Vandalové z města nudy

Ten den byl prostě další den. 

Po otevření zelenomodrošedých očí, které jsem čistou náhodou vlastnil, jsem vstal z postele a poté zamířil neprodleně k dřezu. Nejsušší poušť světa Puna de Atacama, tak asi takhle to vypadalo v mojí hubě než jsem vypil litr vody, která byla široko daleko nejživější. V koupelně jsem přetrpěl nějakou tu ranní hygienu abych si připadal jako člověk a ne jako zvíře v betonové špinavé prašné džungli s hodně znečištěným vzduchem. Po nějaké minutce jsem zase nevěřil svému pozorovacímu páru a něco jsem viděl v zrcadle.

Byl jsem to já, nemohl jsem se na sebe vynadívat. V zrcadle byl totiž fešák co vyplazoval jazyk a vypadal, že mi ho tam každou chvíli vrazí. Ráno se nemohlo obejít samozřejmě ani bez rozímání na porcelánovém trůnu krále Ferdinanda. Proč ten název? Proč zrovna "krále Ferdinanda?" Protože pokaždé, když si sednu na hajzl, dotkne se můj penis porcelánové mísy a věřte mi není mu to zvlášť příjemné a mně zrovna taky není moc do jásání, zvlášť ráno, kdy jsou všechny mé smysly v pozoru. Všechny...

Cítil jsem se asi o 2 kila lehčí a připadal jsem si, že dokážu létat. Prostě otevřít okna roztáhnout křídla a letět. Letět někam pryč od těch všedních píčovin co každého živého tvora na této planetě zevnitř pomalu sžírají a nakonec se z nich zblázní aspoň čtvrtina vašich známých. Křídla jsem ale neměl, měl jsem však aspoň zdravé ruce a nohy abych si utřel prdel a vstal ze studeného trůnu moci, síly, chrabrosti a šel si udělat něco k zakousnutí. Nenávidím pocit hladu, přesto byl u mě v poslední době na denním pořádku a byl to takový můj parťák, kterého se nemůžete zbavit a pořád se vám vtírá. Však z jistého pohledu mé filozofie jsem se chudáka snažil brát i pozitivně, protože teplé jídlo jednou za tři dny zahřeje nejen žaludek ve kterém jsem míval občas křeče, jakobych měl vředy (to já naštěstí asi nikdy neměl), ale i srdce.

Jsem opravdu často sám, ale koho to sere. Zvykl jsem si mluvit se sám sebou aby to jediné co jsem slyšel nebylo rytmické neúnavné tik, ťak. Tik, ťak. Tik, ťak. Pořád jsem pil kávu a na tom životabudiči si poměrně zakládám, protože se po něm hezky sere a navíc ji miluju. Pil bych ji celý den, kdyby to bylo možné, pil bych ji pořád dokud by se ze mě nestal kávovník a já bych nezačal srát kakaové boby.

Z ničeho nic mě vyrušily vibrace, myslel jsem si, že si sousedka zase zapla vibrátor a masíruje si s ním namožené ztuhlé svaly po náročném dni v rachotě. Byl to ale můj mobil, který se vrtěl na bílém stole. Volal mi můj dlouholetý kamarád, který byl stejně nadržený a stejně tak divoký jako já. Byl jsem moc rád, že volá. Bylo něco kolem poledne.

"Dobrý den pane onanáne!" pozdravil jsem vesele.

"Zdravíčko, Berto mlátičko."

Zeptal jsem se ho zvědavě pročpak volá. Odpověděl mi jestli náhodou nemám chuť jít do města (samozřejmě chlastat, jen jsme si každý mysleli, že o tom ten druhý neví a myslí si, že to bude jenom nevinné setkání... Nikdy nebylo). Domluvili jsme si sraz na pátou na náměstí jednoho českého prezidenta. Mezitím jsme si ho každý pořádně vyhonili. To proto aby jsmedokázali ovládnout pokud by jsme potkali nějakou nádhernou vílu, která vám ať už chcete nebo ne, zakalí mysl a vy začnete myslet na ty nejzvrácenější věci na světě a nedokážete odtrhnout oči z prdele toho hypnotizujícího stvoření. Miluju víly.

Byl jsem tam asi o deset minut dříve a tak jsem seděl a pozoroval nádheru i stoku industriálního ocelového města, která byla v ulicích všudypřítomná, je jako děvka, vypadá sice hezky ale uvnitř je seschlá jako usušená švestka. Po chvíli ráčil dorazit i můj kamarád Hubert a já namítl, že mám vyschlo v hrdle a že bych to rád něčím spláchl aspoň tu žízeň, když ne hlad. Vyšli jsme z obchodu s šesti litry bílého vína za šedesát korun. Byl jsem gurmán a takové víno jsem neměl ve zvyku pít, raději jsem kupoval drahé a pak neměl co jíst. 

Seděli jsme na lavičce a pod náma se rozprostíralo město, paprsky slunce nás hladily po tváři, ptáci zpívali, my seděli a víno jsme chlastali. "Podej mi to víno do prdele!"                                                             "Tady máš ty jeden nenasytná svině!" (jo trochu už jsme měli v krvi) a podal jsem mu muškátové víno.      Byli jsme šťastní, netrápil nás zítřek ani včerejšek. Netrápilo nás nic, úzkosti a starosti zmizely po pár locích z čirého skla co nám teklo tělem. Páchli jsme jako ožralové ze záchytky co smrdí jakoby se posrali. My se ale neposrali, jen jeden z nás šlápl pravděpodobně do písho lejna.Ten den jsme zničili dřevěný tmavý most, který vedl přes malý potůček, který občas sloužil jako napajedlo pro ty, co užívali marihuanu a věděli k čemu ho správně použít. Ten most byl úplně v prdeli, skoro došlo i na popelnice. 

Byla už tma. Čekal jsem na poslední autobus domů a přitom pozoroval, jak se lidé, kterým ukradl duši tok špatných událostí se vracejí z práce domů. Pohřbívala je všechny pomalu jistě zaživa. Město se ve chvilce proměnilo v město duchů a pod světly lamp se pohybovaly jen siluety. Siluety, které byly prázdné jako láhev alpy francovky, která trčí v rohu pánské toalety. Kola autobusu lízala cestu, komíny plivaly kouř. Vracel jsem se domů, střízlivěl a štěstí pomalu pomíjelo.