Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKýč na klíč
Autor
Kamamura
Kvete petrklíč.
Proč píše paní ten kýč?
Nic nevyslepič!
30 názorů
Tím jsem právě odlišil českou tuzemaiku od japonské haiku. Motiv ročního období nahradím motivem násilí nebo netolerance a řezací slovo nahradím slovem sprostým. Já jsem klasik tuzemaiku!
a vůbec - Já se na nějakou haiku můžu vykašlat, já jezdím pořád na Jawě, na tu Kamasaki bych nikdy nesednul.
když to kopíruješ sem rovnou, nikdy nevíš jak to dopadne, hlavně sem nekopíruj nadpisy, pak uvidíš v komentářích písmo obrů :D
Samozřejmě, že může, a také je. Ostatně i každé konkrétní literární dílo je předmětem ochrany duševního vlastnictví. Nikoli však forma. Nikdo nemůže mít jakákoli práva na formu například povídka, román, novela, báseň a její jednotlivé druhy, třeba sonet, rondel, limerick, zéjel, koleda, píseň, madrigal, letrilla, haiku, oda, epigram, elegie...
Aru - kopíroval jsem to do místního editoru nových děl, to mi zatím fungovalo, ale máš pravdu, příště to nakopíruju do Notepad ++ a zpátky.
Uliční chybí ti tam motiv ročních období nebo přírody a kirei - řezací slovo.
musíš to překopírovat někam, kde nejsou různý fonty, např. myslím google translator a odtamtud kopírovat sem, no není to skvělé? :D
nebo v googlu blogu to sjednotit
No a toto Kamamuro napíšeš, zrovna, když mi haikování tak začalo jít.
Sem ti teda napsal tu tuzemhaiku:
zem máš tuze rád
tak když už nás musíš srát
pevně se zapři
No vida - "technická dokonalost" písmáku - s kopírováním textu nakopíruje i formátovací znaky, takže se nedá změnit font, i když se o to člověk snaží, seč může. To by člověk brečel.
kvaj - slyšel jsi o výrazu "Appellation d'origine contrôlée"?
Používá se v mezinárodním obchodním právu, a označuje artikly chráněné zákonem, jejichž napodobování je zakázáno - Rhum agricole musí být vyráběn z cukrové třtiny, a musí pocházet z Martiniku, šampaňské musí být z regionu Champaigne ve Francii a ne třeba z Pálavy nebo Peru, a podobně.
Češi se kdysi hrozně divili, když jim EU zakázala nazývat destilát z brambor "rum", ale nebyli v právu, protože rum je definován jako destilát z cukrové třtiny, a ten náš by se proto měl jmenovat "bramborum", nebo jakkoliv, ale jinak, aby to neklamalo spotřebitele.
Jsem obecně proto, aby byly věci nazývány pravými jmény, a proto by se česká, slovenská, moravská, slezská, polská, rusku a americká haiku neměly jmenovat haiku, protože to haiku nejsou.
Je to takto srozumetelné?
Dále důrazně doporučuji napravit tu genderovou nevyváženost na druhém a třetím řádku. Pokud na třetím řádku musí zůstat ta slepice, tak ta paní musí z druhého řádku pryč.
Doporučuji nahradit konkrétném jménem autora, ovšem převedeném do mužského rodu. Nude to navíc ještě japonštější.
co ten petrklíč v tuto dobu, lid si žádá šumět listí
navrhuji nahradit list pryč apod.
To máš samozřejmě pravdu. Je ale možné nazvat haiku jen převzatou formu, ale haiku, která se píší u nás, nemají s těmi japonskými většinou nic společného. Přiblížím to na příkladu fejetonu. Ten vznikl jako žánr ve Francii ze slova feuilleton (lístek - potažmo v novinách podčárník), ale v různých zemích nabyl specifické podoby. V Rusku nazývají jako fejeton výrazně kritický žánr, u nás je to jakékoli krátké, převážně vtipné či zábavné povídání o čemkoli, ale například v Německu je fejeton něco jako tématická strana, která se skládá z několika textů různých žánrů a také z fotek a obrázků.
Co je "náš" fejeton vystihl svého času fejetonista Mladého světa Rudolf Křesťan: Fejeton je takové povídání, které by v novinách být nemuselo, a právě proto tam je."
Ano, je to kouzlo nahodilého. Znáš třeba návod na dadaistickou báseň od Tristana Tzary? Ten to vystihl skvěle. Ostatně, co si budeme povídat, i když píše básně člověk, je dílem náhody, která zaujme čtenáře. Jiná věc je, že lidé hodnotí básně často jen podle jména autora.
I s tím bych souhlasil. Já bych šel dokonce ještě dál, a přirovnal bych haiku k wasabi - tradiční japonské rostlině podobné křenu, světové lahůdce podávané k sushi. Wasabi je možné vypěstovat pouze na určitých místech - v tekoucí vodě, ve stínu, prostě je to tak náladová rostlina, že se jí až donenedávna nikomu mimo Japonsko nepodařilo vypěstovat. Je to proto extrémně vzácná lahůdka, a i v samotném Japonsku ji nabízí asi jen pět procent suši restaurací (a ve světě je vpodstatě téměř nemožné ji sehnat, stejně jako donedávna hovězí zvané wagyu, rovněž specificky japonský artikl).
Obdobně je haiku bytostně svázána s japonskem, jmenovitě se zenovým buddhismem, který se stal filozosofií specifické společenské kasty, totiž japonské válečnické šlechty (samurajů), obdoby evropského rytířstva. Zen, a z něho vzešlá haiku se staly pilíře, na kterých samurajové stavěli svou duševní rovnováhu těžce zkoušenou extrémními nároky a trvalou životní nejistotou. Proto je podle mého názroru (podobně jako wasabi) nemožné "přesadit" haiku do jiného kulturního kontextu - protože válečnická šlechta už na světě vpodstatě nikde neexistuje. Můžeme psát napodobeniny, stejně jako lze wasabi napodobit pastou z křenu, hořčice a zeleného barviva, ale kdo jednou pravé wasabi ochutnal, vždycky pozná rozdíl.
Proč bychom se třeba v tomto neměli shodnout? Dneska píše haiku kdekdo, jelikož se tato forma stala módní záležitostí pro zdánlivou snadnost - sedmnáct slabik v pozici 5-7-5 a je hotovo. Tak to samozřejmě není, právě taková minimalistická forma je skoro nejtěžší. Je také například spousta aforismů, ale jen málo z nich stojí zato.
Moment, moment, ještě otázečku...
Co když, kvaji, haiku napíše třeba stroj, umělá inteligence, která jazyku jako takovému nerozumí, pouze kombinuje slabiky a slova podle naprogramovaných pravidel dohromady, ale co když zrovna nějaká taková strojová haiku (jedna ze sta, nebo tisíce), najednou osloví velké množství lidí, a stane se klasikou žánru.
Kde se tam pak ten přesah najednou vezme? Stroj ho jistě neměl, textu nerozumí. Náhoda? Zásah vyšší moci? Něco jiného?
Takže se vlastně shodneme. Tak v tom případě díky za kultivovanou výměnu názorů, a přeji ti hezký a produktivní den!
To není tak jednoduché. Pro někoho může konkrétní haiku přesah mít, pro jiného ne. Na baseň není návod. Zase si pomohu příkladem z jiné oblasti. Pablo Picasso kdysi řekl, že obraz žije nejen tím, jak ho malíř namaluje, ale i každým divákem, který ho pozoruje. To naopak znamená, že když divákovi obraz nic neříká, tak pro toho konkrétního divaka nežije. Stejné je to s haiku, nebo s jakoukoli básní, potažmo dílem. Souhlasím s tebou ale v tom, že je přehaikuováno a spousta z nich nestojí za nic.
Počkej, počkej, Aru, nepřerušuj, snažně tě prosím, my dva už se známe a vpodstatě si rozumíme, ale mě fakt opravdu (čestné pionýrské!) zajímá, co tady redaktor kvaj odpoví, a co se dnes ještě dozvíme o haiku jako žánru.
kam se podívám, tam jsou haiku, je to jako stádo psíků, které uprchne z útulku do nedalekého města, které obsadí, vyžene původní osazenstvo a zavede tam vlastní správu :D
No to je zajímavá hypotéza, kvaji, a pověz mi ještě, jak se ten přesah pozná? Která "haiku" ho má, a která ne? Když ti uvedu příklad deseti, nebo sto haiku, dokážeš ukázat na ty, které ho mají?
Zkušeného literárního harcovníka jsi doplnil ty. Literaturu, tedy prózu a poezii píšu jen jako amatér pro zábavu. Nicméně vím, že rýmování je jen nástroj, samo o sobě smysl ničemu nedává. Pokud se domníváš, že by haiku mělo být rýmované, aby bylo o něčem, pak nechápeš podstatu haiku. U haiku je rozhodující takzvaný "přesah", který z obyčejného "konstatování" udělá záležitost. Představ si to na příkladu fotografování. Dva lidi vyfotí tentýž dům, ale jen jedna fotka na člověka zapůsobí, zatímco druhá je fádní, protože nemá onen "přesah".
kvaj - nevím, to je asi otázka pro víc lidí na tomhle serveru.
Můj názor je ten, že záleží na okolnostech. Pokud je to prvoplánové, stojí to samozřejmě za hovno, chtěl jsem říci, že to může uspokojit jen publikum velmi bezprostředního založení, zatímco pokud se jedná třeba o satiru nebo nějaký multiplanární verbolix, může to mít své opodstatnění.
Co o tom soudíš ty, jako redaktor, dlouholetý publicista a zkušený literární harcovník?