Skica sváru / Anatomy of Strife

Tuto vázanou "blbůstku" věnuji především geniálnímu Petru Skoumalovi, o němž jsem dnes zjistil dvě věci:

1) Bezděčně ho při psaní blbůstek napodobuji, pouštěl jsem si znovu jeho album Kdyby prase mělo křídla, a je to prostě tak. (To jsou mi věci!)

2) Je už asi sedm let mrtvý, což jsem asi tušil, ale naplno jsem si to dosud neuvědomil. Takže RIP...

Dál ji věnuji všem, co s někým do krve hádají, aniž by ale vlastně doopravdy věděli proč (tedy vlastně také sobě), a ne nutně těm dvěma písmáckým ID, jejichž diskuze mě přímo inspirovla (těm až v řadě poslední, protože jejich diskuze vlastně nebyla hádkou, ale čímsi civilizovaně velejemným). 

No a v (ne)poslední řadě ji věnuji Safiánovi a všem místním formalistům a puristům. Safiánova slova, že totiž "tu dnešní mládež solidní, klasický, fortelný vázaný verš prostě beznadějně nezajímá". Mladý sice už nejsem podle žádných měřítek, ale musím přiznat, že rozdíl mezi jambem a trachejí bych definovat nedokázal, sonet nenapíšu, i kdyby mi někdo dal k hlavě revolver, a jestli jsem kdy potkal něco "hexasyllabického", tak jsem to nepoznal, a ještě jsem to, pitomec, pustil v tramvaji sednout.

Co mě ale zajímá jako hráče počítačových her jsou "čalendže", neboli výzvy - dohrát nějaký levl jen s pistolí, jen beze zbraně, bez skákání, poslepu, levou rukou, bez jediného zranění, atd. takže zvládnutí klasických forem beru jako takovou čalánž, doučím se to, protože jinak se nemohu považovat za plnohodnotného literárního snoba, a zůstávám stále jen takovým nedomrlým snobátkem. (Vzpomněl jsem si na svou dceru, jak mi asi ve třech letech se svitem v očích říkala: "Počkej, až vyrostu, taky budu dělat chytráčka jako ty...").

Ve snaze své verše nějak kultivovat jsem je tedy honil pár hodin po buzerplace jako ten nesnesitelný seržant z filmu "Full Metal Jacket", ale jestli to bylo k něčemu dobré, to věru nevím...