Kožený nápřah

Kéž by čas běžel stejně tak rychle,

jak peláší mé myšlenky,

v nich už totiž jsem jen s tebou,

objímám tě, hladím a líbám,

přímo tě svírám ve své náruči

tak pevně, jak to jen jde,

ani nehledím, zda dýchat můžeš,

činím tak to do foroty pro chvíle,

až budeš zase pryč a já znovu

budu se cítit sám a opuštěný,

snad působím co ješita, ale

roztoužený muž přece musí

jevit určité známky sobeckosti,

jak může být za beránka, když

on je tady a ty někde tam,

v dáli, za horizontem, v nedohlednu,

vždyť dál už jen Slunce musí být,

či Venuše, ze které prý pocházíš,

anděli a ďáble v jednom těle,

jak můžeš být tak daleko, když

slyším tlukot srdce, v němž alespoň

nepatrně titěrné místečko

pro mou maličkost snad nalezneš,

skoro cítím tvou vůni a na rukách

ještě rozeznávám přítomnost

pokožky tvé a ani se neodvažuj

pomyslet na to, čím ústa má oplývají,

rty mé zvlažují zbytky té lávy, již

studánka tvá darem poskytla mi

toho dne a noci, kdy úplněk

slavil svůj vzácný, obscénní hodokvas,

to zas jednou Bůh raději se nedíval.

30.7.2018