Písmák Vyznání
Bojím se za světla.
Bojím se posměchu lidí, bojím se, že za světla mě snadněji uvidí a budu pro ně stadnější cíl ("Támhle jde, na něj. "), bojím se slunce samotného, protože nemilosrdně odhaluje mou fyzickou podobu, na kterou vůbec pyšný nejsem, nemám světlo rád, protože bere prostor mé fantazii, a naplno ukazuje všechnu tu špínu, zchátralost, oprýskávající omítku (jaktože v Praze chátrá tolik budov, když prý je soukromník lepší hospodář než stát. ), zničené lidi bez nálady vlekoucí se do práce a z práce v další dny otročiny, špatně skrývaný vztek z vlastní i cizí bídy, a hlavně beznaděj, apatii a všeobecný marasmus.
Sten šedých stěn
Zelené zdi zas zalévám,
zamávám zahradám,
unaven úzy umdlévám,
pošmournu propadám.
Zimní samota
Stříbrné vločky padají k zemi,
skryté v hlubokém sněhu.
Svět je ponořen v bílém hávu,
jediný šepot je šum větru.
Hádés
Na řece smolné,
Styx mnohými zvané,
převozník v člunu dlí na číhané.
U řeky černé,
Smíchovské nokturno
V ulicích kolem Anděla
když večer ztichne ruch,
soumraku ruka nesmělá
indigem zbarví vzduch.