Vzpomínky v Eforii Nord

Toho dne vál silný vítr a vlny útočily na pobřeží jako hladoví psi.

Do hotelu dorazili pozdě večer po desetihodinové jízdě. Pokazilo se úplně vše, co se pokazit mohlo, ale to není posledních pár let při cestování střední Evropou žádný div. Dálnice byly ucpané, v několika rakouských tunelech probíhaly opravy, takže byla doprava svedená pouze do jednoho pruhu, nemluvě o tom, že je v Rakousku omezená rychlost na dálnici a všichni ji dodržují, protože dálniční kamerový systém je bezchybný a pokuty chodí poštou do čtrnácti dnů. Děti nespaly a řinčely téměř bez ustání a nakonec pět kilometrů před hotelem odešla spojka. Zdeňkovi se podařilo provizorně dovést vůz do cíle, aniž by ho musel odstavit uprostřed ničeho, shánět odvoz a překládat zavazadla a děti. Věděl, že nemůže ze selhání vinit vůz. Vinit mohl pouze sám sebe. Nikdy nedbal na servisní interval, jeho důvěra ve štěstí neznala mezí, ačkoliv se tolikrát přesvědčil, že on štěstí nemá. Vůz musel naopak blahořečit za to, že je s nejvyšší oddaností a se zraněním dopravil do cíle.

Jakmile děti usnuly, šel se projít na pláž. Když moře bouří, je jako ruka boží. Chladné a hlučné. A pak uklidňující, když se vlny stahují zpět do prázdnoty. S každým poryvem mu hlavou hnaly obrazy, vzpomínka na loňské léto se vracela a unikala a tím pohybem vrývala jizvu do krajiny duše. Jako by nebyla už tak dost hluboká.

Na kraji pláže si všiml dívky, která vypadala, jako když zpívá. Vlasy jí zuřivě střílely do vzduchu, přesto šířila zvláštní klid, jako by na pláži přistála ze vzdáleného vesmíru vytržena z nějaké mondénní činnosti.

Sundal si boty a vydal se na molo. Hluk moře, vzdouvající se voda a mokré nohy na chvíli zaplavily trudné myšlenky. Kéž by ho moře vtáhlo. Nebo uzdravilo. Cítil závrať. Došel až na konec a z plných plic zařval. Moře ho přitahovalo, ale tělo vzdorovalo. A tak tam stál a hleděl k horizontu dobýván mořem jako starý zhaslý maják.