Praotcovství

V nížině zapomnění pobíhají psi, stopy rzi

kmen ne starý, mladý, takový nikdo nepoznal

hoví si v jistotě věků, dárky kolují náhodné, děti…

Na ulitách šneků. Těžko ořezat vítr do spirál.

Za hory, hluboké šlápoty slyšíme hulvátské proroky

nekonečná slova, nabíjejí slova, střílejí slova, slova v salvách.

Jdeme dál za kopce proslulé zátočinami, k lidem.

Podél stop zvířat teče řeka barev. Vidíme snad mlhu

– tečky popěvků větru, radost odlétá

když opírá se proti do srstí, bolí.

Zvuky poryvů duní, znějí jak nové

do vrcholků kopců, jimž nikdo nerozumí

do řek zapomnění, co nikam netečou

vešli jsme už dávno.