Prolog: Z domu hrůzy a unesených snů někde v USA

(Karin)

V tom domě jsme byli zavření několik týdnů. Nevím to přesně, protože mezi děsem, utrpením, ponížením a zbytečným pláčem plyne čas jinak. Čekání ve falešně konejšivém tichu pokoje je nekonečné, nervy krvácejí a pak přijdou ONI a dělají věci tak hrozné, že čas, který to zabere, padá rovnou do pekla. Během pobytu jsem se naučila sebeobraně, tedy apatickému spánku v době ticha a robotickému plnění pokynů, když se ty zrůdy objevily se scénářem nového filmu pro dospělé a hned se pustily do realizace. Za neposlušnost se platilo. Krví. Trochou krve, která neměla být ve filmu vidět, proto make-up zahrnoval i zakrytí jizev. Nebo spoustou krve, celými 5 až 6 litry, které naopak měly být co nejnázorněji rozmazány a vystaveny hereckým kolegům jako varování. Po této prezentaci firemní strategie se v anonymitě noci přesunul starý známý v pytli na smetiště a nastoupilo nové maso. 

 

I nováčkovi brzy došlo, že nesmí nikomu věřit a radši si má střežit svůj vaskulární obsah. Spoluvězni byli pravidelně informováni, jaká svinstva na ně ostatní “herci” chystají. Naše interakce byly omezené na chvíle, kdy štáb vtrhl do budovy, krátce nám nastínil duchaprázdnou zápletku, na základě které se bude souložit. Pak už jen nahota, odpor k cizímu tělu a hrubému zacházení a objektiv kamery mířící na místa, na která jsme byli jako bytosti zredukované, naše životy visely nikoliv na vlásku, ale na pubickém chlupu. 

 

Nebyla jsem prostitutka, společnice, ani striptérka. Jsem důsledkem nevinné chyby, kterou jsem si v tomto posraném americkém městě pronajala Airbnb na jednu noc. Ta noc byla poslední svobodnou chvílí mého života, ale úsvitu jsem se volná nedočkala. Teď jsem nahé tělo bez minulosti, které přežívá, i když už ani neví, jestli chce. Z Airbnb už nevedou dveře ven. Ven jdou jen filmy, ovšem pochybuji, že by mě někdo poznal podle detailních záběrů mé oteklé vulvy a konečníku a vyhlásil pátrání. Tohle je zasraně bezvýchodná situace.

(Nate)

Chybí mi můj život. Chybí mi volnost, se kterou jsem rozhodoval o osudu příštích dnů. Chybí mi moje nádherná žena, ačkoliv jsem vděčný, že se jako obvykle opozdila a v Airbnb mě nenašla, proto se rozhodla přespat u kamarádky, která jí, aniž by to některá z nich věděla, zachránila život. Nenávidím ty děvky, hubené a mlčící, které na pokyn zarostlého režiséra, smrdícího chlastem, nastavují zadky a nechají se ošukat, aniž by hnuly brvou. Vzdoroval jsem, odmítal souložit s těmi polomrtvými existencemi, ale vysvětlili mi přesvědčivě, že mám spolupracovat. Vysvětlili mi to nožem.

 

Další odporný den, který si nezaslouží sluneční paprsky. Hlasité vrznutí dveří v přízemí. Ožralý smích party lidí, kteří z toho slunečního žáru vcházejí do domu hrůzy. Mladý hlídač u vchodu se tváří neutrálně, zatímco nahé ženy spěchají na své místo v perverzní záři reflektorů. Dostávám pokyny, ošukat zezadu, kamera to bude zepředu snímat, takže pěkně zeširoka. Vstupuji do cizího těla, o jehož majitelce nemám ani tušení, vidím jen dlouhé tmavé zvlněné vlasy na svěšené hlavě, která se odevzdaně opírá o okenní rám. Ani nepřiráží, to v tomhle vězení nedělá nikdo. Sex je tu špinavý, bezcitný, bolestivý, hnusný a všudypřítomný. Konec záběru, máme to, odcházíme. S oddechnutím jsem z holky vyklouzl tak rychle, až přepadla dopředu a dopadla na špinavý radiátor. Nenáviděl jsem ji. Osaměli jsme. Svalil jsem se na zem a nepohodlně se položil na dva schody, které lemovaly pokoj jako zápasnickou arénu. Zavřel jsem oči a chtěl být mrtvý. 

 

Světla zhasla, ale nezaslechl jsem zavření dveří. Proto jsem oči znovu s námahou otevřel. Stála nade mnou. Stihla si vzít bílý župan a dívala se na mě se strachem a nenávistí. Vlastně s nenávistí, strachu tam bylo podezřele málo. Sáhla do kapsy županu a něco rychle vytáhla a sklonila se ke mně. Zabije mě. Záleží mi na tom vůbec? Asi ne, ani jsem se nepohl. Jenže jsem nezemřel. Kapesníkem otřela make-up na mém hrudníku, který skrýval příčnou tenkou hojící se ránu. Tvářila se zamyšleně, možná trochu překvapeně. Já jsem byl také překvapený, ne proto, že bych žil, ale protože ta bytost uměla mluvit. Děvky nikdy hlas neměly.

 

„Tohle máš za to, že jsi mi to nechtěl udělat?“ Vytřeštil jsem oči a přikývl. Otočila se ke mně zády a sundala župan z ramen. Taky tam byla, tenká, dlouhá, čerstvá.

 

„Nenáviděla jsem tě. Tebe osobně. Omlouvám se,“ řekla zcela nepochopitelně.

 

„Já se omlouvám, je to neodpustitelné, ale upřímně se omlouvám. Je mi ze mě zle,“ vzlykl jsem a bylo mi hrozně. To tělo dostalo tvář, hlas, duši a já se cítil jako prašivé zvíře.

 

Sklonila se ke mně a políbila mě na dlouhou ránu. Jednou, podruhé, potřetí. Jen zlehka a něžně. Uchopila mé tělo a stiskla ho v náručí. Já jsem jí tohle provedl a ona mě lituje? Bolí to víc, než čepel nože, která stvořila krvavou řeku na mé hrudi. Chtěl jsem u ní zůstat. Chtěl jsem, aby mě držela a já byl v něžném bezpečí. Ozvalo se zaklepání na dveře a ona mě pustila.

(Karin)

Byla jsem si tak jistá, že ho nenávidím. Koho mám nenávidět, aby to bylo spravedlivé? Ten muž to není, on je oběť jako já. A možná jako ta blonďatá kurva, která v krajkách a peří přichází za doprovodu dveřníka. Proč? Na zaučení? Vypadá sotva na dvacet, co tu hledá?

 

„Co s ní?“ zeptal se ten pořezaný otráveně.

 

“Prý je herečka, bude potřebovat malou úvodní lekci,“ pronesl dveřník bez emocí v hlase.

 

Oblékala jsem se pod županem, kalhoty, ještě otočit a tričko. Hotovo. Chudák holka, ví vůbec, co ji čeká? Vypadla jsem z pokoje co nejrychleji. Vešla jsem za dohledu dveřníka do svého pokoje, který měl okna na chodbu. Ven žádná. Ve spěchu jsem zavírala každé, které vedlo k děsivému dveřníkovi, třásly se mi ruce. Bojím se ho. Další okno. Ale proč se ho bojím? Udělal mi někdy něco z vlastní vůle? Ne. Další okno. Pak mi to došlo a překvapila jsem sebe i dveřníka. Uchopila jsem kliku dveří a místo, abych zamkla, otevřela jsem dokořán. 

 

„Pojď dovnitř,“ vyzvala jsem tiše šokovaného mladého muže. Možná se jmenuje David. Možná Jidáš, koho by to tady zajímalo. Vsadila jsem na jednu kartu a pokud se pod uniformním rubem neskrývá eso, budu zítra v pytli na smetišti. Zavřela jsem za ním dveře a objala ho. Pevně, něžně, abych mu tím gestem položila otázku, na kterou bylo smrtelně nebezpečné se ptát. Stiskl mne také a vydechl do mého ramene.

 

„Nenávidíš mě?“ zeptala jsem se šeptem narovinu.

 

„Měl bych, ale nemůžu přijít na nic, co jsi mi udělala a za co bych tě měl nenávidět.“

 

„To je ono. Jejich strategie. Když k sobě budeme cítit nenávist a strach, nikdy se nespolčíme proti nim. Jsme tu zavření, týraní a tohle je třešnička na dortu, jsme sami, protože musíme nenávidět, všechny i sebe samé.“

 

„Už dlouho plánuji útěk,“ řekl David nesměle, „vezmu tě s sebou.“

 

„Vážně? Děkuju! Ale jak to uděláme?“ Byla jsem mu vděčná a jen z představy volnosti se mi dělalo slabo.

 

„Sbal se a já ti zatím řeknu, co jsem vymyslel”. David přecházel po pokoji a díval se, jak vytahuji černý batoh a rozhlížím se po předmětech.

 

„Já mám klíče, takže pokud zmizím, bude jasné, že jsem to byl já. V tomhle případě už je jedno, jestli při svém útěku vypustím i pár ptáčků. Neměl jsem to v plánu, ale dnes jsi mě dojala. Nepovažoval jsem vás za lidi k záchraně, všichni jsou tu tak zlomení, že už mi ani lidi nepřipomínají. Přiznám se, že s tím se mi žilo líp. Až zmizím, dorazí na místní oddělení kriminální policie anonymní udání na firmu. Najdou tohle místo. Ale co se stane s vězni, to nevím. Velká část jich přejde pod jinou společnost, částečně i dobrovolně, protože už jiný život neznají.“

 

„Musíš vzít tu holku, je nová, mladá, zranitelná. A dovol mi vzít toho pořezaného kluka, ještě má šanci žít.“ David se zamyslel. Do batohu jsem si hodila náhradní tričko, neměla jsem zájem o nic, co bylo poskvrněné tímhle pokojem. Stačí, že budu muset žít se sebou. 

 

David pochopil, že balit nehodlám, vyšel na chodbu a bez klepání rozrazil dveře sousedního pokoje. Scéna, která se za dveřmi otevřela, byla téměř komická. Mladá blondýnka procítěně recitovala pasáž s Danteho a „herec“ ji kriticky pozoroval, jako by rozhodoval o jejím přijetí či nepřijetí k činohře. 

 

David se přesvědčil, že nás nikdo nesledoval a zajistil dveře. Pořezaný se tvářil vyděšeně a blondýna mírně podrážděně, že ruší její přednes.

 

„Mizíme. Vaše pasy mám dole. Ty,“ ukázal na mladou blondýnu,„ pojedeš se mnou na jih. Vy dva pojedete na východ. Nemluvím o směru na silnici, myslím světadíl. Musíme zmizet z povrchu Země, alespoň na čas, než udělá policie svoji práci a budeme si jistí, že nezbylo komando, co za nás má slíbené vánoční odměny. Peníze vám pošlu přes PayPal než dorazíte na letiště. Bude to dost na to, abyste zmizeli aspoň na rok. Klidně se rozdělte, až to bude bezpečné. Nechci vědět, kde jste. Žádný kontakt, jste mrtví, tak se podle toho chovejte.“

 

Nechal nás stát na vlakovém nádraží a zmizel v prachu bez ohlédnutí. Za dva měsíce jsme měli zjistit, že jeho hlavu s potížemi identifikovali kriminalisté napíchnutou na kaktusu v severním Mexiku. Po jeho těle i opeřené blondýně se slehla země.

 

Kapitola první: Do Singapuru

(Karin) 

Letiště Hartsfield-Jackson v Atlantě je nejrušnějším letištěm ve Spojených státech. Proto jsme nasedli na ušmudlaný vlak, který směřoval právě do Atlanty. Upřímně řečeno, klidně to mohl být jakýkoliv jiný vlak, hlavně, že jel PRYČ. A hned. Pořezaný mě následoval jako robot, který při sebemenším zatřesení ztratí kontakt s baterií a na chvíli mu zhasnou světla. Ve vlaku usnul, aniž by se mě zeptal, kam jedeme. Ve spánku objímal svůj poloprázdný batoh, který prozrazoval, že ani on si nepotřeboval přibalit další zátěž z vězení. Nesl si jí dostatek na celý život. Když jsem ho v Atlantě probudila, otevřel oči, rozhlížel se po prázdném vagónu a vypadal jako štěně, které usnulo v náručí páníčka a teď je překvapené, že leží ve svém vlastním pelíšku. Pak začalo štěně zvracet. Lidé ho obcházeli obloukem a znechuceně odvraceli tvář. Mohl by být opilcem, který se vyspí z kocoviny a zas bude křehkou součástí společnosti. Kéž by to bylo tak jednoduché. Vlastně bylo obdivuhodné, že je vůbec schopný chodit a navíc zvracet. Těžko říct, kdy naposledy jedl, ale dnes ne, nebylo za co. 

 

Odletová hala nás pohltila spolu s davem turistů, mužů v oblecích a elegantních dam, které se tváří, že létají denně a právě se nacházejí ve svém přirozeném prostředí. V ruce jsem svírala naše pasy a mobilní telefon od Davida, který jsem měla po obdržení peněz zničit. Napadlo mě podívat se do jeho pasu, jak se ten člověk vlastně jmenuje. Nathaniel. Má jméno, datum narození před pětatřiceti lety, měl život, než mu ho ukradli a prodali na náhradní díly. Jaká terapie je potřeba ke slepení rozbitého života? A jak ho mám udržet pohromadě alespoň pro účely přepravy na východ? Potřeboval by omotat průhlednou fólií jako kufr… Východ je dobrý směr, zní jako východisko, východisko ze strašných sraček, ve kterých jsme se hrou osudu ocitli spolu. Dva cizinci u východu, kteří si zdvořile dají přednost ve dveřích jen proto, aby je záhy oba srazil autobus a jejich maso se navždy propletlo v sekanou.

 

David nelhal, peníze dorazily do virtuální banky, kterou jsem bez ceremonií vyprázdnila, SIM kartu spláchla do veřejné toalety a mobil hodila do odpadkového koše McDonald's spolu s obalem od hamburgeru. Letů bylo na výběr spousta. Po krátkém váhání jsem koupila dvě levné letenky do Singapuru, jakožto vhodné přestupní stanice, ze které se můžeme ztratit na ostrovech Indonésie nebo Filipín. Ztratit se minulosti a jeden druhému. Nemohla jsem strpět jeho poblitou přítomnost. Žena za přepážkou prodeje letenek se tvářila, že nám právě prodala vstupenky do ráje a nejradši by zavřela stánek a jela s námi. Kráva. Robot mě následoval letištěm a občas blikl.

 

Nate mě potěšil tím, že si v letištním obchodě koupil kartáček na zuby, pastu a deodorant. Byla jsem mu vděčná, protože mě nenapadlo rezervovat sedadla daleko od sebe, když už musíme sdílet letadlo. To ta prodejkyně líbánek narychlo mě připravila o zbytek logického uvažování. V dárkovém obchodě si Nate do košíku vložil čisté tričko s nápisem I love Atlanta, které jsem mu z košíku vyhodila, protože se mi z Atlanty dělalo zle, a nahradila ho černým tričkem bez potisku, ze kterého se mi taky dělalo zle, ale nepřipomínalo mi tenhle výlet, který měl být východem, východiskem, konečným řešením. Kéž by se po nás slehlo nebe a kovbojové přestali masturbovat nad našimi nahrávkami, zatímco jejich počestné manželky spí s natáčkami na hlavě. Ani to by ale nesmazalo tu nepopsatelnou špínu znásilnění znásilňovaného znásilněným. 

 

K odbavení jsme neměli nic a naše příruční batůžky vyvolávaly úsměvy. Úsměvy nematerialistickým hipsterům, minimalistům, kteří se s ruksakem nechávají svádět divokými krásami světa. Nikdo neviděl dvě trosky na útěku před ničím a za ničím. Neviděli dvě osoby, které chtějí změnit okolnosti kolem sebe ve skutečné touze změnit tak sebe samé zvenčí, zoufale věřící v Feng shui, protože uvnitř v tuhle chvíli už nebylo na čem stavět. Hodnoty byly v troskách a ještě doutnaly, Bůh přestal existovat. Země zaslíbená byla prodána na parcely, na kterých měly stát líbánkové hotely pro bohaté duchem i peněženkou. I letadlo se mi zdálo neskutečné. Úhledné řady koženkových sedadel, určující dočasnou blízkost cizincům a nabízející hovory o životě těch druhých, na které se místo zoologické zahrady jedeme podívat do jejich volného výběhu. Tam je vyfotíme a poskytneme k prozkoumání a líbení na sociálních sítích. K tomu jako dárek deku a polštářek zdarma. 

 

Nate sebou praštil na sedadlo u okna a já jsem se posadila na prostřední. Poslední místo v uličce obsadila krásně oblečená žena s pohledným obličejem a pečlivě vykreslenými rty. Jaké asi bylo její ráno, když si balila poslední nutnosti do kufru a pečlivě si líčila obličej? Už teď jsem si připadala jako v zoologické, když jsem to krásné vonící stvoření zaznamenala po svém boku. Jak rychle by si odsedla, kdyby znala průběh mé předešlé noci?

Letadlo bylo obsazeno, „crosscheck“ zazněl jako předzvěst opuštění letiště, Atlanty, Georgie i celých Sprasených států amerických. Ťukla jsem krátce na obrazovku a chvíli přemýšlela, jaký film se hodí pro tuto chvíli. Akční…ne, díky, mám akce dost. Drama…jakbysmet. Romantické…kde je tady sakra sáček na zvracení? Možná bude hudba lepší. Nate se připojil na internet a tím mě vytrhl z přemýšlení.

 

„Je ti jasné, že nesmíš s nikým komunikovat? Tedy aspoň do doby, než se rozdělíme, pak se udej, komu je ti libo.“

„Chápu a nemám v plánu nikoho kontaktovat. Jen jsem chtěl vidět mojí ženu. Ani nezačínej, nebudu jí psát, ale má instagram a tiktok, kam denně nahrává novinky, chci se jen podívat.“

„Nate, jen pro mou osobní zvědavost. Co od toho čekáš?“

„Co od toho čekám? Počkej, musím se zamyslet. Je to už řada týdnů. Takže chci vidět, že je v pořádku, že po mně pátrá, že na mě čeká a že se mi časem podaří najít způsob, jak jí sdělit, že jsem přežil.“

„To zní rozumně, hodně štěstí,“ řekla jsem bez zájmu. „A co děti?“

„Zatím jsme chtěli počkat, až něco zažijeme,“ odpověděl a tvářil se, že se mu zase udělalo špatně. No, teď jsi toho hochu zažil tolik, že si ještě rozmyslíš, jestli do tohohle světa přivedeš dítě. Nebo si ho možná dřív uskřípneš v pantech od dveří.

 

Nate už ale brouzdal po sociálních sítích paní slaměné vdovy, v očích dychtivý výraz a v uších erární sluchátka. Kroužili jsme nad Atlantou a směřovali na východ. Mou pozornost upoutal znovu asi po patnácti minutách, kdy stále ještě sledoval příspěvky, které dokumentovaly dění v jeho nepřítomnosti jako pomník doby jeho mučení, který se s každým dnem zvětšoval a sbíral palce nahoru namísto květin. Plakal. Že ne dojetím jsem odhadla z přítomnosti muže, který svíral mladou paní příliš těsně na rodinného přítele a příliš dotěrně na bratra, zatímco se žena na videu smála. Tohle bylo špatně, ale v odrazu současného dění jsem to nepovažovala za katastrofu. Zavřela jsem oči, sluchátky vypnula vzlykajícího společníka a přikryla se dekou, pod kterou nikdy nikdo nesouložil. Radovat se z maličkostí je složitá dovednost.

 

Prospala jsem šestnáct hodin jako v bezvědomí. Když jsem sundala sluchátka a odvážila se přesunout do reality, můj soused ještě stále plakal. Už ne zajíkavě, jen se tupě díval před sebe a tekly mu slzy. Někdo mu zřejmě věnoval krabici papírových kapesníků a plastový sáček, který těmi promáčenými a usoplenými ubrousky již naplnil. Vypadal zoufale. Neměla jsem nejmenší chuť zjišťovat detaily ani ho chlácholit. Naštěstí mě vysvobodila letuška s teplým obědem a studenými nápoji. Hladově jsem se pustila do jídla a s úlevou zaznamenala, že i Nate má hlad. Alespoň jeho tělo pořád ještě funguje a žádá potravu, když jeho mysl právě vyskočila z letadla bez padáku a roztříštila se o vlny Pacifiku. Přemýšlela jsem, co bude dál. Měli bychom sejít ze stezky, na které jsou letiště, hotely a autority, které kontrolují cestovní pasy a údaje zadávají do mezinárodních registrů. Budeme se muset ponořit do společnosti, která nepodléhá byrokracii, nejlépe neumí číst. A rozdělíme se, každý za sebe, nikdo za nikoho. Snažila jsem se myslet racionálně a nenechat se unést lítostí nad tím zlomeným mužem. Možná jeden den, než sebereme síly na samostatnou cestu. Maximálně jeden den.

 

V Singapuru jsme přistáli večer místního času, unavení, přejedení, zoufalí každý svým osobním způsobem. Nate konečně přestal brečet a tvářil se statečně. Zamířili jsme znovu do obchodu na letišti, oba si nakoupili spodní prádlo, něco oblečení, sluneční brýle, pár kosmetických drobností, vodu a jídlo. Singapurské letiště Changi má nejmodernější zázemí, je to město ve městě, které nikdy nespí, protože jeho obyvatelé si nejsou jistí, ve kterém časovém pásmu se právě nacházejí. Vedle letištních salónků jsme objevili veřejné sprchy, před kterými jsme se rozdělili a těšili se, jak ze sebe smyjeme všechny špinavé starosti a vzpomínky. Uvnitř nechyběla prostorná předsíň s velkým zrcadlem, které se nikdy nezamlží, byly tam sněhobílé ručníky, toaletní potřeby, fén, kulma, vše připravené pro restart špinavého cestovatele. V horké vodě jsem strávila alespoň půl hodiny. Všechno oblečení, ve kterém jsem přijela, jsem bez lítosti vyhodila. Z nového jsem ostříhala cedulky, namazala se krémy, vyfénovala vlasy a připadala jsem si jako školačka vymydlená před začátkem nového roku. Jenže téhle školačce hnije v aktovce svačina z předešlého školního roku a ten smrad se nikdy nevyvětrá.

(Nate) 

Když jsem se pokusil ubrečet k smrti a s politováním po několika hodinách prokázal sám sobě, že to nefunguje, začal jsem přemýšlet racionálně. Horká dlouhá sprcha mi v tom hodně pomohla. Chci být čistý, vědět, že jsem, přinutit svůj mozek, aby to uznal. Navrhl jsem tedy té holce, abychom si zašli na rozbor krve. Pak už žádné hotely, letadla, informační systémy, chápu, ale tohle musím vědět, abych mohl se svým tělem uzavřít příměří. Souhlasila. Kde jinde hledat diskrétní kliniku s testy na počkání, než ve městě hříchů a přemnožených trans šlapek, vyhledávaných bílými dobrodruhy. Přijali nás bez většího zájmu, k identifikaci stačilo křestní jméno a 100 dolarů. Jeden odběr krve a ráno výsledky. Zbývalo vymyslet, kde se toho rána dočkáme. Hotel nepřipadal v úvahu, souhlasil jsem, že je to příliš křiklavá stopa. Byl jsem unavený, po sprše a výměně oblečení mé tělo žádalo postel, čistou deku a teplé bezpečí. 

 

Při hledání vhodné lavičky, která by postel nahradila, se na nás usmálo náhodné štěstí. V přízemí letiště jsme objevili shluk krabic, naskládaných na sobě jako plástve. Capsule hotel, ideální řešení. Žádná obsluha, žádné doklady, prostě vložit peníze jako do parkovacího automatu a otevře se kapsle, útulná jako mateřské lůno. Volná byla jedna, neváhali jsme. Ta čistota hladila oči, tlumené fialové světlo jakoby vonělo. Byl jsem na pokraji vědomí. Ta holka odhodlaně vlezla do naší pronajaté boudy a rukou hladila čisté povlečení na posteli, která zaujímala celou plochu příbytku. Pro dva byla velká tak akorát, ačkoliv ubytování bylo oficiálně určeno pro jednotlivce. Ne pro nedostatek prostoru, ale proto, aby dvojice nerušily sousedy za plastovými stěnami milostnými zvuky. To je v našem případě naprosto vyloučené, díky, už jsem zvracel. 

 

Po čtyřech jsem vlezl do kapsle a byl jsem spokojený. Tlumená světla, vůně aviváže, tichá hudba. Tohle společně vytvářelo pocit naprostého soukromí vesmírné lodi, která bude ještě roky putovat osaměle, než narazí na civilizaci, nebo shoří. Boty jsme ukryli do přihrádky, batohy pověsili v rozích na háčky a na poličku postavili láhev vody. Zamkl jsem dveře a cítil se v bezpečí, ve vesmíru. Doufal jsem, že ona moji šťastnou chvíli nezkazí mluvením. Neměli jsme žádné společné pozitivní téma, v duchu jsem prosil o ticho. 

 

Ona asi uvažovala podobně, se spokojeným zamručením se uložila na levou stranu postele, zády ke mně a deku mi štědrým gestem nabídla. Lehl jsem si k ní zády a snažil se zkroutit tak, abych se jí ani náznakem nedotkl. Zamotal jsem se do voňavé peřiny, mírně ztlumil fialové světlo, poslouchal jsem nevtíravou hudbu, která doplňovala uvolňující atmosféru. Chvíle štěstí, uvědomil jsem si. Existuje, i po tom všem, co se stalo, dokážu být šťastný, i když jen krátce a nevýznamně. Strašný kontrast k předchozím hodinám, kdy jsem chtěl umřít, jakkoli a nejlépe několikrát, aby to bylo jisté. Jak mě vůbec v tomhle letargickém stavu dokázala dopravit až sem? Vždyť se sama musí cítit stejně, odkud vytáhla tu sílu, nějaké tajné zásoby? Možná poslední dobře střežená dávka adrenalinu, kterou využijete až v nejvyšší nouzi, protože víte, že vám rozleptá svaly a pak už opravdu nebudete moct jít dál. Cítil jsem teplo jejích sálajících zad, cítil jsem vděčnost. A taky lítost. 

 

O několik málo hodin později mě probudil chlad z automatického větráku, který zajišťoval, aby kapsle nebyly přetopené a spící housenky se do rána nevyklubaly v motýly. Opatrně jsem se převalil na záda a pokusil se větrák vypnout, ale nešlo to. Jemně jsem se dotkl jejího ramene, byla ledová, schoulená do úsporného klubíčka a třásla se zimou. Roztáhl jsem peřinu a pevně ji přikryl. Probudila se. Už se mě nebála, ale nevím, jestli to byla rezignace nebo důvěra. Celá zmrzlá se převalila čelem ke mně, obličej položila na mou hruď a studené nohy nacpala co nejblíže k mým. Přesvědčil jsem se, že jsme oba dobře přikrytí a okraje peřiny jsou pod námi, aby zbytečně neunikalo teplo. 

 

„Díky, byla mi zima,“ řekla mému hrudníku a opřela se do něj obličejem. Dovolil jsem si ji obejmout, bez postranních úmyslů, jen jsem jí chtěl poskytnout teplo a vděčnost za tuto první noc svobody a relativního bezpečí.

 

„Děkuju ti za všechno, co jsi pro mě cestou udělala. Bez tebe bych tu nebyl…,“ a ani nechtěl být, pomyslel jsem si. „Dnes jsi pro mně byla tím nejdůležitějším člověkem na světě.“

 

„Vypadal jsi strašně a já jsem ti chtěla pomoct, víc udělat nemůžu. Teď, jak tu ležíme a je mi teplo a příjemně, jsi pro mně ty tím nejdůležitějším člověkem na světě. Je to jen na pár hodin, ale znamená to všechno.“ Ovinula svoje paže kolem mého těla. „Můžeme takhle spát?“

 

Stiskl jsem ji na znamení, že je to v pořádku a opravdu usnula téměř okamžitě, ztracená ve svém světě, který se teď nacházel mezi mými pažemi. Věděl jsem, že budu několik hodin skoro šťastný.

 

Ráno přišlo brzy a věděli jsme, že je čas vymotat se z kukly a vylétnout. U nejvyššího vodopádu světa, který kdy byl vytvořen uvnitř budovy, jsme se dívali na bílé obálky, které obsahovaly děsivé výsledky krevních testů na všechny myslitelné pohlavní choroby. Neměl jsem odvahu ji otevřít. Nakonec jsme si obálky vyměnili a podívali se na výsledky toho druhého. Její měla ve všech řádcích slovo negative. Byla čistá. A měla jméno. Byla člověkem, co měl jméno z minulosti a měla i budoucnost. 

 

„Pokud chceš umřít, musím tě zklamat, budeš si to muset zařídit jinak. Jsi negativní,“ řekla mi. Ulevilo se mi, přece jen jsem chtěl žít. 

 

Rozdělili jsme si hotovost a hledali slova, která by ještě měla být řečena, než se navždy naše cesty rozdělí a naše minulost přestane být. 

 

„Děkuju, hodně štěstí,“ popřála mi. 

 

Najednou jsem si uvědomil, že se bojím být sám. Kdybych mohl cestovat s ní a pečovat o ní, moje vlastní problémy by ztrácely mou pozornost. Jen by tiše bublaly v pozadí, jako vývar z kostí, který se má ještě hodiny táhnout. 

 

„Karin, tedy pokud bys chtěla, můžeme zůstat spolu.“

 

„Nezlob se, ale s přízrakem minulosti nemůžu cestovat. Ale můžeme vytvořit poslední most, záchrannou brzdu. Ode dneška za měsíc se sejdeme na molu na pláži Gamayng Baybay na ostrově Carnasa. Pokud ještě za tu dobu budeš chtít mou společnost, čekej tam o půlnoci. Pokud budu chtít tvou společnost, přijdu. A pokud tam nebudeme, je to odmítnutí.“

 

Bude to NE, které mi vyřídí vlny a jen jim si budu moci stěžovat, spílat nebo prosit. Věděl jsem, že nepřijde a pochyboval jsem, že tam budu čekat já. 

 

Kapitola druhá: Na Batam a Cebu

(Karin) 

Považovala jsem rozhovor za ukončený a vydala se bludištěm letištní haly k východu. Zakoupila jsem mobilní telefon, po krátkém váhání koupila krátký skládací nůž na případnou sebeobranu a nakonec navštívila i lékárnu, takže můj už skoro naplněný batoh připomínal polní nemocnici. Chtěla jsem být nezávislá na místním zdravotnictví pochybné kvality. Rikšou jsem se nechala dopravit do přístavu, abych zkusila štěstí na lodích, které kotvily v Johorském průlivu. Drahé lodě, určené pro turisty, mě nezajímaly. Vyhlídla jsem si ošuntělý stoletý parník, který převážel zboží a měl namířeno na ostrov Batam v Indonésii. Nejprve dělníci nerozuměli, o co žádám, ale odvedli mě za kapitánem lodi, který hovořil anglicky a neviděl v mé přítomnosti problém. Dokonce mi za mírný příplatek obstaral kajutu, dělníci totiž spali na palubě na tenkých matracích a kapitán vyjádřil obavy o mé bezpečí, pokud bych měla spát mezi nimi.

 

Kajuta měla velikost koupelny, ale ke koupání tam nebylo nic. Tvrdá postel, špinavé povlečení, u stropu větrák, který vířil horký vlhký páchnoucí vzduch po pokoji. Vše bylo v původním stavu, polštář měl na sobě skvrny od nespočetných příležitostných obyvatel posledních sta let. Bylo to dostačující. Vložila jsem mu peníze do ruky, žádný účet, dohoda byla uzavřena neformálně. Tohle bude můj domov po několik příštích dnů. Ložní prádlo jsem zmuchlala do špinavé skříně a připravila malý, ale čistý polštář s logem Singapore Airlines a tenkou deku téže značky. Hned to vypadalo líp. Našla jsem zásuvku a připojila nabíječku mobilu. Za dveřmi se podávala večeře, rýže s něčím, vůně stačila k tomu, abych se vzchopila a opustila soukromí kajuty a vystavila se pohledům lodních dělníků, především Indonésanů. Dívali se na mě jako vlci na ovečku, nelíbilo se mi to. Jedli rukama a bavili se mezi sebou v jazyce, kterému jsem nerozuměla. Možná to bylo více jazyků naráz a oni sami si mezi sebou nerozuměli, protože křičeli a zdálo se, že mají mezi sebou neshody. Nebo se domlouvali na pořadí, ve kterém se na mě vystřídají. Večeři jsem omezila na časové minimum a s chladným přáním dobré noci se vrátila do špinavého útočiště, které mělo alespoň bezpečnostní západku. Elektřina na lodi byla slabá, takže bylo třeba rozhodnout se, zda chci použít světlo, větrák nebo nabíječku. Fungoval vždy jen jeden ze jmenovaných přístrojů. Ve tmě jsem se posadila na postel a namířila na sebe zaprášený větrák. Za kulatými lodními okny ubíhala světla města. Je to pravá strana, dívám se tedy na malajský břeh. Hlavně, aby všichni tygři spali a hleděli si svého. Ještě jednou jsem zkontrolovala chatrný zámek a pro jistotu postavila před dveře židli. V případě vyrušení tak budu mít pár vteřin k dobru. Nůž jsem položila na noční stolek.

 

Do rána se ale žádný útok nekonal. Potřebovala jsem koupelnu a především záchod, proto jsem s cestovním ručníkem, koupeným včera v Decathlonu, kartáčkem na zuby a kusem toaletního papíru opustila kajutu a vydala se hledat. Nakonec se to ukázalo jako snadné, pach moči a výkalů působil účinněji než ukazatel. Toaletu představovala kulatá díra v podlaze se dvěma šlapkami po stranách. Vlastně to tak bude lepší, nebude se řešit problém s prkénkem, který je oblíbeným předmětem svárů západních domácností. V podřepu mě napadlo, co by asi ekologové řekli na to, kam výměšky padají. Aspoň je to bio a ne plastová taška, ale budu na to myslet, až se příště půjdu vykoupat do moře. Po vaječné snídani jsem vzala nabitý mobil, kvůli němuž jsem vypnula větrák a kajuta připomínala horkovzdušnou troubu, a vylezla na horní palubu, kde bylo v pracovní době dělníků prázdno. Prohlédla jsem si mapy ostrovů a přemýšlela, kam by mohly směřovat lodi z Batamského přístavu. Horní palubu jsem měla ráda. Proseděla jsem tam hodiny na zemi, přes zavřená oční víčka obdivovala sílu slunce a děkovala větru, který to místo dělal snesitelnějším. Přes den jsem pouštěla větrák, po večeři na chvíli světla a pak zase větrák až do časných ranních hodin, kdy se ochladilo natolik, abych mohla oželet průvan a nabila mobil. Byla jsem si jistá, že moje stopa, kterou jsem nechala na singapurském letišti, je zahlazená a dále se roztříští na mikroskopické kousky podobné filipínským ostrovům. Necítila jsem ale uzdravování. Na slunci mi bylo dobře, skromně jsem se radovala, ale rány nebyly zacelené. Pořád jsem si připadala jako rozřezané kousky, které se nemohou spojit okoralými okraji, protože už k sobě prostě nepasují. Možná to slunce zahřeje moje okraje a ty se žárem spojí v jednu nepoškozenou bytost. Tahle bláhová myšlenka mě nutila opustit každé ráno bezpečí ošuntělé kajuty a lehnout si na palubu.

 

Poslední den plavby byl jiný. Muži na dělnické palubě slavili a pili. Něco zpívali, ale znělo to spíš jako bojová píseň, než jako radostná, oslavující návrat k milovaným na pevnině. Neměla jsem v plánu připojit se k nim, odpuzovali mě svým mužským pachem, vytahanými hadry a nedovřenými poklopci. Tiše jsem vyklouzla na chodbu a zamířila na toaletu, když mi jeden z nich zastoupil cestu. S excuse me jsem se pokusila projít, ale muž neuhnul, naopak vykročil mým směrem a přitlačil mě ke kovovému zábradlí. Dostala jsem strach. Prohlížel si mě a slizce se pousmál. Rukou mi sáhl na zip kalhot. Tohle už nikdy nedopustím, ať je cena za odpor jakákoliv. Mé koleno vylétlo a zasáhlo ho do vzrušeného rozkroku. Předklonil se a s naříkáním se chytil za otékající šourek. Využila jsem chvíle, uchopila ho za zátylek a vší silou udeřila jeho obličejem do kovového zábradlí. Zkažené zuby vylétly z úst a propadaly dírami v kovovém roštu. Muž se tvářil nepříčetně a plival krev. Naštěstí už hluk přilákal kapitána lodi, který křičel v nesrozumitelném jazyce. Muži se stáhli. Ubránila jsem se a věděla, že už se budu vždycky bránit. Už nikdy si mě nevezmou. Já chci žít, nejen jako buňky pospojované vazivem, ale jako člověk, jako duše, v celistvosti, kterou nikomu nedovolím rozbít. Toho večera jsem se vymočila do hrnce a obsah vylila na spodní palubu. Kajutu jsem do zakotvení neopustila a na Batam vystoupila bez rozloučení.

 

V přístavu jsem se moc nerozhlížela a vydala se k první lodi, která už skoro vyplouvala.  Byla nízká, pouze dolní krytá paluba poskytovala přístřeší přibližně stovce žen s nemluvňaty. Čím míň ptáků, tím líp, uvažovala jsem a vykročila ke starému muži, odvazujícímu lana. „Where?“ zeptala jsem se. „Masbate Island,“ odpověděl stařík a pokynul mi na palubu. To je dobrý směr. Strčila jsem mu pět dolarů a nastoupila na palubu mezi ženy. Zvědavě si mě prohlížely, ale v jejich pohledech nebyl strach ani zloba. Jedna žena na mě zamávala a než jsem k ní přišla, uvolnila už jednu tenkou žíněnku na podlaze. Tady můžu spát, tak díky. Loď vyplula, razila si cestu na severozápad a kapky mořské vody dopadaly na palubu a na prkenné podlaze se spojovaly v kaluže, kterým ženy uhýbaly žíněnky a držely při tom své děti. Byly to většinou ženy bez manželů, opuštěné či ovdovělé, které odvážely své potomky z bídy za vyhlídkou lepšího života na filipínských ostrovech. S sebou vezly malé uzlíčky s několika nejnutnějšími věcmi a velmi málo osobních cenností. O to pevněji svíraly své zakuklené kojence, jako by to bylo největší bohatství, které jim patří. Ty poklady své otce už nikdy neuvidí a nejspíš je to dobře. Tento závěr podporovaly četné modřiny na ženách a zvláštně tvarované končetiny s paklouby, které prozrazovaly domácky zhojené zlomeniny ve špatném postavení.

 

Několik málo mužů tvořilo posádku, které kraloval starý námořník, ten, který odvazoval kotvící lana v Batamu. Vypadal neškodně. Dále tu bylo velmi málo mužů, možná manželů, kteří doprovázeli cestující ženy. První z idiotů na sebe upozornil ve chvíli, kdy si ve společném ležení zapálil cigaretu a mezi ženami se zdvihla vlna nevole. Absolutní přesilou vyštípaly kuřáka na záď lodi, kde mohl mít soukromí, protože tam cákala voda a podlaha byla věčně mokrá. S nadáváním odtáhl žíněnku do té louže a bez cavyků odvlekl i svou ženu s dítětem, které právě kojila. Nenáviděla jsem ho. 

 

Jídlo se připravovalo na malých kamínkách uprostřed paluby a skládalo se téměř výhradně z rýže, která se jedla rukama. Chtěla jsem být alespoň trochu užitečná, proto jsem se ujala sekání dřeva, aby měly ženy čím topit pod improvizovaným sporákem. Fyzická práce mě uklidňovala. Nevysilovala mě bohužel dostatečně na to, abych usínala bez myšlenek. Na ty opuštěné ženy, plačící děti, které možná čekají lepší zítřky, pravděpodobněji ale jen vyrostou v další generaci trpících žen a nadržených mužů. Poprvé jsem pomyslela na to, že bych chtěla mít dítě a přistihla jsem se, že připouštím, že můj život bude mít budoucnost. To byl další pokrok a další slepený kousek.

 

Dny ubíhaly poklidně, na lodi se zabydlela rutina. Budíček z úst hladových nemluvňat, urovnávání přikrývek, vaření rýže, dokonce mléčné rýže, pokud strávníkovi nevadilo, že některá z matek poskytla mléko mateřské. Mytí paluby mydlinkovou vodou a koštětem. Sekání dřeva. Další vaření rýže. Dlouhé usínání, dokud poslední matka neukonejšila své dítě tiše zpívanou písní. První ostrovy Filipín na obzoru.

 

Nemohla jsem spát a dívala se na ty hromádky přikrývek, pod kterými se choulila těla, jedoucí za zářivou budoucností. Na mokré žíněnce na zádi, odtažené od ostatních, jsem zaznamenala pohyb. Žena byla zavalená mužem a bránila se, snažila se ho odstrčit a tiskla k sobě dítě. Muž byl rozzlobený. Klekl si a popadl ženu za vlasy, táhl ji k zádi lodi. Vše se dělo v tichosti. Až tupý úder sekery mě přinutil vyskočit na nohy. Scéna byla děsivá. Žena ležela na zemi, kolem louže krve. Sekera byla zaseknutá ve špalku, teď neznámě krvavém. Na zemi ležela lidská ruka, prsty volně pokrčené, prsten zářil skrz lepkavou rudou tekutinu. Všiml si mě pozdě. Můj skládací nůž se mu zabodl do měkkého břicha a když jsem s ním pootočila, oči mu vylezly téměř z důlků. Zavrávoral a moje ruka nasměrovala jeho pád přes nízké zábradlí rovnou do moře. Žbluňk a ten šmejd byl pryč. Takhle jednoduše. Zabila jsem člověka a nebylo mi to líto. Případné pozdější výčitky uložím do části mozku, kterou používám na svinstvo, jestli tam tedy bude ještě volno.

 

Chytila jsem krvácející ženu za límec a po zemi ji vláčela k ležení. Konečně si dovolila naříkat a vzbudila tak několik žen. Byly vyděšené. Potřebovaly lékaře. Je tu nějaký? Křičely ve svém jazyce. Ano, náhodou tu je. Náhodou jsem to já. Další události se odehrávaly jako film, který se přesně řídí scénářem a vy víte, že dopadne dobře. Z batohu jsem vybalila cestovní lékárnu. Krvácení jsem zastavila škrtidlem. Cévy se stáhly poměrně rychle, naštěstí jsem sekeru odpoledne brousila, nedošlo tedy k velkému zhmoždění tkáně. Řez byl poměrně čistý, stačilo ho vydezinfikovat a obvázat. Do infuze jsem přidala antibiotikum a morfium. Jedna z matek zatím odebrala vyděšené ženě plačící dítě a nastalo ticho, když mu vložila do pusinky vlastní prs. Zraněná žena byla bledá jako stěna, bude potřebovat krev. Provedla jsem křížovou zkoušku. B pozitivní. Aspoň tohle bude jednoduché. Z batohu jsem vzala čistou kovovou jehlu a zapíchla ji do vlastní loketní jamky. Nad ránem jsem jehlu vytáhla a vpíchla do žíly té ženy. Nespala jsem, jen jsem kontrolovala její krvácení a puls. U snídaně žena požádala o rýžovou kaši. Na zmizelého muže se mě nikdo neptal, jen sušené ovoce v mém rýžovém přídělu jsem si vyložila jako souhlas a poděkování. Další kousek mé tělní skládačky zapadl na své místo. 

 

Ukázalo se, že bezruká žena je z početné rodiny, která žije na pobřeží v Cebu City. Přijali mě jako vzácného hosta, ačkoliv jsme nemluvili společným jazykem. Než se vydali do hor, aby v nich uložili ruku v dřevěné krabičce, kterou jsem na lodi vyrobila, odvezli mě dodávkou na sever ostrova. Daanbantayan bylo na místní poměry větší město, žijící z turistického ruchu. Byla jsem vyčerpaná, špinavá a nejvíc ze všeho jsem si přála oholit si nohy a podpaží. Tenhle luxus zde byl dosažitelný, měli tu první drogerii, kterou jsem potkala od přistání v Singapuru. Koupila jsem si plavky a velký slaměný klobouk, který mě měl skrýt před sluncem a především před pohledy turistů. Na lodích jsem se nesprchovala a vypotřebovala jsem všechny vlhčené ubrousky, které jsem si na cestu koupila. Teď slunce téměř zapadalo, bylo příjemné teplo a vzduch byl zlatavý. Vrhla jsem se do tyrkysově modrého moře a plavala, potápěla se. Ležela jsem na mělčině a nechala se posunovat vlnami k břehu. Když turisté zamířili na all-inclusive večeře, využila jsem plážové sprchy. V sedě na písku jsem si pečlivě oholila nohy, podpaží, třísla. Umyla jsem si vlasy od písku a soli. Oblékla jsem si nové dlouhé šaty a dala se do praní zbytku svého skromného šatníku. Na noc jsem si zamluvila plážovou chýši, kterou vlastnil provozovatel pláže a přes den sloužila jako luxusní přístřešek pro plážový odpočinek. Nejlépe by se dala popsat jako plážová postel se střechou a stěnami z větví a sušených listů. Na šňůru, nataženou mezi chýší a palmou jsem pověsila vyprané prádlo. Na hrubou tkaninu plážové matrace jsem položila ručník, polštář a deka, věnované leteckou společností, dotvořili dojem příjemné ložnice. Večeřela jsem banány, kukuřičný chléb a chlazenou vodu. Postel byla jen několik kroků od vody a zvuk jemného příboje příjemně uspával. 

 

Přemýšlela jsem, jestli už jsem celejší. Možná ano, některé střípky z předešlého života se již vrátily na své místo. Bojovala jsem za sebe, protože jsem se měla ráda. Zabila jsem násilníka, protože jsem měla ráda tu bezejmennou a bezrukou ženu. Chvílemi jsem si představovala obrazy ze své budoucnosti a zase jsem je považovala za samozřejmé. Za tři dny tomu bude měsíc, co jsem se vydala na cestu lodí. Chci ho vidět? Co asi prožil na cestách Nate, bude jiný? Určitě bude jiný, ale bude to k lepšímu? Bude mít důvod toulat se o půlnoci po mole?

 

Spala jsem skvěle. Připadala jsem si ráno natolik neohrožená, že jsem sebevědomě zamířila na snídani do hotelu. Horká káva, vaječná omeleta, dokonce tu měli pečenou slaninu, které jsem si naložila plný talíř. Přisedli si ke mně dva mladíci a představili se jako James a Oliver z Kalifornie. Představila jsem se jako Jenny. 

 

„Nechceš se jít s námi dnes potápět, Jenny?“ zeptal se Oliver. 

Chvíli jsem jeho nabídku zvažovala. „Ráda.“ 

„Tak v deset na pláži?“

„Platí, kluci, uvidíme se na pláži.“ 

 

Na toaletě jsem se zkoumavě prohlížela v zrcadle. Vlastně jsem vypadala dobře. Vysoká štíhlá postava, ne hubená, slušivé dvoudílné zelené plavky se vzorem tropických listů. Dlouhé tmavě hnědé vlasy, na koncích se vlnící díky soli a slunci. Opálená kůže. Hezká prsa, ani malá, ani velká. Velké zelené oči. Slamák skvěle doplňoval vzhled domorodce. Žádnou kurvu jsem v zrcadle neviděla. Tak proč bych se nemohla bavit? Není důvod. Potápět se půjdu. 

 

Na pláži už na mě oba mladíci čekali, v písku ležely troje potápěčské brýle se šnorchly. Do vody jsme utíkali a nedočkavě se ponořili do tichého světa. Vůbec nebyl tichý! Bylo slyšet, jak zrnka písku narážejí o sebe ve vlnách a obrušují všechno, co moře pozřelo, včetně nás. Hejna ryb, mořské želvy, malé průsvitné medúzy, vše jsme měli na dosah ruky. Nemohla jsem se odtrhnout. Potápěli jsme se až do pozdního odpoledne a smáli jsme se každé drobnosti. Uměla jsem se ještě pořád smát. Později se James nabídl, že mě doprovodí do obchodu pro novou várku pitné vody a nějaké ovoce. A možná pivo. Vyprávěl mi o svých studiích na univerzitě a cestovních plánech. Když jsme opustili obchod, bylo už šero. Posadili jsme se do písku, nohy jsme si nechali smáčet vlnami a pivo otevřeli větví. Jeho měkký hlas, miliony hvězd na obloze, pivo stoupající do hlavy, kde uvolňovalo všechny starosti a vše, co nebylo teď a tady, zahalovalo do hořké pěny. 

 

„Na světě je krásně,“ vydechl James a usmíval se na vesmír. 

 

„Je tady nádherně,“ souhlasila jsem. 

 

Naklonil se ke mně a zadíval se mi zblízka do tváře. „Ty jsi nádherná,“ řekl pomalu, „můžu tě políbit?“

 

Voněl mátou a citrusy. Měl krásný úsměv. Ale to mi nestačilo. Až příště někoho políbím, budu ho milovat. „Nezlob se, ještě nejsem úplně venku z předchozího vztahu. Jsi fajn, ale zatím nemůžu.“

 

„Bylo to hodně drsný?“ zeptal se naivně. 

 

„Bylo to špatný, ale tady už to ztrácí význam,“ přiznala jsem a hřálo mě, že nelžu. 

 

Vyskočil na nohy a napřáhl ke mně ruku, abych mohla také vstát. Postavila jsem se, ale jeho ruku nepustila a za povrchního povídání jsme se procházeli po pláži. Na rozloučenou mě před hotelem políbil na tvář. 

 

Cestou ke své chýši jsem skákala radostí v písku. Umím i randit! Umím se smát! Mám oholený nohy! Umím medicínu. A každého, kdo by mě chtěl naštvat, hodím žralokům! 

 

 

Kapitola třetí: Na Carnasa Island

(Nate) 

Na ostrov jsem doplul s týdenním předstihem a hned jsem si to místo zamiloval. Carnasa Island je malý, se skomírajícím turismem a čilým domorodým ruchem. Centrum ostrova zaujímají mangrovové močály, nízké hory a laguny. Pobřeží je lemované malými plážemi s tím nejsvětlejším pískem na světě. Usadil jsem se na pláži, kterou místní nazývají Kambalaki a leží jižně od malé osady Linao.

 

První noci jsem trávil pod palmami. Pak jsem se seznámil s partou místních tesařů, kteří mi pomohli sestavit základ mého budoucího příbytku z kmenů stromů a několika prken. Vznikla tak plošina o velikosti 3 x 4 metry, usazená asi metr nad zemí na pevných základech. Dál prý mám pracovat sám. Podařilo se mi v každém rohu vztyčit kmen, který by v budoucnu měl držet stěny. S trámy na sedlovou střechu mi pomohli, sám bych se u toho zabil, a to bych nerad. Pak jsem několik dní běhal po ostrově a nosil do svého hnízda suché olistěné palmové větve, které by vytvořily důstojnou střechu. V tuto chvíli moje bouda připomínala spíše palapu, ale měl jsem vlastní střechu nad hlavou. Na vesničany jsem udělal dobrý dojem, když jsem ošetřil zraněnou kozu a pomohl s opravou traktůrku, který byl pro malé místní farmářství nepostradatelný. Na ostrově byla políčka s kasavou, banány, kukuřicí, sladkými bramborami, chlebovníkem a mnoha druhy zeleniny. Moře poskytovalo dostatek masa a loďě denně přivážely zásoby pitné vody. Nic mi tu nechybělo, pomáhal jsem lidem ve vesnici a oni pomáhali mně, ale jako Robinson jsem životně postrádal svého Pátka. 

 

Ještě před příjezdem na ostrov jsem se rozhodl, že na ni budu čekat. Poznal jsem cestou několik krásných Filipínek i západních turistek, které mě zvaly na rýži či martini, ale nemohl jsem se jim odevzdat. Oči by jedly, staré zvyky by se rády dočkaly naplnění, ale moje nové já to chtělo odžít. Vedle ní.

(Karin)

Na půlnoční schůzku jsem se vypravila již ráno před rozbřeskem. Batoh jsem měla sbalený za několik minut, předešlého večera jsem nakoupila zásoby pitné vody a trochu jídla na plavbu. Jako dopravní prostředek jsem zvolila starý zásobovací člun, který příhodně mířil do mé destinace. Byla to dřevěná skořápka držená pohromadě nesourodými kusy železa. Cesta byla pohodlná až do chvíle, kdy se na moři začal zvedat vítr a obloha výhružně potemněla. Pak přišly ty vlny. Malá loďka jim nebyla schopna odolávat, byla odhazována do stran a já jsem dostala kyblík, kterým jsem dokola vylévala vodu z lodi do moře. Síly už mě opouštěly, když jsme konečně spatřili ostrov. Jak jsme se pomalu a klikatě blížili k pevnině, byla plavba ještě nebezpečnější, protože z mělké vody vystupovaly ostré skalní útesy a hrozily proražením dna loďky. Déšť byl ledový a lepil mi vlasy do obličeje. Náraz přišel nečekaně. Loď sebou trhla, ozval se škrábavý zvuk a já si se zpožděním uvědomovala, jak moje tělo letí přes okraj lodě do rozzuřené vody. Snažila jsem se zachytit, udržet se v lodi. Po pádu jsem narazila na útesy a odřela si snad celé tělo, na prohlídku bude čas později. Rukama jsem mávala nad hlavou ve snaze zachytit se člunu. Kapitán mě vytáhl do lodi a já si teprve teď uvědomila, že silně krvácím z rány na bérci. Rána byla spíše bodná, to nebyly útesy. Musela jsem se poranit již při pádu z lodi o jednu z železných tyčí, které držely tu bárku pohromadě. S odporem jsem ránu prstem prozkoumala. Byla hluboká a dost velká na zašití. Co je nejhorší, budu potřebovat tetanovku. Sakra, tu v lékárničce nemám.

 

Trvalo to ještě desítky minut, než se kapitánovi podařilo vmanévrovat loď k nejbližšímu přístavu u malé vesnice. Lidé se seběhli, aby převzali proviant a zhrozili se nade mnou a nad tím svinčíkem, co moje probodnutá noha v lodi nadělala. Křičeli, svolávali se. Dva muži mě zvedli a odnesli do vesnice, třetí nesl má skromná zavazadla. Došli jsme ke slámové boudě, která byla uvnitř překvapivě čistá a vypadala jako polní ošetřovna. 

 

„You good, we doctor here,“ snažil se mi domorodec vysvětlit situaci. Mnoho důvěry ve mně nevzbuzoval.

Ranhojič se objevil ve dveřích a vypadal jako něco mezi mumií a bláznem ve svěrací kazajce, jak byl horní polovinou těla uvězněný v bílém plášti a snažil se najít rukávy. Divoce u toho skákal. Po chvíli nadávání se vynořily hnědé vlasy s moderním sestřihem a nástup obličeje na scénu již byl na spadnutí. Uchopila jsem to motovidlo za boční švy a zatáhla směrem dolů. Vyklubal se z bílé látky a obličej na mě překvapeně zíral. 

 

„Nazdar Nate, dal ses na léčitelství?“

 

„Ne, vlastně jsem tu zachránil kozu, od té doby mě volají k případům,“ usmíval se a já jsem obdivovala jeho krásně bílé zuby. „Ukaž, tu nohu si musím prohlédnout.“

 

„A co vidíš?“ zkoušela jsem ho.

 

„Předně tady máme pěkně hlubokou bodnou ránu, k uzavření budu potřebovat pár stehů a dren. Dál máš spoustu povrchových oděrek, ty zvládneme dezinfekcí“. Navlékl si rukavice a vytáhl jodovou dezinfekci. „Nějaké alergie, o kterých bych měl vědět? Jód, lidokain, antibiotika?“

 

„Ne, na nic z toho alergická nejsem.“

 

„V tom případě se pustíme do práce.“ Podkožní kapsu, ve které se kovová tyč tak bleskově zabydlela, prolil dezinfekcí. K okrajům rány vpíchl několik dávek lidokainu. Do rány vložil hadičku drenu a jeho zbytek přilepil páskou nad můj kotník. Pak se dal do šití. Stehy měl pěkné, pravidelné, správně uložené, s jehelcem pracoval automaticky. Bylo jasné, že v tom má praxi. Sterilně ránu ovázal a pustil se do potírání drobných oděrek po mém těle. „Ještě tetanovku a hotovo,“ prohlásil po půl hodině, zručně mi píchl injekci a sundal si rukavice.

 

„Takže ty ošetřuješ kozy?“ zeptala jsem se s pobavením.

 

„Nějaký čas byly náplní mé práce, ale k tomu bych se nerad vracel.“ Narážku na naše vězení jsem pochopila a oba jsme se hlasitě rozesmáli. 

 

„Teď vážně, co jsi?“ vyzvídala jsem.

 

„Všeobecná chirurgie,“ zazubil se na mě. „A teď pacientce nařizuji klid na lůžku, pohodu a nápoje s deštníčkem.“

 

„S tím lůžkem bude problém, už týdny se válím na zemi nebo v písku,“ přiznala jsem.

 

„O jednom lůžku bych věděl, ale budeš muset počkat do večera, svým dramatickým příjezdem jsi mě vyrušila od mého nejnovějšího stavebního projektu. Takže ti můžu nabídnout jen písek a pohled na řemeslníka.“ 

 

Hodil si můj batoh na záda a mě zvedl do náručí a vyrazili jsme směrem k moři a pak doprava po pláži. Na jejím konci stála jediná stavba. Byla to obdélníková bouda na podstavci, střecha byla ze suchých listů a zdi chyběly. Posadil mě na ručník do písku, nohu přikryl šátkem, aby se mi do rány nedostal písek. Podal mi vodu a banány a vrátil se k práci. Od stropních trámů visely 4 silné řetězy. Teď k nim Nate připojil rošt z tenkých kmenů a prken, v každém rohu byl hák s karabinou, kterou mohl k řetězu připojit. Zpocený a s funěním zavěsil všechny rohy, takže základ postele se vznášel asi 40 centimetrů nad podlahou a byl bezpečně ukotvený na stropních trámech. Pak vytáhl z krabice obrovský smotanec síťované tkaniny.

 

„Tohle dalo práci sehnat,“ řekl na vysvětlenou, „naštěstí tu máme krachující hotel, který se zbavuje západních výdobytků.“ Zavěsil moskytiéru na trámy vedle řetězů. Byl to vlastně stan, jehož podlaha ležela na roštu postele a na bočních stěnách byly zipy, kterými se nocležník mohl bezpečně obrnit před komáry. Nate oba zipy rozepl a pokoušel se do vzniklého průsvitného stanu napasovat matraci velikosti king. Nikdy jsem takovou postel neviděla a obdivovala jsem jeho vynalézavost a zručnost.

 

„Nemám rád lezoucí hmyz a podobné breberky,“ vysvětlil. „V Indonésii mě uštkl štír a od té doby jsem na spaní háklivý.“

 

„Proto jsi vynalezl visící postel ve stanu?“ zeptala jsem se obdivně.

 

„Jo, je to unikátní design, nebýt na útěku, dám si to na Facebook.“

 

„A uvědomuješ si, že v takové posteli není možné souložit?“ napadlo mě pobaveně.

 

„Nojo, to mě nenapadlo. Možná jsem podvědomě postavil celibátní postel.“

 

„Jsi génius. Miluju ji.“

 

„Díky. Ještě chybí povlečení, půjčím si ve vesnici kolo a zajedu do toho bývalého hotelu. Chci se jich rovnou zeptat, jestli by něco nevěnovali místní ordinaci.“

 

Odjel a já jsem se neposlušně zvedla z písku. Už se stmívalo a ještě jsem měla něco na práci.

---