O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku - část první

Kocour Gimouš se dostal do další pohádky. Jeho snahy o logické uvažování opět vyjdou naprázdno a bude čelit strašným úkladům

Audio verze: https://youtu.be/FokJL2d0RLY

O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku

Musím začít poznámkou. Možná znáte filmovou pohádku Princ a Večernice. Ta byla prý natočená podle týhle pohádky. Jestlí jí znáte, tak na ní rovnou zapomeňte. Jak uvidíte, já jsem se propadnul do nefalšovaný, původní pohádky, kde žádná z krutostí není zjemněná. Haldy mrtvol, lebky a další fajnovosti klasický český pohádky jsou tu zastoupený v míře vrchovatý.

Takže... propadnul jsem skrz písek a přistál jsem na louce plný rozkvetlýho lučního kvítí. Ta louka vypadala krásně, ale další pohled mě vrátil do reality. Jo, byl jsem tutově v další český pohádce! Na tý louce se váleli mrtvý polokocouři v brnění. Byly jich tam hromady! Celý vojsko tady někdo zmasakroval.

Kousek za loukou byl na kopečku hrad. Okamžitě mi bylo jasný, kterým směrem se pustit. Ne nadarmo existuje přísloví „Dále od hradu dále, nebo se stane neštěstí nenadálé!“

A mimo to jsem měl hradů už fakt plný zuby, určitě tam číhá král, princezna, princ nebo všichni dohromady! Vyrazil jsem od hradu k lesu za pohádkovou loukou s pobitou armádou.

I když jsem pelášil na plný pecky, nebylo mi to nic platný. Přímo naproti mně se vynořil z lesa kůň s polokocourem na hřbetě. Polokocour měl hlavu omotanou zlatým plechem, neklamný poznávací znamení prince.

Kůň se vzepjal, asi si všimnul těch pobitejch polokocourů a leknul se. Princ se neudržel a žuchnul do trávy přímo naproti mně. Kouká na ten masakr, oči má navrch hlavy a blekotá.

„Kocoure, nezabíjej mě! Nic jsem ti neudělal, ušetři mě prosím!“

I když jsem za sebou měl už takový množství pohádek, opět jsem udělal chybu! Nechtěl jsem, aby si ten polokocour o mně myslel, že jsem masovej vrah. Hrábnul jsem do kapsičky, spolknul granulku a povídám. „Já to nebyl. Já s tím nemám nic společnýho!“

Že jsem nedržel tlamu! Princ se vzpamatoval. „Mluvící kocour! To jsi jistě kouzelný, že? Vydal jsem se hledat si nevěstu. Pomůžeš mi!“

A bylo to v pytli... Přání bylo vysloveno. Já jsem tak blbej, až to bolí! Že já nenechal prince v domnění, že jsem vrahoun. Mohl jsem utéct, pokusit se najít cestu zpátky do chaloupky Červený Karkulky a pak pryč z pohádkovýho království! Ale ne, já to zase zvoral!

Posadil jsem se naproti princi. „Jmenuju se Gimouš a nejsem vůbec kouzelnej. Jsem jen nešťastnej kocour, který musí plnit přání. Asi až do roztrhání těla,“ povzdychnul jsem si.

„Já jsem Silomil, jsem statečný princ a hledám si nevěstu. Mám tři sestry. Všechny jsem je výhodně provdal. Tu nejstarší za Slunečníka, ten přes den svítí na obloze.“

Tak toho mi představovat nemusel, měl jsem s ním tu čest jako s rozpáleným dědem Vševědem. Opravdu partie snů! Podle mě z princezny už zbyly tak maximálně keramický plomby ze zubů, zbytek je dávno spálenej.

„Druhou sestru jsem provdal za Měsíčníka, ten se jako Měsíc po obloze kutálí.“

Hmm, taky extra výhodný sňatek. Doufám, že má princezna skafandr a pořádný zásoby kyslíku. Co jsem viděl v televizi, tak na Měsíci je to terno. Šutry kam se podíváš!

„A nejmladší za Větrníka, ten vládne větrům!“ chlubil se Silomil.

No, aspoň tenhle by mohl být partie, asi je to doktor a umí pomoct od bolestí břicha. Možná vynalezl Espumisan, ten furt propagujou v reklamě, že umí zkrotit větry.

„Všechny sestry jsem výhodně provdal a nyní si hledám nevěstu. Pojeď se mnou, pomůžeš mi najít si princeznu. Na kopci vidím hrad, tam by mohla žít princezna!“ popadnul mě, vyskočil na koně a jeli jsme.

„Hele, princi...“ povídám mu během jízdy. „Nešilháš, nekulháš, hrb nemáš, jsi celkem slušně vypadající polokocour. Já bych řekl, že si princeznu zvládneš najít sám. Nevím, jak bych ti mohl pomoct. Pusť mě, jsem ti k ničemu. Akorát budeš mít šaty od mých chlupů a princezny můžou být alergický na kočky.“

„Kdepak, hezky pojedeš se mnou,“ pohladí mě Silomil. „Holky mají kočičky rády. Budeš vrnět a necháš se hladit! Budou ve mně vidět citlivého muže a dříve mi padnou do náruče!“

Že by mi tou řečí dodal sebevědomí, to ani náhodou! Dosáhnul jsem další mety. Sloužím jako návnada na princezny! Aspoň že jsem se vezl a nemusel klusat vedle koně. Další přesvědčování jsem vzdal a usnul jsem.

Dojeli jsme až před hrad. Vzbudil mě hovor prince s nějakým starým polokocourem, který seděl před bránou.

„Kdo bydlí v tomto hradu?“ ptá se Silomil.

„Překrásná princezna,“ povídá stařec.

„Vynikající! Princeznu hledám, chci si jí vzít za ženu!“ jásá Silomil.

„Princi, nechoďte dovnitř, varuji vás!“ chytí stařec uzdu. „Copak jste neprojížděl přes bitevní pole? Neviděl jste celou armádu i s nebohým králem na louce mrtvou ležet? Celou tu armádu pobila naše princezna. Kdo si ji chce vzít za ženu, musí ji porazit. Ale ona je nepřemožitelná, už tři království kvůli ní přišla o své armády. Pohleďte okolo! Vidíte těch hradů na okolních kopcích? I tam žijí princezny. Jeďte pryč, zapřísahám vás!“

Honem jsem spolknul granulku a podpořil toho rozumnýho polokocoura. „Silomile, kašli na princeznu. Ta ženská je masovej vrah a tutově čarodějnice! Zdrháme, dokud je čas!“

„Ne! Ta a žádná jiná. Určitě bude horkokrevná a odvážná! Taková si zaslouží mít za manžele mě, nositele jména Silomil! Miluji sílu a odvahu!“ a než jsem stačil zasáhnout, vytrhnul uzdu z ruky starce a vjel i se mnou do hradu.

Uvnitř to byla klasika. Nádvoří, trůnní sál, věže. Silomil seskočil z koně, mě držel v náručí a vběhl dovnitř. Ocitli jsme se v dlouhé chodbě, kde okolo stěn stáli železný dutý polokocouři. A na stěnách byly oštěpy a meče.

V tom se otevřely dveře na druhý straně chodby a objevila se polokočka. Jednoznačně to byla princezna. Štíhlá, bílý šaty, velký oči, dlouhý vlasy a okolo hlavy kus zlata. Všechny znaky souhlasily.

Silomilovi se mírně podlomily kolena a omámeně povídá. „Ach, princezno, jsi krásnější, než jsem se odvážil doufat! Jsem Silomil, korunní princ a dědic mocného království! Chci tě za ženu. Princezno, jak ti mohu říkat?“

Neumím si představit, že bych někdy cizí kočce, kterou vidím poprvý v životě, nabídnul celoživotní soužití. Takhle praštěný umějí být jen polokocouři v pohádkách.

Princezna se zarazila. „Ty se ptáš jak se jmenuji?“ podrbala se ve vlasech. „Nevím, nikdo mi v této pohádce nedal jméno. Jsem prostě princezna. A protože si vkročil do mého hradu, musím s tebou bojovat. Hrozí ti smrt princi!“

Silomil na ní zírá a ptá se. „Proč by mi hrozila smrt, překrásná princezno? Copak bys byla tak ukrutná a chtěla mě zabít?“

Otázka mi přišla celkem logická. Sám jsem se chtěl zeptat na to samý. Nic jsme neprovedli, jen jsme kouknuli do hradu. Za to se snad nezabíjí.

Princezna si povzdychla. „Zabít tě nechci, jsi hezký a líbíš se mi, ale musíš se mnou bojovat. Když vyhraješ, budu tvým vězněm a vše bude tvé. Já, hrad i celé království. Jestli prohraješ, pak tě musím zabít. A tebe, roztomilý kocourku také. Jiná možnost není.“

 

Pokračování příště...

---