ostatními a podle úspěšnosti sbíral body. Posledních několik kol nám třídní dovolil odehrát v hodině a na finální boj o první místo se přišlo podívat pár dalších učitelů. Nejlepší hráči dostali diplomy a drobné ceny, na které Míša vybral peníze od všech zúčastněných. Je vynalézavý a pečlivý, nikdo jsme však netušili, jaké je jeho oblíbené jídlo, na co se rád dívá v televizi, nebo jestli má nějaké sourozence. Říkal jen to nejnutnější a informace o jeho životě mezi to rozhodně neřadil. Jeho otázka v jídelně mě proto dost zaskočila. Pár vteřin jsem na něj nechápavě zírala a mrkala.
„Jas…jasně, proč…proč…bys nemohl?“ Míša položil svůj tác a posadil se na protější židli.
„Zdá se mi, že jsi poslední dobou osamělá,“ pronesl, zatímco nedůvěřivě promíchával horkou polévku pochybné kvality.
„To neřeš,“ řekla jsem. Bavit se o svém trápení zrovna s Míšou?
„Neřeším, jen mě napadlo, že bych ti mohl dělat společnost,“ vysvětlil a pak tiše dodal: „Myslím, že jsi totiž dost milá, víš.“ Nereagovala jsem na to, nevěděla jsem, co na to říct. Chvíli jsme mlčky jedli tu pochybnou polévku. Když jsem se přesunula k miniaturnímu kousku masa s bramborovou kaší z prášku, Míša z ničeho nic promluvil:
„Nechtěla bys odpoledne na hřiště?“ Nechápavě jsem se na něj podívala. Vážně mě zve na houpačky a kolotoče?
„Budu hlídat pětiletou sestru, mohla bys vzít svoji, třeba si budou rozumět.“ No vida, tak Míša má sestru, a dokonce skoro stejně starou, jako je ta moje. Víc mě ale překvapilo, že o Adélce ví. Musel někdy zaslechnout, jak jsem o ní vyprávěla holkám, dokud se se mnou ještě kamarádily. Míša asi není takový ignorant, jak jsem se domnívala. Chodit s ním na hřiště se mi však nechtělo.

„Ráda bych, ale Adélka je teď nemocná,“ zalhala jsem.  
„To je škoda. Tak snad příště!“ řekl, a pak už jsme spolu zase nemluvili. Dojedla jsem dříve než on, rychle jsem se rozloučila a šla domů. Večer jsem o Míšovi přemýšlela. Dříve jsem si ho moc nevšímala, teď mi připadal zajímavý.

     Další den začal stejně mizerně jako poslední dobou začínaly všechny pracovní dny. Z postele jsem se vyhrabala o dvacet minut později, a tak mi nezbyl čas na snídani. No co, jíst ji cestou do školy je už skoro tradice. Místo terénu jsem více sledovala svůj rohlík s nutelou. Nevšimla jsem si bláta a bum, byla jsem na zemi. Jak naschvál to viděly dvě spolužačky, slyšela jsem posměch. Bylo mi jasné, že to budu mít na talíři celý den. Ještě že už bude pátek a pak je dva dny neuvidím! Před vyučováním jsem experimentovala na záchodě ve snaze dostat dolů co nejvíce bláta. Čistých kalhot jsem nedocílila, vypadaly ovšem mnohem lépe než předtím. Snad to v nich nějak přežiji. Do třidy jsem vběhla minutu před zvoněním. Učitelka se díky bohu někde zdržela, takže jsem se stihla připravit dříve, než otevřela dveře. Zrovna tato je na pozdní příchody vyloženě alergická, kdybych neměla potřebné věci na lavici, jistě bych to schytala poznámkou do žákovské knížky.

     Mizérie pominula až o velké přestávce. Znovu ke mně přišel Míša, včerejší odmítnutí ho nijak neodradilo. V ruce držel dětskou kresbu.
„Vyprávěl jsem Kristýnce o nemocné Adélce. Nakreslila jí obrázek, aby se rychleji uzdravila. Doufá, že se k nám příští týden přidáte. Já taky. Hlídám každou středu.“ Položil mi kresbu na lavici a zmizel. Zadívala jsem se na ni. Líbila se mi. Kreslení mě celý život baví, zhruba v deseti letech jsem si ale začala uvědomovat, že mi to vlastně moc nejde. Vzhlížela jsem k umělcům a toužila to s tužkou umět jako oni. Možná, že kdybych byla trpělivější, někam bych to dotáhla. Většina mých obrázků bohužel končila a vlastně dodnes končí v koši. Obdivovala jsem svou malou sestru, jak nadšeně čmárá další a další obrázek a každé své dílo si náležitě pochválí. Obrázek od Míšovy sestry Kristýnky měl podobné kouzlo. Nebylo těžké poznat, co na něm je. Malá holčička ležící v posteli, u postele maminka s hrnečkem. Kristýnka nakreslila Adélku. Do rohu přidala srdíčko. Bylo to od ní moc milé. Chtěla jsem to Míšovi říct, ale sotva jsem se odlepila od židle, zazvonilo. Do další přestávky jsem to nemohla vydržet, a tak jsem Míšovi poslala dopis.

     Posílat dopis ve třídě, kde vás nemají v lásce, je docela věda. Musela jsem cestu dopisu naplánovat tak, aby šla jen přes ignorantské kluky a minula nenávistné holky. Zasílací proces se tím dost prodloužil. Bylo to riskantní, ale moje nadšení bylo větší než rozum. Dlouho to vypadalo nadějně. Když jsem myslela, že dopis se konečně dostane místo určení, poslední prostředník se dopustil fatální chyby. Ruku s papírkem natáhl v momentě, kdy se učitelka podívala přímo na něj!
„Ale ale, my tady mámě nějakou korespondenci!“ vykřikla. Kdyby dopis jen sebrala, vůbec bych se na ni nezlobila. Neměla bych ji za zlé, ani kdyby zkoumala, kdo ho poslal. Klidně bych se jí přiznala a nechala si napsat poznámku, konec konců jsem porušila jedno z pravidel třídy. Ona však udělala to nejhorší, co mohla. Papírek rozložila a nahlas četla:
„Díky! Příští týden s vámi rády půjdeme.“ Rozhlédla se po třídě.
„Tak kdopak je autorem této zprávy?“ Nemusela jsem zvedat ruku, spolužáci, kteří byli zapojeni do zasílacího procesu, se na mě hned podívali.
„A s kým příští týden půjdeš?“ zajímala se učitelka dál. Pošťáci otočili hlavy směrem k Míšovi. A bylo vymalováno. Nejen, že jsme oba dostali poznámku za narušování hodiny. Spolužačky měly další důvod se mi posmívat. O přestávce mi plánovaly svatbu, na konci vyučování dokonce věděly, kolik budu mít s Míšou dětí a jak se všechny budou jmenovat. Bylo mi to tak nepříjemné, že jsem se Míšovi začala vyhýbat. Bylo mi trochu líto Kristýnky, zdálo se, že se na Adélku těší, ale zhoršovat si kvůli sestrám postavení ve třídě jsem nechtěla.

     Další týdny byly ve škole vcelku o ničem. Spolužačky postupně omrzelo se do mne pouštět. Sem tam utrousily nějakou poznámku, ale řekla bych, že to dělaly jen ze zvyku. Nemusela jsem už chodit do školy nervózní a rozklepaná, bohužel jsem ani neměla na co se těšit. Kluci byli stále stejní ignoranti a Míša… jo, Míša. Po incidentu s poštou jsem nebyla schopná se na něj podívat, takže vlastně ani nevím, co dělal. Chovala jsem se, jako by vůbec neexistoval. Až do chvíle, než jsem do něj jednoho rána narazila před vchodem do domu.
„Co ty tu?“ vypadlo ze mě.
„Čekám na tebe…“ odpověděl rozpačitě.

„Jak víš, kde bydlím?“ nechápala jsem.
„To bych raději nekomentoval.“ Hodila jsem na něj přísný pohled, ale hned jsem se zasmála. Mohl mě sledovat, mohl mi kouknout do žákovské na adresu, raději po tom nebudu pátrat. Koneckonců mě jeho přítomnost potěšila. Míša rozpačitě mluvil o tom, že ho mrzí, že s ním nemluvím. Co kdybychom se scházeli aspoň mimo školu, když nebudeme v dohledu spolužáků?
„Přece to dlužíme sestrám“ prohlásil nakonec, čímž mě přesvědčil. Vzpomněla jsem si na obrázek od jeho sestřičky.

„Co kdybych šli hned dneska po škole?“ zeptala jsem se.
„Jasně. Vyzvednu Kristýnku ve školce, dáme si doma svačinu, a pak bychom mohli vyrazit. Můžeme pro vás přijít kolem půl čtvrté?“ Líbilo se mi, jak to naplánoval. Řekla jsem, že souhlasím a pak jsme se rozloučili. Každý jsme šli do školy jinou cestou, nechceme přece, aby nás viděli spolužáci. Za chůze jsem napsala mamce zprávu, že bych chtěla odpoledne s Adélkou ven. Nadšená odpověď mi přišla obratem. Chudák mamka, potřebuje si občas odpočinout. Měla bych na to myslet častěji.

     Ve škole jsme se na sebe s Míšou znovu ani nepodívali, domluva fungovala perfektně. Bude to tak platit i odpoledne? Bála jsem se, že se na nás Míša vykašle. Raději jsem Adélce neříkala, jaké máme plány, aby nebyla zklamaná. Lákala jsem ji jen na společnou procházku. Jak se situace vyvrbí, se teprve uvidí.
     O půl čtvrté zazvonil zvonek. Dole stáli Míša s Kristýnkou a říkali, že se nás nemůžou dočkat. Byly jsme nachystané, stačilo se jen obout, a tak jsme u nich byly rychle. Sestřičky se radovaly, že mají novou kamarádku a okamžitě začaly něco štěbetat. Chvíli jsme se zdrželi na hřišti blízko domova, pak jsme zamířili do lesa.

„Vím o jednom pěkném místě. Holky si tam můžou hrát, my posedět. Budeme mít hezký výhled,“ řekl Míša.
„Tak jo,“ souhlasila jsem a nechala jsem ho, aby nás tam zavedl. Šli jsme úzkou pěšinkou někam do kopce. Najednou jsme se ocitli na planince. Uprostřed byl velký pařez, na který jsme se hned posadili. Viděli jsme z něj daleko za město, na všechny louky a pole kolem. Kochali jsme se výhledem, zatímco sestřičky kolem nás tancovaly jako víly. Postupně se nám rozvázaly jazyky. Najednou jsme si vyprávěli historky ze školky a z táborů. Bylo to fajn. Až najednou…
„Co děláš?!?“ vykřikla jsem.
„No… já….“ koktal Míša, když konečně vytáhl jazyk z mé pusy. Rozvázal se mu tak moc, že u vyprávění zůstat nemohl. Dívala jsem se na něj vyplašeně. Co udělal, se mi vůbec nelíbilo.
„Prostě se mi líbíš, no!“ přiznal se.
„Proto mi olizuješ zuby?“ zeptala jsem se nedůvěřivě. Sice jsem z časopisů tušila, že existuje něco jako francouzský polibek, ale vůbec mě nenapadlo, že se Míša pokusil právě o něj. Chvíli trvalo, než jsme si to ujasnili.
„Moc se mi to nelíbilo,“ uzavřela jsem diskuzi. Míša se zatvářil smutně. Bylo mi ho líto. A tak nějak jsem cítila, že polibek vlastně nebyl úplně nemístný. Svým způsobem mi lichotilo, že se o to pokusil. Opravdu to musí být tak příšerné, když se lidi líbají? Rychle jsem mu mlaskla jednu na tvář.
„Co to?“ nechápal.
„Mám tě ráda, ale takhle je to lepší.“ A bylo. Poprvé v životě jsem vyznala klukovi lásku.
„Taky tě mám rád. Takže spolu chodíme?“
„Asi jo.“ Dívali jsme se navzájem do očí a usmívali se. Byl to nádherný pocit! Těžko říct, jak dlouho to trvalo, čas jsem vůbec nevnímala. Probrala jsem se z ničeho nic.
„A co ty naše víly?“ vykřikla jsem. Pro čerstvě objevenou zamilovanost jsem přestala hlídat svou sestřičku! Míša vytřeštil oči. Z nádherného pocitu byl najednou pocit naprosto příšerný.
„Musíme je najít!“ řekla jsem, přestože to bylo naprosto jasné. Zvedli jsme se a šli jsme každý jiným směrem. Čísla na sebe máme, když bude jeden v hledání úspěšný, zatelefonuje druhému.

     Míša se vracel pěšinkou, kterou jsme se na planinku dostali, já jsem pokračovala dál do neznáma. Hlasitě jsem volala a pozorně poslouchala, zda neuslyším odpověď. Rozhlížela jsem se, několikrát jsem měla pocit, že někoho vidím, ale byly to jen třepetající se listy.
     V hlavě se mi skákala jedna myšlenka přes druhou. Měla jsem strach, co s našimi sestřičkami je, zároveň jsem měla dobrý pocit z toho, co se stalo s Míšou, ale souběžně jsem si vyčítala, že jsem se jim nechala unést tolik, až jsem přestala vnímat okolí. Chtělo se mi Míšu objímat radostí, a přitom mu nadávat za to, co se stalo. Bylo to dost zvláštní. Větší guláš jsem v hlavě nikdy neměla!

    Mobil v kapse začal vyzpěvovat. Hurá, Míša je našel!
„Anooo?“ zvolala jsem nadšeně. Míša bohužel neříkal to, co jsem si přála slyšet. Pravil, že už hledáme bez úspěchu dost dlouho a myslí si, že bychom měli vymyslet nový plán. Nejlepší by podle něj bylo přiznat se rodičům a možná i zavolat policii. To snad ne! S takovou bych rodiče pěkně zklamala. Pak mě napadlo, že to už se vlastně stalo, a tak jsem souhlasila, že se spolu znovu sejdeme u pařezu a domluvíme se, co a jak.

     Přes slzy jsem skoro neviděla na cestu. Bylo mi hrozně. Napadal mě jeden katastrofální scénář za druhým. Co když holky někdo unesl? Co když si jedna zlomila nohu a druhá z toho zpanikařila natolik, že není schopná zavolat pomoc? Co kdy sešly z kopce dolů ke kolejím a srazil je vlak? Čím blíže jsem byla k pařezu, tím více výčitek svědomí jsem měla. Najednou jsem uslyšela dětský smích. Je to pravda, nebo mě ze všeho stresu šálí sluch?
„Adélko?“ vykřikla jsem a rozběhla jsem se. A pak jsem je uviděla. Adélka s Kristýnkou seděly na pařezu. Míša stál opodál.
„Vážně jsem je nikde neviděl, našly se samy!“ vysvětloval, abych si nemyslela, že byl jeho telefonát jen hodně hloupý vtip.
„Jó, my jsme tancovaly a najednou jsme zjistily, že vás nevidíme. Tak jsme přišly sem a pořád jsme vás neviděly,“ vyprávěla Kristýnka.
„Bála jsem se, že tu budeme navždy!“ řekla Adélka zadržujíc slzy.
„Museli jsme se někde minout. Přišel jsem chviličku před tebou, holky seděly v objetí a plakaly, protože si myslely, že už se nikdy neuvidíme. Pak jsem se pokoušel vtipkovat, že jsme pro změnu ztratili tebe, když jsi dlouho nešla, a to je rozesmálo. Teprve v ten moment se mi doopravdy ulevilo.“ Když Míša dokončil svůj výklad o proběhlých událostech, udělal pár kroků ke mně a usmál se. Přicupitala jsem k němu a objala jsem ho. Chuť mu nadávat byla pryč. Cítila jsem se skvěle. Míša mi dal pusu, tentokrát jen krátkou, mlaskavou, takovou, jako mi dávali rodiče, když jsem byla malá.
„Jůůůů,“ ozvalo se od holek.
„Pojďte k nám,“ pobídla jsem je. Objímali jsme se všichni čtyři a bylo nám hezky. Pak jsme se chytli za ruce a šli společně směrem domů.
     U vchodu jsme se objímali znovu.
„To si musíme někdy zopakovat!“ řekl Míša.
„Některé detaily bych vynechala,“ podotkla jsem.
„No jasně. Budeme dávat na holky dávat větší pozor. Nebo bychom mohli někam zajít sami…“
„Neee, my chceme taky!“ vypískla Adélka.
„Ano, ano, chci chodit ven s Adélkou“ přidala se Kristýnka.
„Nebojte. My to budeme střídat. Někdy půjdeme sami, ale častěji budeme brát i vás. Jste skvělé sestřičky!“ slíbila jsem holkám a pohladila jsem je ve vlasech. Pak jsme si dali s Míšou ještě jednu pusu a vstoupily jsme s Adélkou do domu.
„Radši rodičům neříkej, co všechno se dělo,“ podotkla jsem.
„Neboj. Celou dobu jsme byli všichni na hřišti.“
„Bude to naše tajemství,“ zdůraznila jsem.
„Bude,“ potvrdila Adélka a plácly jsme si.

      Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych se o příběh z lesa podělila se synem, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Je mu deset, děvčata jsou pro něj tabu. Když na ně přijde řeč, koulí očima a přihlouple se culí. Jestli mu někdy povím, proč je pro mne to místo tak magické, bude to nejdříve za deset, snad i patnáct let. Do té doby nebude sesterské tajemství znát z rodiny nikdo jiný než já a Adélka.