Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTD - Dlouhý Krok (1)
Autor
Kamamura
Přihlašuji tímto do soutěže tématických dnů prózy (téma "Den dlouhých kroků") tento experimentální historický muzikál z prostředí syrového, nepokřtěného Slovanstva. Jakť praví Krůhel:
"Podejmzs gorbehl wuokol wkrug,
puopij sjiema, puod stuol drug!"
Což byla tradiční dobová zdravice, po které následoval hodokvas trvající tři dny a tři noci (ty já ovšem nemám, protože jsem zaspal, jako kníže Švarci a teď mi zbývá do odevzdání pouhá hodina. A Blacksabbath, jak známo, je na termíny jako rys ostrovid! Čili vpřed, milé múzy, uvidíme, co dáme za pouhou hodinku, obsahující šedesát proklatě vyhublých minut "vgruomaed").
V novém hradišti Vyzsiegradském (pro potřeby vyprávění budu používat nabudeníčka, ačkoli se jedná o anachronismus, protože mám už jen hodinu a z tohohle by mi "jiebzlo"), zkrátka v novém, módním vyšehradském opidu vysoko nad řekou Vltavou bylo ten večer rušno. Krokova žena (učený Kosmas tenkrát vyslyšel její přání, a zachoval pro potřeby kronik a análů její jméno v tajnosti, takže ani slavný historik Pekař, který jinak věděl úplně všechno, nevěděl, jak se jmenovala; my jí budeme říkat Swiatawa, protože se starým bručounem Krokem to mohla vydržet jen skutečná světice), tedy vojevodkyně Swiatawa se toho večera nalézala v rozpoložení mírně melancholickém.
Stýskalo se jí po starém, dobrém hradišti budečském, po dubových fošnách starých celá staletí, po rozskřípaných podlahách, starobylém valu, erárních strašidlech ještě snad z dob Markomanů a Kvádů (s těmi nově přišedší slovanská šlechta zatočila velmi rázným a nekompromisním způsobem. Nebozí keltští zrzci, mívali tak roztomilé čupřiny, kněžna si z povzdechem vzpomněla na jednoho podkoního, kterému dvorní dámy říkaly rozverně Kukulín, táhlo mu na čtvrtý křížek, ale krok měl jako mladík, a jiskru v očích... ale nechme toho, snít za bílého dne se pro vdanou šlechtičnu a hradní paní nehodí...), zkrátka tohle novotou vonící opevnění z módními, zašpičatělými osikovými palisádami a předopevněním ve svahu (prý se to v království Mercijském za Kanálem jmenuje "Motte and Bailey", ale Černobog aby vzal všechny tyhle novoty) se vojevodkyně cítila nesvá, nervózní, navíc stavební práce byly pořád v plném proudu, hradištěm sem a tam procházeli řemeslníci - tesaři, kameníci, truhláři, pokrývači, ale i různí hudlaři, hochštappleři a minesengři až z daleké země Franků, a bedlivě vše pozorovali, neboť země kolem Vltavy a Labe měla vždycky, jak se říká, strategické rozpoložení. Ještě, že ten starý lišák Sámo založil tu svojí Unii, rozhádané slovanské kmeny si alespoň pořád nekradly dobytek a obilí, a naučily se spolu místo válčení obchodovat, díky čemuž se slovanským ženám notně ulevilo, a měly konečně čas a náladu věnovat se tomu, co bylo zrakům zlatovlasé bohyně Vesny nejmilejší - totiž plození robátek, mimísků, batulínků, nunífků, ťuťulínků, zkrátka dětí, takže za chvíli nastala v strdím a (mateřským) mlékem oplývající kotlince mezi Krkonošemi a Šumavou hotová populační exploze, že se i divocí Hunové a Avaři ve východních stepích na svých chlupatých ponících zastavovali při rabování a pálení vesnic, drbali se na hlavě, a mumlali, jestli se od těch Slovanů náhodou nedá čekat nějaké další stěhováníčko národů.
Proud urozených úvah přerušila rána jako z bombardy, dveře se rozletěly a do trůnního sálu vpadl jako povodeň sám vojevoda Krok, na jehož mužné figuře i dnes, v letech již pokročilých, spočívalo oko jeho věrné ženy (a žel nejen její) se zalíbením. Krok byl skutečný čahoun, dlouhán, jakého bys pohledal; měřil snad šest orství a čtyři šťouchy, byl tak vysoký, že při návštěvách v dalekém franckém kraji alsaském musel ve dveřích trůnního sálu sehnout hlavu, aby mohl vejít, což ovšem Krok sám považoval za spiknutí místních svobodných zedníků ve službách franckého trůnu, a tvrdil, že to ten landskrabě alsaský nechal postavit takhle schválně, aby se on, vojevoda Krok musel pokaždé sehnout hlavu ve vynuceném projevu vazalské pokory.
"S těmi Franky bude ještě potíž, dejte na moje slova!" hudroval vždycky Krok o polední přestávce (často chodila k českému vladaři poselstva od ranního kuropění až do slunce západu, a uondaný monarcha měl jen krátkou, patnáctiminutovou pauzu na skrovný oběd. Rozlenivělému nevolníkovi, který si celý den válel šunky někde na poli, občas hrábl motykou do hroudy, aby se neřeklo, a všechno od stravy po ubytování měl od svého feudála zadarmo, se o útrapách a dřině knížat a králů ani nesnilo, ale závisti bylo mezi poddaným lidem vždy habaděj).
"Roztahují se ti Germáni po celé Evropě; od doby, kdy zašantročili pár ožralých legionářů v těch svých lesích jim narostl hřebínek, prý že by na světě vládnout měli oni, v kmenové Unii chtějí většinu křesel a pak to nové, módní náboženství odněkud z Říma, prý svatá říše cosi, národa germánského, já jim dám svatou říši, já je poženu až k Baltu, syčáky..." A to už přibíhali dvořané s mávátky, ubrousky, oblíbený dvorní šašek Chrudoš s žertovným číslem, které mělo ukonejšit a uklidnit cholerického vojevodu.
"Ej, kdyby tu tak ještě byl starý Čech, ten uměl vládnout, až třísky lítaly, ten by vás, holoto, srovnal a postavil do latě. Ale co, darmo hubou v povětří mračna rozhánět, od té doby, co starý Čech pověsil to svoje praotcování na hřebík, to jde v zemích bohémských kmenů od desíti k pěti..." Nebylo bez ironie, že posledními slovy Krok vlastně nevědomky kritizoval svůj vladařský um, ale v trůnním sále nebylo mnoho hlav, které by takové nuance dokázaly zachytit a ocenit skrytý půvab jejich inherentního, ač nechtěného sarkasmu. Šašek Chrudoš, pravděposobně nejbystřejší osoba v celém vévodství, a možná celé tehdejší Evropě, byl hrdým vlastníkem rozježené hlavy, která podobné nuance postřehnout dokázala, a v hlavě se mu hned objevil námět na satirickou frašku, ale místo tvůrčí činnosti však unavený šašek jen mávl rukou. Jeho Výsost zřejmě dnes neměla na žertíky náladu, a šašek Chrudoš zas neměl náladu inkasovat kopance do vlastní zadnice, částečně i proto, že ho ještě bolela kostrč naražená nedávnými projevy "vojevodské milosti".
V boji byl ovšem čahoun Krok skutečným postrachem, a na turnajích každý trnul, aby si Kroka nevylosoval hned v prvním kole. Jak napsal již slavný George Silver ve svém manuálu "Paradoxes of Defense" asi o tisíc let později, vysoký šermíř vítězí nad menším, protože má díky delším krokům iniciativu, delší ruce mu dávají větší dosah, a výška dává sečným ranám směřujícím shora větší prostor a drtivější sílu. Však se onehdá na přátelském klání na cizím dvoře stalo, že rozčílený Krok, jsa sražen s koně, sundal díky své výšce svého soupeře ze sedla jako hadrovou panenku a před zraky evropské smetánky mu nafackoval. Byl to tenkrát obrovský skandál. V bitevní vřavě pak řádil Krok, ozbrojen štítem a těžkou bitevní sekerou v nepřátelských řadách tak strašně, že připomínal samotného Saurona na Dagorladské pláni před Mordorem, ba dokonce to vypadalo, jako by si samotná Smrt s obrovskou kosou přišla pro všechny hříšníky naráz v předtermínu, aby pak u Posledního Soudu nebyla zbytečná tlačenice.
"Kde je Teta, kde je Libuše, tohle je nějaká vejchova, kde zas ty holky trajdají, já se zblázním! Tady se prostě nedá vládnout! Do toho dorazila od toho šizuňka Sámy nová nařízení, co si ten starý lichvář všechno nevymyslí, zrno musí být tak a tak dlouhé, dubové fošny tak a tak široké, jinak nám to prý příště nevezmou, normy a standardy, já mu dám Norny, já mu dám sudičky, já mu upředu na kolovratu dění takovou nit, že ten syčák bude do smrti litovat, že si dovolil na mě otevírat ústa, na mě, Kroka ze starobylého rodu kmene Bohémů..."
Krokův rod byl skutečně starobylý, a "Crocco" se mu říkalo ne kvůli domnělému keltskému původu (tady jste páni historici vedle jak ta jedle), ale kvůli jeho vznětlivé povaze a kvůli tomu, že měl v erbovním znamení zeleného krokodýla požírajícího říční blatouch na zlatém a černém poli (ať si nad tím heraldici teď lámou hlavu, já prodávám tak, jak jsem koupil, jako ten šibal Sámo).
"Tady jsem tatínku," vstoupila do místnosti dlouhovlasá, plavovlasá, křehce vyhlížející dívka se znatelnými kruhy pod očima. "Představ si, Vesna mi seslala další vidění, mám prý založit osadu a pojmenovat ji podle sebe Libušín, každoročně se tam prý budou konat na mou počest klání mezi urozeným panstvem, před zraky mi defilují jména vznešených zbrojných kumpanií - Krumlovští, Petrovští, Rytíři z Nemanic, Merlet (mezi fanglemi rozeznávám Piškota se Spáčilem, jak to parchanti dělají, že ani o den nezestárli), Bravo Bohemia, Berounští měšťané, Taranis, a další a další, samí na slovo vzatí mistři meče, žáci samotného legendárního Kozy, od cechu zvaného Argo posvátným olejíčkem pomazaní... "
"Já vím, dceruško, upokoj se, tys má nejmilejší, a ty to víš," brunátný vévoda najednou roztál jako blok pivovarského ledu, "... jen s tím odvarem z durmanu opatrně, dceruško, opatrně..., kde je ale Teta, že ona se zas fláká někde s tím chlupatým mizerou."
Dvěma dlouhými kroky (=Kroky) byl Krok venku ze síně, a třetí až pátý krok ho přenesly jako ledový vítr Severák přes nádvoří až k vojevodským komnatám. Ne nadarmo o Krokově schopnosti rychle a s lehkostí překonávat dlouhé vzdálenosti zpívali doboví minesengři oslavné balady a hymny:
"Růženec vzal a zahodil,
a skokem byl Krok na sto mil..."
Dlouhou rukou se natáhl do prvního patra, sáhl do okna, a vytáhl podsaditého, zarostlého mladíka ze sousedství.
"Bivoj, jestli se nemýlím?" řekl už zase zarudlý vévoda přísně.
"K-k-k-k vaším s-s-s-službám v-v-v-výsosti..." koktal přistižený mladík. Údajně prý v posázavských hvozdech zabíjel kance holýma rukama, ale teď v něm byla malá dušička (zlí jazykové by řekli, že mozek měl malý už před touto traumatickou událostí, ale ty bicepsy, ty bicepsy, k čemu byste potřebovali mozek s tak mužnou a pohlednou figurou?)
"Tak ty mi, neřáde, dolézáš za zády za dcerou, co?"
"Máme se rádi, tatínku! Miluji Bivoje, slyšíš?"
Žárem spravedlivého hněvu doruda rozpálený vojevoda už-už otevíral ústa k odpovědi, když tu ponocný začal troubit půlnoc, a proto autor těchto řádků spěchá odevzdat text, a jak to všechno dopadlo, to si povíme někdy příště...
31 názorů
Kytiii - tak dík, vítej v nepočetném exkluzivním klubu osob, které prokličkovaly mým sítem na čtenáře! ;-)
Mě se dlouhý Krok fakt líbil. Křeč tam někdy byla, ale hlavně na mém ksichtu. Díky za smích. Je ho málo..
Luzz - díky za upřímnou kritiku, myslím, že být tebou, sám bych to nedokázal vyjádřit lépe.
pokud jsem to pochopila dobře, má to být asi nějaký vtipný a moderní zpracování starých pověstí českých... akorát ten jakože humor mi tady přijde dost křečovitej... ta ukecanost a závorkování textu taky moc neprospívají...
pokud haiku nenapsal Japonec (ať už byl jakékoli víry, jak bylo upozorněno v jiné kulturně-debatní vložce na Písmáku) na území Japonska v japonštině, tak to pro mě není haiku :D
přesně tak, ale náš čas taky přijde, neboj za deset let ;))
já tě před ním varoval ;)
Aru - já jsem taky tady s Majaksem skončil - brát na vědomí ho hodlám, až napíše něco hodného pozornosti. Neházel bych ale všechny do jednoho pytle, objevil jsem tu nedávno docela zajímavou studii o českých a slovenských haiku - jo, tady to bylo:
https://www.pismak.cz/index.php?data=readcoll&id=7224
Ty texty jsou celkem solidní, ale staré - všechno podstatné, jak se zdá, se zde odehrálo zhruba před deseti lety.
kdepak Kamamuro, není tu moc lidí co se sem chodí bavit, může snad někoho bavit číst, natož psát czechhaiku :D
ale vážně, není tu mnoho lidí co sem chodí pro zábavu a tohle zjištění je pro mě zklamaní, které postupně narůstá, to bylo tak v r. 2004 (zajímavé, ten rok byl založen Facebook), jak jsme četli ten fejeton o časpisech typu bravičko a jejich četnářkách, tehdy tu mohla být větší část Písmáctva, která se sem šla chodit, dnes jsme v menšině.
prostě všechny ty sociální sítě typu facebooku a instagramu se staly zkázou pro literární weby, který neměly dost silný koncept na to udržet dlouhodobě svoje lidi u sebe. ostatně většina literárních webů už jen dožívá, Písmák ještě drží, plus co jsem zachytil, tak snad se tu vedly i nějaký literárně webový války, kdy z Písmaku odešli lidi a založili si svůj web, ten samozřejmě buď neexistuje, nebo stojí před kolapsem, nebo to tam stojí za úplný kulový :D
zjišťuju, že jsou tací co si sem chodí ventilovat svoje mindráky, nebo ukázat ostatním svoji božky literární aureolu, nebo nás musí informovat o tom, že nastává apokalyptická doba apokalyptických rozměrů, ale neřeknou ti, že máš udělat bombu a vyhodit parlament do vzduchu, to ne, ale pěkně demokraticky volit tu správnou jejich stranu :))
ale nakonec je to potřeba všechno hodit za hlavu, ať si otravují vzduch, jak chtějí, někdo vydí zábavu v zábavě, někdo ve ventilování svých mindráků, jalového vzdělávání ostatních, nebo např. varování o nadcházející apokalypse - mimochodem ti apokalyptici si nevšimli, že salámovou metodou přichází odlitštění ruku v ruce s robotizací
Majaks - hele, už tě sleduju nějakou dobu, jak se občas objevíš, chvíli mi okopáváš kotníky podobnými hláškami jako je takhle. Nic proti antipatiím, asi jsem ti někde šlápnul na kuří oko (nejsi sám), a ty máš teď pocit, že mi to musíš dát nějak "sežrat".
Víš co? Mám takový návrh. Jestli ti opravdu tak vadím, tak si to vyříkejme, jak je mezi básníky, literáty, minesengry, trubadůry nebo jinými umělci zvykem - napiš epigram, frašku, satirickou povídku, nebo posměšnou píseň, prostě cokoliv, co by mi umožnilo řict si - ted, jen Majaks, sice mi z nějakého důvodu nemůže přijít na jméno, ale veršovat, to on umí, to se musí nechat.
Třeba kdyby mi přišel spílat takový Květoň Zahájský, tak musím přiznat, že to by mě asi mrzelo, a snažil bych se zpytovat svědomí (jenže on to nikdy neudělá, protože má zdravé sebevědomí a určitou úroveň). Nebo taková lawenderr - taky mě nesnáší, napsal jsem o ní celkem nevinnou básničku, a od té doby nevynechá příležitost, aby mě nekopla do koulí (metaforicky řečeno, samozřejmě) - ale to beru, holka má nepopiratelně značný talent, říkám si sice, radši bych byl její kamarád, ale napsal jsem básničku, tak si za to můžu sám, a budeme nepřátelé - nemám s tím problém. Nebo Musaši - je takový legračně nabubřelý, nepíše špatně, a v klasických formách se vyzná asi o dost líp než já (tam s ním a se Safiánem nemám ani ambice soutěžit), o japonsku sice ví starou bačkoru (ačkoliv si myslí, jaký je expert), ale občas mu dám tip, protože když má světlou chvíli, tak to stojí za přečtení a za zamyšlení.
No a tak když už mi tak snaživě okopáváš kotníky, tak jsem si přečetl tvoje kousky, a - hele, já se fakt můžu jenom usmát. Jako hrubky v těch textech nemáš, to ne, jsou to pěkné, hutné odstavce textu, někdy okořeněné poněkud jednoduššími anglickými pokusy o verš (proč ne, sám jsem se léta živil překládáním, a některé věci, co mě napadnou v angličtině, také neumím říct stejně působivě česky), a pod tím pózuje pár několik rusky pojmenovaných postav, aby pak v domnění, že se jedná o pointu zadeklamovaly něco jako "masturbace", nebo "nudista", a odešly kvapně do zákulisí na cigárko. Naději vzbudila hlavně úryvek "Karel zamlada", protože začíná zmínkou o šachu (miluji šachové povídky a anekdoty, ačkoli Queen's Gambit na Netflixu byl spíš popkulturní zklamání), ale bohužel, šachy jsou tam jen jako rekvizita a zbytek příběhu nemá čím zaujmout.
Fakt mi to připomíná léta, kdy jsem se pokoušel hrát divadlo. Potkal jsem tam pár skutečně po všech stránkách průměrných herců - ano, základy jevištní mluvy ovládali; věděli, jak zadeklamovat třeba: "Kristýno, známe se už tolik let, proč vy jste ke mě stále tak chladná?!" tak, že lidé v první řadě přestali šustit obaly od bonbónů a sušenek, a zvedli polekaně hlavu, cože se teda jako na tom jevišti děje. Ale tím to také haslo - rozhodně nic, o čem by bylo nutné psát domů rodičům z tábora, a rozhodně nic, co be ospravedlňovalo jejich poněkud zduřelá ega.
No a přesně takový mi připadáš i ty - dobrý šedivý průměr, s naprosto neúměrně zbytnělým sebevědomím a deluzích o vlastní důležitosti.
Hele, jsme tu všichni proto, že nás baví, nebo aspoň fascinuje psané slovo, ne? Tak tě znovu žádám, vyzývám, ba prosím - napiš něco, cokoliv, co by mě přinutilo chytit se za nos a říct - tak teda tohle, to se tomu Majaksovi fakt povedlo. Ty budeš šťastnější o pocit z dobře vykonané práce, já budu bohatší o nově nabytý pocit respektu k nepříteli, se kterým stojí za to skřížit čepel, a náhodní kolemjdoucí si aspoň počtou. Win-win, jak říkávají korporátní "menežrouti", ne?
V okopávání kotníků samozřejmě můžeš pokračovat, když ze sebe nedostaneš nic lepšího (vím, že kotníky nakonec neokopáváš jen mě, ale i jiným), jenže já se snažím být sám k sobě upřímný, vím, za co asi tak stojí moje texty (některé jsou celkem zdařilé, některé slabší, ale tady na Písmáku se fakt stydět nemusím), takže výrazy jako "záplavy keců" ve mě vzbudí maximálně potřebu pokrčit rameny, jestli vůbec.
Tohle píšu, abychom si rozuměli, aby mezi námi bylo jasno, je to jasné?
Jo - a ještě poslední věc, zkus prosím tě používat diakritiku a interpunkční znaménka, a takové ty detaily jako velká písmena na začátku vět, když už jsi ten literát a píšeš "vážnou kritiku" se žlutým pozadím. Zvýšíš tím pravděpodobnost, že tě lidé budou brát vážně.
Tak zatím páček - a dík za všechny ryby!
pravdu díš Kamamuro, Vojna a mít od Tolstoje to samý, 300 stran proklínání se a mlácení hlavy o desku stolu a zbývajících pouhopouhých 1100 stran netušená zábava.
bohuže čtení této knihy udělá z člověka potenciálního šlechtice z carských časů, jehož jediná výdělečna činnost již je schopen je brání rublů, pardon peněz od svých poddaných, čímž se stává společensky zcela znemožněn pokud je nemá, asi tušíš že nepíšu ani z Moskvy, ani Peťerburgu, kde bych jistojistě od svých budoucích poddaných peníze vydělané poctivou prací a dřinou řádně rozházel jak se na smetánku sluší a patří, cha cháá :D:D
- nevím jak u ostatních, ale jediná politická strana, kterou akceptuju je ta která je pro obnovení monarchie, ty ostatní mě nezajímají :))
Já tomu rozumím. Čtení samo o sobě je činnost krajně namáhavá, až nevděčná, a proto stále více lidí tíhne k oddechovějším žánrům a k televizní zábavě.
Nicméně, jak píše Umberto Eco v předmluvě ke svému Foucaultovu kyvadlu - prvních tři sta stránek je jen síto na čtenáře. Do cíle dorazí jen ti, kteří si to zaslouží.
Možná je to dobrá komedie, parodie, ale dost špatně se to čte... což může být ovšem způsobeno mou momentální náladou.
a kde je 2?
čekám s čím se vytasíš,... jen aby pravidla nezakazovala prolnutí soutěží, teda já to nečet, jen spekuluju :))
Nominuji tímto slavnostně toto své zoufale nedoceněné dílo do soutěže Próza Měsíce (srpen). Chystejte poukázky, vážená poroto, neboť mi kulturně i materiálně vyhládlo!!!
už nekopu....už mě bolí ručičky....jdu zamaskovat sama sebe....-:-)))))
pak je potřeba jámu zvětšit na délku i šířku a důkladně zamaskovat, to hraje ve výzkumu velkou roli :D
můžeš jim na dně jámy nechat i vizitku, kde jim budeš děkovat za přínos vědě :D:D
pch....to už mám vykoumaný dávno......"Bidla" jámu překročila...a ti krátkonozí mi ji vobešli...:-)))))
to nic iví, já mám zase zcela neopodstatněný dojem, vůbec nechápu kde by se mohl vzít, že žiju spíš ve snech, než v tom nudném životě :D
rozhodně jsem pro zpomalení, stop dlouhým krokům. iví ty jako vědátorka bys měla dělat i praktický výzkum v terénu, vykopej na dobře frekventované cestě v lese, ale v noci ivííí, aby tě nikdo neviděl, jámu hlubokou 1,5 metru, překryj ji tenkými klacíky a zamaskuj listím a věcma z lesa, můžeš i imitovat cestu, schovej se ráno na bezpečné místo a zapisuj kdo více padá do jámy, jestli lidé s dlouhým, nebo krátkým krokem, po dobrovolnících výzkumu vždy zamaskuj jámu zpátky. výsledky můžeš pak zveřejnit na Písmáku :D:D
Aru....někdy mám dojem, že se stále žížalím....dlouhý krok ne a ne udělat.....jednak při mé výšce není divu....druhak už není kam chvátat....mně se žížalení docela líbí:-)))))
Alexandr Veliký dobyl celou Persii jen za pomocí svýh žížalých válečníků a to byl nějaký výkon, pravděpodobně se zahrabali pod zem a celá ta válka se odehrávala v podzemí, to až dnešní historici si nedokáží toto absolutně představit a tak vymýšlejí svoje fantasmagorické vize :D
iví, teď ale budeme muset myslet při kazdém kroku na to, že to byl právě Krok, kdo dal chůzi kroky, to bys do svého výzkumu měla také zahrnout, jak se lidé pohybovali před Krokem, myslím že se plazili jako žížali, ale kronikáři nám to ve své duchaplnosti zapomněli zmínit. ostatně teď je jasné proč se národy pohybovaly tak pomalu, proč čas šel tak pomalu, a proč tak všechno trvalo dlouho, lidé se prostě před krokem pohybovali plazením jako žížali, proto bylo potřeba i tolik otroků na stavbu čehokoli, teď teprve dávají dějiny nějaký smysl :D:D
Kamamuro....termín je termín...tady je jedno jestli na něj dohlíží rys ostrovid .....Pravidla soutěže jsou daná...ale ty jsi přidal jsi do kroku a stihl to za minutu dvanáct.......takže v poho....napsal jsi dlouhou prózu (a ještě prý je to na pokračování) zapojil jsi dlououhý krok a k tomu ještě dlououhouou ruku....troku mě mrzí, že jsi neupřesnil... kolik měřil dlouhý krok Kroka, ( protože bych to mohla zahrnout do svého výzkumu....to nevadí...s tím se smířím).....zase na druhou stranu můžeme z tvého "skokem byl Krok na sto mil" vypočítat kolik měřil jeho jeden skok...vezmeme-li v potaz, že vzdálenost o velikosti jedné anglické míle odpovídá přibližně 1,609 km....a jeho skok byl sto mil.....je to uctyhodný výkon....:-))))))
teď se ale obávám aby vůbec našli to stříbro a měl kdo založit tu Kutnou Horu, co když pantáta Gúglís bude hlásit: "Kutná Hora, žádný záznám nenalezen," pak by mi nezbylo, než se tam vydat osobně, vzít na sebe těžký úděl boháče a majitele stříbrných dolů a sám samotinký tu Kutnou Horu založit a to by už nebylo žádných gotiků, pěkně mrakodrapově, ocel a sklo, to by byla Kutná Hora!
Dlouhý krok, geniální název, že to nikoho jiného nenapadlo s tím Krokem, já jsem samozřejmě nemohl, to by nepřišli jinak ani jednorožci a pegasové, když už je člověk tak hezky vyhubil, když si posledního opekl na rožni. myslím že s ostatními druhy to je k člověku takto: běžně dostupný - běžně nedostupný - kriticky ohrožený - právě vyhynulý - vyhynulý ale zaznamenaný - vyhynulý, ale pochybujeme o duševním zdraví autorů - možná vyhynulý, spíše pohádkový - pohádkový, nikdy neexistoval :D
jsem zvědavý na dvojku, Bivoj přece měl ruce jako dvě lopaty u větrného mlýna, často tak pomáhal s výrobou mouky, když po bouřce někde ty lopatky se zničili, tak tam instalovali Bivoje. pak k obědu snědl celého vepříka, dodnes myslivci drží početné stavu kanců, doufaje tak v návrat prvního myslivce v Čechách, totiž Bivoje, který při svých žranicích dal podnět k myslivosti :D
Poznámka pod čarou:
--------------------------------------------------------------------------------
Dílo obsahuje množství anachronismů, intertextových vejpůjčiček, faktických nepřesností, fabulací a zjevných dezinterpretací populárních výkladů některých historických událostí. Nebojte se, kamarádi, vím o nich!