Psubr

Žil kdys kdes jeden pes,

ten zubrem chtěl být nazýván,

běhat volně v širý les,

rohy mít,být pastvin pán.

Těžký krok a v těle sval,

to byl psův sen největší.

Rád v čele stáda by se hnal

před obry skotu krásnějších.

Však řekněme si, radši hned,

ten pes byl vzrůstem pejskem spíš.

Když slyšel „sedni“,rychle sed.

Byl malý krotký, všem na obtíž.

Jednou v noci smutně vyl,

nechal tony k nebi znít.

Však pána svého probudil,

ten pomstít spánek hned chtěl jít.

Teď vytí v běh pes proměnil,

z dráhy klacku uhnul včas.

V bludnou pouť se vypravil,

od pána pryč,vždyť  vem ho ďas.

V temnotě šel, nikde nic.

Nebál se , byl bojovník.

„Já jsem zubr, kdo je víc“

říkal si tenhle ratlík.

Tou větou strach porazil,

však do vrat málem narazil.

Našel škvíru a šel dál,

před ohradou náhle stál.

On neviděl jí, byla tma,

tak hbitě podlez pod dveřma.

Když v tom uslyšel zvuky z ní,

frkání a dupání.

Vzmužil se, křik „do toho!“,

však nevšim si, že je v ZOO.

Ten nápis sdělný nemoh zřít,

že navštívil výběh zubří.

Zvědět to měl záhy už,

když chystal se dělat kaluž.

Nohu začal značkovat,

pán její chtěl protestovat.

 Dupl zubr, pes se lek,

na zubra štěk,dal se na útěk.

Zubr zděšen vyběh vpřed,

psík pod kopytem skončil hned.

 Tak zhasnul život chlupáče,

proč nikde nikdo nepláče?

Zlým instinktem byl k zubrům hnán,

a tak byl zubrem zadupán.

Příběh ale nekončí,

vždyť pejska našel dozorčí.

V paměť ho chtěl navždy mít

a náhrobek dal vyrobit.

Kameníkem byl však kmet,

sklerotik,co moh to splet.

Slovo slovem nahradil,

čímž sen psův vlastně naplnil.

A takto nám teď bude znít

ta lež, co tehdy začal rýt:

ZDE LEŽÍ ZUBR,CO PSEM CHTĚL BÝT