TD - Svatební dar

To, co vám teď budu vyprávět, se odehrálo na konci roku 2031, a tenkrát ještě v ulicích města pražského nerostly olejné a kokosové palmy, na papouška byste nenarazili na trase metra A, B, ani C (tenkrát totiž metro ještě jezdilo a nesloužilo jako poslední útočiště vyhladovělých lidských tlup, které v něm hledaly úkryt před pekelným, čtyřicetistupňovým vedrem v ulicích, jakož i před dravou zvěří i všudypřítomným nebezpečím smrtelné nákazy Žluté Třesavky, jejíž pátá pandemie téměř vymazala ze světa tu část lidské populace, kterou neusmažily postupující změny kjlimatu. Ó, jak se tenkrát hodily sklady respirátorů z let 2020 a 2021, jakož i tehdy rozpracovaná protipandemická opatření!). Ba, bylo to ještě před konstrukcí Orbitálního Zrcadla, které mělo alespoň zčásti zastínit zemský povrch před doslova vražedným žárem žárem nedalekého slunce spektrální třídy G, a zčásti díky své funkci gigantického solárního panelu pomoci zmírnit následky globální energetické krize, která učinila přítrž zhruba tři století trvajícímu blahobytu, které lidstvu poskytly zásoby fosilních paliv - pokladu, našetřeného ze skromné sluneční energetické výplaty samotným Časem. 

Děj této staré, ale stále podivně živými barvami kolorované vzpomínky se odehrává v čase Vánočním, v budově Novoměstské radnice na Staroměstském náměstí v Praze, ano, je z podivem, že ani časový interval tisíce pozemských let nedokázal ten okamžik vymazat, ba ani zamlžit ve vzpomínkách starého, a jinak celkem sklerotického ducha, jako je moje třaslavá, imateriální maličkost. Radnice byla tenkrát narvaná svatebčany - do šedivých, přepracovaných ulic uspěchané továrny na Nadhodnotu zvané Praha dorazily dodávky, žigulíky a vejtřasky plné bodrých, růžolících strýců z daleké Moravy, ověšených nezbytnými demižony domácí slivovice ("Tož strécu, ta hale řetízkuje, však? Hén vokoštujte, hále to byste ňa hurazíl!"), a jejich doprovodných tetek z úsměvy širšími než návěs dálničního kamionu, s neodmyslitelnými taškami tlačenek a jitrnic, a s kameninovými hrnci dršťkové polévky, ve kterých byste kromě Jeníčka s Mařenkou uvařili i celou boršickou jedotřídku i s učitelem zeměpisu. 

Výše uvedený popis se ovšem vztahuje jen na hosty ze strany ženichovy rodiny, pocházející z neprostupných švestkových a meruňkových sadů daleké a nepochopitelné říše Velkomoravské nalézající se směrem, odkud vychází slunce, a která v té době zásobovala ovocnými destiláty rozličné kvality nejen celý evropský region, ale (světe, div se!) i zlomek západní části postsovětského Ruska. Příbuzní nevěsty totiž pocházeli z malebného panství hlubočepského, nacházejícího se na jihu zemí koruny České, a nebyl to někdo jiní, nežli urození rytíři ze starobylého rodu Dorů (feudalismus spolu se šlechtickými byl v české republice znovuzaveden na žádost Karla XVIII. z rodu Schwarzenbergů (knížete českého, markraběte moravského, vévody valašského a arcivévody alsaského) poté, co byl [konečně] právem vládou českého premiéra Okamury jmenován doživotním českým kralezidentem, a rovněž krátce potom, co se poněkud vymkl z kontroly dotační program českého ministerstva kultury nazvaný "Zpět za panem Broučkem, tentokráte do patnáctého století!"). V čele průvodu můžeme vidět slovutné pány Štěka, Kváka a Plka z rodu Dorů, oděných do nádherné kanelované plátové zbroje z dílny mladoboleslavské platnérky (dříve automobilky). Ale kdo to kráčí po boku ženichovu, skryt pod nevěstiným závojem zrakům hostinychtivého davu darmojedlíků a příbuzných? Kdo to nese objemnou truhličku s neznámým obsahem, posázenou drahým kamením, a údajně podle obyčeje obsahující štědrý dar konšelům metropole pražské, za který se má zrenovovat místní prádelna, míčovna, a kůlna pro kola administrativních pracovníků? Postava ztepilá, řekli bychom snad dokonce mužná, kdybychom nevěděli, že je to přece urozená nevěsta, sama slečna... slečna...

"Ale jděte, dušinko zmatená, jakápak slečna?!" zaskřehotala v tu chvíli věkovitá stařena stojící přede mnou (malá, hnědá, tváře divé, pod plachetkou osoba, o berličce, hnáty křivé, někomu se podobá!), která mě evidentně bez problémů viděla, ačkoliv mě jinak dokáží spatřit jen kočky a okultní média. "Jakápak slečna, vy musíte být asi z hodně staré školy, zřejmě jste po smrti pěkných pár století, hádám správně? Dneska už nemusí být nevěsta slečna, paní, nebo vdova; pokrok nikdo nezastaví, máme nebinární entity a genderové mateníky, takže statná figura, která si to tu před námi mašíruje, omotaná závojem jako libyjský beduín, není žádná paní, ani slečna, ale slovutný mladý pán z Hlubočep, chápete?

Prostě - PAN DORA!"

V tu chvíli okna radnice ztemněla a v stíni ve svatební síni se na okamih prodloužily jako pařáty vlkodlaka při úplňku, jen aby mámení za chvíli zmizelo. Jako by tudy prolétl sám ďábel, napadlo mě! Ale bylo to jen zdání - jev ve skutečnosti způsobilo pouze proudové letadlo patřící ministerstvu vnitra české republiky, přistávající na ruzyňské runway s nákladem podléhajícím přísnému utajení nevyššího stupně.