Tisíc způsobů, jak urazit ženu

Její druh svobody mu nevyhovoval. Skládal se totiž z příliš mnoha zákazů a přikázání.

Svoboda, ten cizí pták – má křídla, ale děsí! Jsme střípkem ve velké mozaice života – máme své linky, pouta, barvy, jež nás spojují, propojují s jinými sklíčky, jinými osudy, a přes ně s celým světem. A tak nám, každému z nás, dávají význam a smysl. A každý sen jako by mě, malé sklíčko, vyndal z mozaiky, vyleštil sněním i nadějí, a opět vrátil na mé, přesně určené místo. Jenže zároveň už trochu jinak. Mé linky a spojnice byly přerušeny, posunuty, ohnuty – a vytváří se nové. Každého rána pokaždé stejný, pokaždé jiný.

Rozsvítila na chodbě, v koupelně, v ložnici, načež se schoulila na sofa temného obývacího pokoje, kde rozsvítila tři různé lampičky, a pak prohlásila, že nenávidí světlo.

Že takové řeči nejsou v módě? Móda je kukátko se staromódním koncem. Kutálivá skleněnka – každý vždy popíše něco jiného, protože něco jiného uvidí, a vše bude s každým okamžikem jinak. Každý z lidí má jiné oči, jiné dalekohledy k výšinám i hloubkám člověka, a něco jiného uzří. Buďme s lidmi, ptejme se jich, co vidí! Půjčujme si jejich oči, ať násobíme svůj pohled na svět, ať nezůstane u jediného – může nám to jen prospět. Monotónnost uspává, jelikož jedno se vyčerpává, druhé z toho kyne, stává se línější – tak se vytváří nevyrovnanost, vzniká nesoulad. Zhasněte noc v bažinách duše!

            Udělal to znovu. Donutil ji a bolelo to. Pak usnul tvrdým spánkem – vzápětí se však probudil neblahým tušením. Otevřel oči, a vskutku, stála nad ním s velkým nožem v ruce, s jakým by se dalo rozpárat břicho ovce; připravená bodnout. Usmál se, otočil a ihned opět usnul. Až sám sebe překvapil, jak klidně reagoval, jak málo strachu se v něm právě nyní ozvalo.

Tato žena má vždy odpověď. Neříkám, že pokaždé správnou. Mládí, spoutané svobodou, má příliš mnoho křídel.

A věděl, že Ona se jednou jistojistě odváží. Jednou bodne… Ale ne dnes, dnes ještě ne.

Když jsem se za kratičký okamžik vrátil, byla pobledlá, trochu se motala. V ruce kufřík. Dveře koupelny nechala otevřené, slyšel jsem tekoucí vodu. Převlékla se do temně rudého pláště. Napadlo mě, jestli snad nepila. A pak, zdali se jí neudělalo slabo, nevolno. Sípala a dlaněmi, jak pavoučí sítí, si tiskla hruď. Načež mi rychle podala černý kufřík, o němž se zmínila předtím, také adresu na zmuchlaném papírku a rychle mě vystrčila na hotelovou chodbu.

            „Pospěš si, již čeká.“

            Copak je to asi tak důležitého? Co mu posílá? Právě jemu? Vím, co se o nich šušká; také se mi ovšem zdá, že takové řeči šíří především Ona. Snad abych žárlil. Či čert ví proč.

            Jen co se zavřely dveře, uslyšel jsem dutou ránu, jako pád či náraz. Chvíli jsem klepal. Přese všechny spory jsem o ni měl, samozřejmě, strach. Ovšem ve chvíli, kdy začaly z pokojových dveří vyčuhovat rozespalé, nevraživé i zvědavé tváře dalších hotelových hostů, nechal jsem toho a odešel po schodišti do haly. V hale jsem zahlédl inspektora O´Higginse, zvaného Chilan. Jako by tu na mě čekal. Nejdříve mě napadlo, že mám štěstí, nebudu muset až tak daleko. Pak jsem si však řekl, že tu něco nesedí. A když na mě, zde, přede všemi, zavolal zvučným i veselým hlasem: „Vaše paní nám před chvílí volala, že jí opět vyhrožujete!“ pojal jsem podezření, zlé tušení.

Volala? To jistě, když mě tak nesmyslně poslala do jídelny pro čerstvé noviny, jako by nemohla počkat.

Odemkl jsem kufřík, nahlédl do něj. Nic než ostrá, bohatě zdobená, stříbrná dýka. Ostrá jako jehla, podobá jehle. Její poslední dárek. Z větší části od krve.

A já vše pochopil. Byla to past. Jak jsem mohl být tak naivní? Jak je možné, že jsem si nevšiml těch drobných náznaků a varování, která se mi zdají nyní tak jasná? Byla to pomsta, promyšlená do posledního detailu (včetně temně rudého pláště, který jsem na ní nikdy předtím neviděl), perfektně načasovaná (počítaje v to předvídání mé reakce, až vykouknou sousedé; věděla, že uteču, nevyvolám poplach, nevyrazím dveře). Vše, co jsem jí léta učil, obrátila proti mně. Typická ona. Klidně zničí sama sebe, aby zničila mě. Ona, které na životě nikdy nezáleželo, mě, jenž se o život vždy tolik bál. Ač jsem jí to nikdy neřekl, vytušila to.

Celý tento prapodivný výlet odnikud nikam, drobné skandály, volání na policii, šíření klepů o vztahu s Chilanem, dárek pro něj a jako kurýr žárlivý manžel. Nenáviděla i jeho, za to, že se jí tolikrát, po ohlášení násilí, vysmál. Proto se mstila i jemu. Mě zničí, jemu poškodí pověst, snad postup. Tušila, jistě správně, že jej tak zasáhne nejvíce.

Upletla mou smyčku tak dokonale, že by každý protest jen zvyšoval podezření, kupil fakta proti mně (ano, budou se domnívat: jistě ztropil hluk na chodbě kvůli lacinému alibi), ano, každý pohyb by smyčku jen utahoval. A kdo by věřil manželově verzi, takové hlouposti? Kdo by uvěřil, že jej poslala, s dýkou, za svým milencem? Nemám snad dokonce v kapse kabátu podstrčené anonymní psaní? Jediný dotek na kapsu mě přesvědčil, že tam je. Přesně tak bych to udělal já… Kdo by věřil, že se zabila sama a vymyslela lest tak, abych smrti neunikl (kromě vraždy prokázané jsem se přeci netajil tím, že jsem šel za Chilanem, pročpak asi? Takže vražda a jeden úmysl…); dokonce stačila ještě zruinovat i muže, jehož před pár dny vůbec neznala. Proto jsem se rozhodl přiznat. A byl jsem dokonce na poslední výtvor mého žáka jakýmsi zvráceným způsobem pyšný.

Příběhy vězňů nejsou sny o svobodě či pomstě, ale o touze o porozumění, propojení, naplnění a smyslu.