Kuchyňské okno, gaučový ráj.

Kuchyňské okno

To velké kuchyňské okno, každé ráno nové město. Za tmy San Sebastian, přes den Genova. Zvuk zbíječek, posuny jeřábů, bílé stany archeologů, rozvrtaná zem, rozpadlé staveniště a dělníci jako mravenci v oranžových vestách se žlutou přilbou.

Na mostě se sunou auta rychlostí chůze, červené blikání po sešlápnutí brzdy. Z okna vidím do cizích oken. Paní v podkroví žehlívá a skládá prádlo, občas se do složeného prádla rovnou převléká. Vdechuji vůni THC, náš soused právě dorazil domů. Vlaky houkají, představuju si cestující ve vydýchaném kupé, kam asi cestují, snad mají všichni své doma.

Zrovna ochutnávám nové kontury samoty: ráno spolu snídáme, ty utečeš do práce a já se tu pak po bytě sunu podobně jako ta auta na mostě. Předek mého osobního vozidla je už pěkně vypoulený, občas škytá jako motor, protahuje si své končetiny, které mu u mě za osm měsíců pořádně vyrostly. Jakýpak asi budeš, bobánku. Snad šťastný, s námi už brzy, u tohodle kuchyňského okna.

Gaučový ráj

Často teď pobývám v gaučovém ráji. Přes noc objímám svého polštářového červa, podložená od hlavy k patě, abych ti ve spánku neublížila. Budíš mě, když protestuješ proti mé poloze, to pak cítím takové vetřelecké tlaky na břiše. Ahoj broučku, překulím se na bok, i když už necítím kyčle, spíme dál. V půl druhé mě probudí dupající soused, provozuje prý kavárnu a končí pozdě, šourám se na záchod tak jako každou noc (už potřetí). Prádelna bliká modře (kontrolky pračky), na záchodě to voní po plynu, zátylek mi ovane chladný vzduch ze světlíku. Každou noc se bojím, že ze tmy vystrčí ruku strašidlo.