Kočka

Ten svět už není. Ztratil se někde mezi odpadky času. Dřív se zde objímali dva lidé. Tenkrát byli plní naděje. Bylo po válce a jejich svět kvetl. Snad ještě kdesi ve vzpomínkách září lesk úsměvů a rozradostněných dětských očí z dnů jejich štěstí. Snad. A pak byl spousta malých dnů, kdy unavení neměli pochopení jeden pro druhého. To se k sobě obraceli zády a bylo stále těžší vrátit se znovu s nadějí a vírou, že jejich láska stále ještě plane. Možná dlouhé roky nesli svá zklamání a bolesti. Jsou už zapomenuty. Ten svět už není. Zmizel nábytek, svatební fotografie ze zdi nad postelí a dva staří lidé.

Jako kluk jsem rád utíkal do svých světů osamělých půd, dřevníků a kůlen. Zdálky jsem pak pozoroval svět a představoval si, že nejsem, že jsem někdo jiný. Rád jsem se ztrácel a sledoval svět beze mě. V čem se liší bez mojí přítomnosti? Kdo si první všimne, že tu chybím? Komu můžu chybět?

Jednou jsem se ztratil z oslavy narozenin své babičky. Zatímco všichni seděli na terase, já se schoval v koutě vedle malé knihovny v obývacím pokoji. V chladu domu po Němcích jsem si prohlížel takové ty věci, které jsou krásné a kterým jsem zatím nerozuměl. Vázu se suchou vazbou penízků a čínských lampiónů, sochu nahé dívky z bílého kamene a omšelé černobílé fotky. Tváře na nich mi připomínaly prarodiče, ale byli to jiní lidé, než jsou dnes. Byli mladí a smáli se. Jako by z nich někdo sundal pavučiny. Zvláštní černobílý svět. Jen světlo a stíny. A pak… kdo byli ti Němci? Byli hodní nebo zlí? Rozuměli by mi? Ocitnul jsem se sám na celém světě, nebo neexistuju? Přemýšlel jsem, jaký je v tom rozdíl. Z kuchyně ještě voněly řízky a káva a zvenku zaznívaly hlasy dospěláků. Nerozpoznával jsem slova. Pak už jsem je vnímal jen jako hučení, šum. V tichu jsem se propadl do spánku.

Svět za zavřenýma očima. Divadlo vlastní fantazie. Zapomněli na mě. Najednou jsem sám v zahradě prarodičů. Pod hruškami, co sázeli Němci, stojí altán se spoustou zapomenutých věcí po malé holce. Možná z nostalgie ho nechali tak, jak byl. Jako by odešla teprve nedávno. Jako by teprve včera odložila štětec a barvy. Jako by obrázky motýlů zaschly před chvílí. Mrtví motýli leží za okny už několik let. Odešla do velkého světa. Po spletitých cestách kamsi do labyrintu paneláků. Vzpomněl jsem si na stovky svíticích oken sídlišť v údolí. Z ložnice byl výhled na celé město. Nikdy předtím jsem takovou záplavu světel neviděl. Jak se v ní neztratit? Proč chce být zrovna tam? Zamilovala se prý do úplně cizího člověka.

Ani jsem si hned nevšiml, že za mnou přišla kočka. Našlapovala měkce. Otřela se mi o nohy, vyskočila na židli, obtočila si ocas okolo nohou a upřeně se na mě dívala. Šel z ní strach. Vzpomněl jsem si na dědovo vyprávění o kocourovi, co zabil krysu. Nechápal jsem, proč jim říkali Němkyně. Byl hrdina, jenže ho pokousaly, za pár dní umřel. Jako ti hrdinové, co mají pomník na kopečku. O těch mi ale nikdo nevyprávěl. Možná po nich jsou ty zákopy a bunkr nahoře nad domem. Je to zvláštní. Jeden den tu jsi a druhý den už ne a pak nikdy. Život je jen moment v nekonečné temnotě. Je to jen sen. Vstávej anebo spíš neusínej!

V listech hrušní zašuměl vítr s kapkami deště. V zahradě spadlo jablko. Těsně vedle sudu s vodou, ve kterém před pár dny dospělci utopili koťata. Kdesi za zády slyším jejich hlasy.

„Tady je. Našli jsme ho. Spí. Nechte ho spát!

Když jsem otevřel oči, spatřil jsem kočku. Upřeně se na mě dívala.